V letech 1937 až 1938 vyrůstala nad Babím u
Trutnova, na východním okraji
Krkonoš,
dělostřelecká tvrz Stachelberg. Měla chránit prostor mezi
Žacléřem a polskou Lubawkou, údolí chráněné z jedné strany
Krkonošemi a z druhé
Vraními horami. V minulosti tudy opakovaně vedly vpády nepřátelských armád do Čech, ale průsmyk využívali i husité při spanilých jízdách do Slezska.
Velkolepé plány pro Stachelberg
Na „kdyby“ se hraje jen v pohádkách, ale u
Stachelbergu se mu nevyhneme: kdyby byl dokončený, dnes by šlo o
největší dělostřeleckou tvrz československého pevnostního systému a jednu z pěti největších v Evropě. Po stavební stránce měla být tvrz dokončena až koncem roku 1939 – jenže 29. září 1938 byla v Mnichově podepsána Mnichovská dohoda, která přisoudila pohraniční oblasti Československa včetně Trutnovska německé Třetí říši. Na
Stachelbergu se podařilo dokončit jen první z celkem dvanácti plánovaných objektů, vylámat přibližně 3 500 metrů chodeb a sálů a vybetonovat zhruba patnáct procent podzemních prostor.
Před záborem Sudet armáda stihla z tvrze odvézt veškeré zbraně, zařízení a vybavení, stroje a stavební materiál; co se nedalo odvézt, bylo zničeno. Následně několik odstřelů zavalilo štoly ústící na povrch a také odvodňovací systém tvrze. Díky podzemním pramenům se během několika dní podzemí naplnilo vodou, zatopené pak zůstalo až do roku 2000.
Stachelberg v novém
Desítky let zapomenutý a zaplavený objekt, který po druhé světové válce prakticky zmizel z map, začali dobrovolníci obnovovat v roce 1990. V roce 1993 byl otevřen jediný vybetonovaný objekt tvrze a výstava. Dnes
Stachelberg spravuje stejnojmenný spolek, který tu zřídil rozsáhlé expozice a zpřístupnil i podzemí tvrze. Není divu, že
železobetonový obr na prahu Krkonoš patří k nejnavštěvovanějším místům v
regionu.
Kromě samotné tvrze a vyzbrojeného objektu lehkého opevnění v jejím těsném sousedství je k vidění
expozice o československém opevnění, která ukazuje typy pevnostních objektů a jejich bojové úkoly. Součástí je fotografická i výkresová dokumentace, modely pevností a zbraní, plastický model tvrze s rozměry 8 x 2,5 metru nebo modely dobové vojenské techniky. V okolí najdete
obnovené zákopy a
naučnou stezku, stojí tu i
rozhledna Eliška.
Hluboké podzemí Stachelbergu
Podzemní chodby dělostřeleckých pevností jsou úchvatné a podzemí
Stachelbergu dvojnásob: prohlídka vede místy, kde místo týlového zabezpečení pro přibližně 800 mužů desítky let šplouchala voda. Necelý kilometr chodeb vám ukáže podzemní prostory v různých fázích výstavby od zahájení výlomových prací až po betonáže chodeb a sálů. Podařilo se zachránit a uchovat některé unikátní části zařízení staveniště, například originální posuvné bednění pro betonáž sálu z roku 1938, lešení v jednom ze sálů anebo ukázky dopravy materiálu.
Prohlídka povrchového objektu je možná samostatně, bez průvodce. Komentované prohlídky podzemí trvají necelou hodinu, ale mají dva háčky: za prvé musíte zvládnout 186 schodů dolů i nahoru, za druhé teplota v podzemí je přibližně 10 až 14 stupňů.
Deset zajímavostí o Vlčím doupěti
Wolfsschanze, Wilczy szaniec neboli Vlčí doupě je ponurá oblast jménem Gierłoż nedaleko městečka Kętrzyn v severovýchodním Polsku. Šlo o jedno z plánovaných dvaceti velitelských stanovišť, kde se Hitler scházel se svými nejbližšími spolupracovníky. Dokončeno jich ale bylo jen čtrnáct, nejznámější je Orlí hnízdo v německém Berchtesgardenu.- Vlčí doupě leží v odlehlé oblasti bývalého Východního Pruska; jen pro představu, z Ostravy je to 670 kilometrů daleko. Místo ale bylo vybráno velmi pečlivě. Hluboké lesy zabezpečily areál před prozrazením ze vzduchu. Málo obydlená krajina umožnila vybudovat několik bezpečnostních pásem a minová pole, která Vlčí doupě chránila před pozemními útoky. Nebylo to daleko na východní frontu, zároveň ale v bezpečné vzdálenosti od válečné vřavy a mimo dolet bombardérů z nejbližšího spojeneckého letiště.
- Stavba byla zahájena v prosinci roku 1940 a dělníci se na stavbě rychle střídali, takže nikdo netušil, co tu vlastně vzniká.
Vlčí doupě není jen hlavní bunkr, na ploše s rozlohou přibližně osm kilometrů čtverečních stálo asi 200 budov. První bunkry s dvoumetrovými stěnami během války nahradily dvouplášťové stavby, jejichž podobu navrhl sám Hitler. Měly mírně zešikmené stěny, půdorys asi 50×30 metrů a dosahovaly výšky až 25 metrů. Jejich základy sahaly sedm metrů hluboko, stropy byly kvůli bombardování zesíleny na 8,5 metru a stěny na 6,5 metru. Do impozantních staveb se vstupovalo několika úzkými vchody, uvnitř bylo množství malých místností se sníženými stropy.- Z obav před leteckým útokem byly na vrcholcích bunkrů vysázeny stromky a tráva. Nad cestami a průseky se vztyčovaly maskovací sítě, které se měnily podle ročních období.
- Náklady na výstavbu dosáhly 36 milionů říšských marek.
- Kvůli mnoha jezerům a všudypřítomným mokřadům je ve zdejších lesích neustále nepříjemné vlhko a spousta komárů. V bunkrech proto nikdo kromě Hitlera nechtěl trvale bydlet. Většina velitelů a spolupracovníků měla v blízkém okolí domy, ve Vlčím doupěti pouze pracovali.
- Hitler tu strávil více než 800 dní, a to od začátku invaze do Sovětského svazu v červnu 1941 do listopadu 1944, kdy se kvůli postupující Rudé armádě stáhl do Berlína.
- Když v lednu roku 1945 prchaly německé jednotky před Rudou armádou, vyhodily vše do povětří. Kvůli nevybuchlé munici se dodnes nedoporučuje chodit mimo značené cesty.
- Většina sutin posloužila jako materiál pro výstavbu silnic. Zbytek Vlčího doupěte byl patnáct let po konci války zpřístupněn veřejnosti.