Utrpení židovských spoluobčanů v Terezíně
Městečko Terezín se v roce 1941 proměnilo v místo koncentrace tisíců především českých Židů. Ti odsud putovali dále do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Ve vědomí naší i světové veřejnosti znovu ožil a roku 1947 z iniciativy vlády znovu obnoveného Československa zde vznikl Památník Terezín v místech utrpení desetitisíců lidí původně jako Památník národního utrpení. V Malé pevnosti najdete stálou expozici o historii politické věznice. Dále zde bylo otevřeno v roce 1991 v budově bývalé terezínské školy Muzeum ghetta, v roce 1997 pak bývalá Magdeburská kasárna a navštívit můžete i bývalé krematorium na Židovském hřbitově a další místa pevnosti a města, která vypráví příběh nedávné historie.
Nejnovější expozicí z roku 2020, popisující hrůzy druhé světové války, jsou Terezínské transporty. Objekt, ve kterém je umístěna, se nachází v místech, kudy do ghetta vedla železniční vlečka, která hrála v odbavování transportů klíčovou roli. Na toto místo od června 1943 do konce války do terezínského ghetta přijížděli židovští vězni z mnoha zemí Evropy. A po nějaké době zde strávené odjížděli mnozí z nich na cestu do neznáma, do koncentračních a vyhlazovacích táborů na východě.
Vypálené vesnice nacistickou zvůlí: Lidice, Ležáky, Ploština či Vařákovy paseky
Lidice a Ležáky jsou vesnice vyhlazené nacisty za 2. světové války. Doplatily na přímou či jen domnělou souvislost s atentátem na říšského protektora Heydricha. Osud malé vesnice Lidice, jejíž obyvatelé s atentátem neměli nic společného, se naplnil 10. června 1942, muži byli zastřeleni, ženy odvlečeny do koncentračního tábora a většina dětí zavražděna. Vesnice byla srovnána se zemí. Stejný osud postihl o 14 dní později i osadu Ležáky. Důvod vypálení bylo ukrývání funkční vysílačky Libuše, která sloužila k dorozumívání mezi parašutisty, kteří provedli atentát na říšského protektora R. Heydricha.
I když do konce druhé světové války zbývalo zhruba čtrnáct dní, několik vesnic a horských osad na Moravě se ji již nedočkaly. Stovky nacistů se vydaly na trestnou výpravu do kopců na Olomoucku a Zlínsku a místním lidem se krutě mstili za podporu a útoky partyzánů. Během pár dnů vypálili několik obcí a zmasakrovali desítky lidí včetně žen a dětí. Pasekářská osada Vařákovy paseky, jejíž obyvatelé podporovali partyzány, byla vypálena gestapem 2. května 1945. Stejně dopadla i Ploština u Valašských Klobouk a osada Prlov. Zdejších deset usedlostí vypálilo německé policejní komando SS spolu se speciální protipartyzánskou jednotkou Josef. Němci tam mučili a nakonec upálili ploštinské muže, ženy i děti. V plamenech našlo smrt 24 lidí. Dne 5. května byla zmasakrována a vypálená obec Javoříčko nedaleko Litovle.
Nejkrvavější bitva na našem území u Slavkova
Významnou turistickou oblastí jižní Moravy je chráněné území slavkovského bojiště, které se rozprostírá na ploše 120 km² mezi městy Brnem a Slavkovem. Zde se 2. prosince 1805 střetla francouzská Velká armáda pod vedením samotného císaře Napoleona I. a spojenecká armáda pod velením vrchního velitele ruského maršála Kutuzova. U spojené rusko-rakouské armády byli rovněž přítomni ruský car Alexander I. a rakouský císař František I. Bojištěm vede naučná stezka, která zájemce zavede na pozorovací stanoviště, připomínající významná místa tehdejšího bojiště, průběh bitvy i tváře vojevůdců. Možná vás také přinutí k zamyšlení nad utrpením vojáků obou bojujících stran i obyvatel obcí a měst, které nesly tíhu bojových operací.
Slavkovské bojiště se stalo hromadným hrobem několika národností. V muzeu sousedícím s památníkem zhlédnete multimediální expozici „Bitva tří císařů. Slavkov/Austerlitz 1805“. V areálu památníku probíhá každoročně na přelomu listopadu a prosince pietní akt k uctění padlých jako vyvrcholení vzpomínkových akcí k výročí bitvy. Historické muzeum ve Slavkově navštíví ročně asi 55 tisíc lidí.
Poslední úkryt parašutistů, kteří odstranili Reinharda Heydricha
Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze posloužil jako poslední úkryt parašutistům (Adolf Opálka, Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc), kteří provedli v roce atentát na Reinharda Heydricha. Kvůli zradě výsadkáře Karla Čurdy a sérii několika výslechů se nacistům po třech bezradných týdnech podařilo vypátrat úkryt vykonavatelů Heydrichova atentátu – paradoxně chvíli před tím, než měli být výsadkáři odvezeni z krypty do bezpečného úkrytu.
Příslušníci SS a Gestapa obklíčili kostel a 18. června 1942 brzy ráno došlo k boji. Bojovalo se uvnitř kostela, na kůru i v kryptě. Na vnější zdi krypty jsou dodnes patrné stopy po kulkách. Nad přesilou Němců nemohlo 7 parašutistů zvítězit a tak po vyčerpání munice použili poslední náboj k ukončení vlastního života.
Komunistické peklo v Jáchymově
Naučná stezka Jáchymovské peklo vede návštěvníky místy, kde v padesátých letech 20. století stály tábory a doly, v nichž za nelidských podmínek žili a dobývali uranovou rudu vězni komunistického režimu. Stezka měří 8,5 km a má 12 zastávek na nichž informuje nejen o uranových dolech a lágrech, ale okrajově také o krušnohorské přírodě a ekologii.
V oblasti Jáchymova a Horního Slavkova bylo v letech 1949 – 1953 zřízeno 18 vězeňských táborů. Velice rychle byly tyto tábory zaplněny vězni a ti byli nuceni k namáhavé vyčerpávající práci v podzemí. Sami vězni byli v řadě případů svými vězniteli utvrzováni v přesvědčení, že jsou pouze ,,muklové" – muži určení k likvidaci. Považuje se za prokázané, že do roku 1961 poznalo bídný život v táborech kolem 65 000 lidí. Za necelých 15 let těžby zde bylo vytěženo na 7940 tun uranu a vyraženo 1102,9 km chodeb.
Alej mrtvých, ossarium, mauzoleum a další svědkové bitvy u Hradce Králové 1866
Místo jménem Alej mrtvých byste hledali spíš ve filmovém hororu než na současných mapách. Přesto existuje a patří k nepochmurnějším místům, která můžete v Česku vidět. Nazývá se tak cesta, která vede lesem Svíb – lesem, který se smutně proslavil 3. července 1866 při bitvě u Hradce Králové. Les Svíb byl v té době podobný jako dnes: nepřehledný terén plný strží, roklí a výmolů. Bojovalo o něj padesát tisíc mužů, pět tisíc je tu dodnes pochováno v hromadných šachtových hrobech. Řadu z nich připomínají právě pomníky a památníky, lemující Alej mrtvých. Naopak dnešní stromy v lese Svíb dobu bitvy většinou nepamatují. Dlouho se tu prý nedalo těžit dřevo, protože kmeny byly plné kulek a lámaly se o ně pily.
Areál bojiště bitvy u Hradce Králové připomíná jednu z nejkrvavějších bitev 19. století. Dne 3. července 1866 se zde střetla pruská a rakouská vojska. Ve 12 km dlouhém oblouku stálo několik armád a více než 400 000 mužů. Po celodenních bojích napočítalo Prusko 13 000 mrtvých a Rakousko 43 000 obětí. Severozápadně od Hradce Králové na vyvýšenině Chlum jsou dnes rozmístěny více než čtyři stovky pomníků, hromadných pohřebišť i symbolických památníků. Zejména rakouští dělostřelci se v boji proslavili svou statečností – ač mohli bezpečně ustoupit, obětovali své životy proto, aby se ostatní baterie dostaly do bezpečí. Čtyřiapadesát mužů z takzvané Baterie mrtvých do jednoho padlo; jejich hrdinství dodnes připomíná monumentální památník.
Pseudogotické ossarium bylo vytvořeno v roce 1899 podle plánů prof. F. v. Schmidta. Obnovené ossarium pochází z roku 1936. Do ossaria jsou ukládány kosterní ostatky, které se v průběhu roku naleznou na bojišti. Mauzoleum je památkou na rakouské i saské padlém vojáky. Tvoří jej kaple, na které se tyčí pětimetrový obelisk. Vzniklo v roce 1867 a stojí u obce Lípa. Součástí celého areálu bojiště je také muzeum války na Chlumu s vyhlídkovou věží.
Legendární kostnice v Sedlci u Kutné Hory
Unikátní kostnice pod kostelem Všech svatých na hřbitově v Sedlci u Kutné Hory je vyzdobena téměř výhradně lidskými kostmi – ostatky celkem 40 000 zemřelých, pozůstatky morových epidemií a obětí husitských válek. Bizarní výzdoba: lustr složený ze všech velkých kostí lidského těla, makabrózní dekorace z lidských lopatek a kyčlí nebo unikátní ztvárnění myšlenky memento mori nesoucí odkaz napříč staletími, ukrývající hlubokou symboliku. Návštěvnost tohoto místa vypovídá o jeho magnetizmu nebo o touze člověka okusit věci nevšední či rozklíčovat odkaz předků.
Dnešní podoba hřbitovní kaple v Sedlci u Kutné Hory, která byla postavena na konci 14. století, je výsledkem barokních úprav provedených J. B. Santinim Aichlem na počátku 18. století a celkové obnovy z druhé poloviny 19. století, součástí které bylo dotvoření dekorace vnitřního prostoru z lidských kosterních ostatků. Autorem masivního lustru zdobeného lidskými kostmi, stejně jako kříže, kalichů, monstrancí či erbu rodu Schwarzenbergů je řezbář z České Skalice František Rint, který zde z kostí vyskládal i svůj podpis.
Prací ke svobodě ve Vojně u Příbrami
Památník Vojna u Příbrami a muzeum obětí komunismu stojí na místě bývalého zajateckého tábora z let 1947–1949. Tábor byl vybudován německými válečnými zajatci a dostal jméno podle nedalekého kopce Vojna (666 m), ti zde pracovali na těžbě uranu za pomoci primitivních nástrojů. Po komunistickém převratu v roce 1948 sem byli často bez řádného soudu umísťováni "zvláště státně bezpečnostní zločinci...", tedy lidé komunistickému režimu nepohodlní z řad stoupenců demokracie odsouzení nejednou ve vykonstruovaných procesech na 10 a více let, nejčastěji za velezradu, pokus o velezradu, napomáhání k velezradě, vyzvědačství, pokus o nedovolené opuštění republiky a podvracení lidově demokratického zřízení. Spolu s nimi zde absolvovali výkon trestu také vězni kriminální, retribuční a odsouzení za tzv. černý obchod.
Zvlášť hořkou ironií osudu je skutečnost, že se zde objevili mnozí hrdinové protifašistického odboje a spolu s nimi i jejich nedávní protivníci, hitlerovští váleční zločinci, příslušníci bývalého nacistického aparátu, kolaboranti a zrádci, které v nejednom případě vedení tábora záměrně dosazovalo na místa kápa mezi potrestanými. A s těmito vězni museli strádat dlouhá léta lidé zcela nevinní.
Autenticky dochovaný vězeňský areál je svého druhu ojedinělý ve střední Evropě. Postupně zde vznikl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. Ke dni 3. 3. 1950 měl 530 chovanců a k 3. 5. 1951 již 761. Byli využíváni k plnění úkolů v rámci důlní činnosti i k zajišťování chodu lágru, včetně jeho rozšiřování. Ostrahu areálu vykonávala od května 1950 samostatná rota speciálního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB) s názvem Jeřáb III. Od roku 1951 do roku 1961 byl tábor používán jako vězeňské zařízení, které bylo po amnestii k 1. 6. 1961 zrušeno. Do roku 2000 areál využívala armáda.
Slavní mrtví ze Slavína
Vyšehradský hřbitov – Slavín je častý cílem školních výletů, neboť je zde pohřbeno na 600 významných osobností – spisovatelů, vědců, básníků, výtvarných umělců, skladatelů, herců, lékařů, politiků a dalších. Hlavní cesta hřbitovem vede ke Slavínu, společné hrobce národních velikánů. Z nejvýznamnějších spisovatelů jsou na Vyšehradě pohřbeni: Karel Čapek, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Božena Němcová, Vítězslav Nezval. Z malířů to jsou: Mikoláš Aleš, Antonín Chittussi, Julius Mařák, Karel Purkyně, Miloslav Holý. Nechybí ani sochaři: Václav Levý, Otakar Španiel. Hudební skladatelé: Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich.
Z vědců jsou zde pochováni fyziolog Jan Evangelista Purkyně, Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny v oboru polarografie. V areálu hřbitova se však nacházejí také symbolické hroby – jedná se o hrob malíře a spisovatele Josefa Čapka a političky Milady Horákové.
Dominantní postavení mezi náhrobky však zaujímá Slavín – společná hrobka nejzasloužilejších osobností českého národa. Ta byla postavena podle projektu A. Wiehla v Ietech 1889 až 1893. Hlavním iniciátorem byl spisovatel a obrozenec František Palacký. Na přední straně pomníku jsou tři tabule se jmény prvních patnácti pochovaných ve Slavíně. Prvním z nich byl básník Julius Zeyer v roce 1901.
Kladivo na čarodějnice nejen na zámku Velké Losiny
Zámek Velké Losiny je smutně proslulý čarodějnickými procesy. Na konci 17. století zde působil inkvizitor Jindřich Boblig, povolaný ze Šumperka, který zde tyto šílené soudy organizoval. Vše začalo roku 1622, v době, kdy České země, tak jako celou Evropu, už čtvrtým rokem hospodářsky i morálně decimovala třicetiletá válka. Na Jesenicku navíc pokračovala epidemie dobytčího moru, který decimoval zdejší hospodářská zvířata. Jesenický pastýř za této situace na smrtelné posteli obvinil svou mladší a krásnou manželku Barboru Schmiedovou z čarodějnictví. Ze žárlivosti ji nařknul, že mu nedávala řádně najíst a způsobila mu revma. Rozběhl tak kolotoč událostí, který trval osmdesát let a na jehož konci bylo pět stovek umučených lidí, přičemž nejméně polovina odsouzených pocházela z Jesenicka. Nejtemnější období šumperských dějin představuje stálá expozice v tzv. Geschaderově domě v Šumperku.
Čarodějnické procesy již v první fázi zasáhly i Zlatohorsko a následně pokračovaly v několika vlnách. V letech 1651 – 1652 se procesy rozjely v nejstrašnější vlně v celém období jejich trvání, kdy během necelých dvou let zahynulo přes 250 osob. V letech 1683–1684 probíhaly na Jesenicku poslední soudní procesy s čarodějnicemi a čarodějníky. Rozsudek nad domašovskými obyvateli Kašparem Gottwaldem, Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou byly posledními spolehlivě doloženými příkazy k exekuci.