Na počátku 13. století vznikl na skále, ze tří stran sevřené ohybem
řeky Ohře,
královský hrad Loket a záhy poté začalo v předhradí vyrůstat
městečko.
Nějakou dobu hrad sloužil jako sídlo lucemburského královského rodu, o pár desítek let si na něm vylámali zuby husité, za třicetileté války se ale nedokázal ubránit Švédům. Právě tehdy měl asi nejvíc namále, ale nakonec se ze všech ran vzpamatoval: dokonce natolik, že už koncem 18. století vznikla na hradě věznice a ta tu zůstala až do roku 1948, i když už v té době se o pár pater výš procházeli návštěvníci loketskými muzejními expozicemi. A dnes? Románsko-gotická pevnost svou rozlohou
patří k největším zachovalým hradům ve střední Evropě a podívat se sem můžete celý rok.
Věž, vězení a strašidlo
Dnešní podobu vlastně
hrad Loket získal až na přelomu 18. a 19. století, kdy během přestavby na věznici šel k zemi původní románský palác. Poprvé se ale běžní návštěvníci mohli podívat dovnitř až po roce 1992, kdy hrad získalo město.
Co tu zažijete a uvidíte? Třeba mohutnou, 26 metrů vysokou
věž s nádherným výhledem na městečko a okolí. V hradním muzeu si prohlédnete
výstavu zbraní, archeologických nálezů a také porcelánu z místních manufaktur: ta loketská používala pro své zboží výmluvný
symbol ohnuté ozbrojené paže s mečem. V podzemí se pak ukrývá několik pater
studených a vlhkých kobek s autentickými ukázkami útrpného práva. Leckdo je obchází obloukem, pro jiné je to naopak zlatý hřeb prohlídky. Narazíte tu také na jedno z loketských strašidel, rozježeného skřítka Štrakakala. Má rád neučesané a všelijak neupravené děti, které prý prohání s kartáčem a tluče je knihou po zádech.
Zakletý purkrabí a skřítek
Skutečný unikát si prohlédnete v prvním patře markrabského domu: je tu vystavena část
loketského meteoritu. Na nádvoří hradu prý dopadl někdy v srpnu 1422 a brzy se začalo říkat, že podivný kámen je zakletý purkrabí Botho z Eulenburgu: když se prý jeho zlé skutky nasčítaly, za trest zkameněl. Teprve novověká věda odhalila, že ve skutečnosti jde o
nejstarší známé uchované meteorické železo na světě. Při dopadu prý byl kámen velký jako koňská hlava a vážil 107 kg (někteří vědci odhadují, že musel být ještě mnohem těžší a větší), ale ve dvacátých letech 19. století byl rozřezán na několik kusů. Části byste dnes našli v několika světových muzeích. Největší kus je uložený v
Přírodovědeckém muzeu ve Vídni a váží zhruba 80 kg, další kousky jsou v
Národním muzeu v
Praze a také v
muzeu v
Sokolově.
Až budete hotovi s prohlídkou hradu, stavte se ještě pro kousek štěstí u
skřítka Gottsteina. Sošku pána loketských skal, kamenů a podsvětí najdete přímo na nádvoří a stačí skutečně málo: pohladit ho po vousech a pro jistotu ještě dát drobnou minci do hradní pokladničky. Když tohle všechno splníte, prý vám Gottstein splní jakékoliv přání.
Pevnostní město Carcassonne
Přáli byste se podívat do míst, která leckomu Loket připomínají? Pak by vás Gottstein musel dopravit do francouzského města Carcassonne, které leží v departementu Aude a regionu Languedoc-Roussillon asi 70 km severozápadně od Perpignanu. Romantická pevnost vypadá jako z pohádky a není divu, že právě podle ní se jmenuje populární společenská hra.- Carcassonne je starší než Loket, na stejném místě se už v 6. století před naším letopočtem usadili Keltové a později tu stávala římská pevnost.
- Současnou podobu Carcassonne získalo v průběhu 12. a 13. století. V dobách největší slávy sloužilo jako královská pevnost, která hlídala hranici se Španělskem, naopak v půlce 19. století mu hrozilo zbourání.
- Nakonec se středověký komplex podařilo zachránit, takže dnes Carcassonne patří k nejzachovalejším středověkým pevnostním městům v celé Evropě a roku 1997 bylo zařazeno mezi památky UNESCO. Každoročně ho navštíví asi tři miliony turistů.
Hrad Loket přišel ke svému jménu prý podle tvaru řeky Ohře, Carcassonne zase podle dámy, prasete a zvonů. Legenda vypráví, že při jednom z obléhání městu už už docházely zásoby. Hradní paní tehdy byla Carcas, žena saracénského krále Balaacka. Z posledních zbytků jídla nechala vykrmit prase a když bylo dostatečně tlusté, dala ho shodit z hradeb přímo před vojáky. Obléhatelé na tom nebyli o nic lépe než obléhaní; sami měli hlad a při pohledu na vykrmené zvíře si říkali, že na hradě musí mít spousty jídla a nemá smysl čekat, až jim dojdou zásoby. Když se zdrceně obrátili na cestu k domovu, paní Carcas z radosti nechala rozeznít všechny městské zvony. Karlovo vojsko si na odchodu jenom povzdechlo „Dame Carcas sonne“, paní Carcas zvoní.