Symbolický
Hřbitov vyhubených zvířat v
Zoologické zahradě a botanickém parku Ostrava připomíná návštěvníkům osudy celkem deseti druhů, které v nedávné minulosti
nenávratně zmizely ze Země. A to proto, že měly jen tu smůlu a zkřížily cestu člověku. Kamenné náhrobky, byly vybudovány před deseti lety, jsou postupně doplňovány
modely vyhubených živočichů v životní velikosti –
alka velká vyhubená v roce 1852,
vakovlk psohlavý vyhubený v roce 1936 (momentálně odvezen na opravu),
holub stěhovavý vyhubený v roce 1914,
dronte mauricijský vyhubený v roce 1662. Nově k nim přibyl
tuleň karibský vyhubený v roce 1952.
Tuleň karibský (Neomonachus tropicalis) je vyhubený ploutvonožec, nejbližšího příbuzného stále žijícího tuleně havajského. Historicky šlo o široce rozšířeného
savce Karibského moře, jenž se vyskytoval od pobřeží Spojených států přes Velké a Malé Antily a Bahamy až po severní pobřeží Jižní Ameriky. První záznam o tomto zvířeti v západních pramenech pochází z
druhé cesty Kryštofa Kolumba z roku
1494. V následujících staletích byli
tuleni Evropany pronásledováni pro svůj ceněný tuk a kůži. Na jeho konečném vyhynutí se od konce 19. století bohužel podíleli i přírodovědci, kteří se snažili získat co nejvíc
vzorků pro muzejní instituce. Poslední spolehlivé datum pozorování je z roku 1952.
Do konce roku 2020 uvádí Červený seznam ohrožených druhů (IUCN Red List of Threatened Species) zhruba
900 recentních druhů (taxonů) zcela
vyhubených. Dalších
37 druhů (taxonů) je vyhubených
ve volné přírodě. Tyto zatím zcela nevymizely díky úspěšnému chovu v zoologických zahradách, akváriích a dalších záchranných stanicích.
V Ostravě žije sedm druhů v přírodě již vyhubených
Zoo Ostrava například
chová celkem
sedm taxonů
vyhubených v přírodě – hrdličku sokorskou (v přírodě vyhubená v roce 1972), jelena milu (ve své domovině vyhubený před více než 100 lety), siku vietnamského (v přírodě vyhubený od roku 1974), jelečka teuchitlánského (v přírodě nenalezen od roku 2014), platu Meyerovu (v přírodě vyhubená od roku 1997), platu Couchovu (v přírodě vyhubená od roku 1967) a skifii žlutou (byla vědecky popsána teprve v roce 1978, v tu dobu už ale v přírodě nežila).
Všechny druhy se v zde úspěšně rozmnožují, a zoo tak pomáhá udržet životaschopné populace alespoň v lidské péči. Návrat do volné přírody není vždy jednoduchý…