Proč právě svatá Lucie patří k nemnoha světcům, které členové severských luteránských církví oslavují? Možná proto, že její jméno znamená světlá či zářící a do prosincových krátkých dnů a dlouhých nocí skutečně přináší světlo. Kdekdo přece zná pořekadlo, že
svatá Lucie noci upije a dne nepřidá. Je to ale pravda?
Doušek černé noci a bílé tváře
Ačkoli pranostiku o upíjení černé noci skutečně zná téměř každý, přestala platit už před stovkami let. Podle starého juliánského kalendáře připadal na 13. prosinec zimní slunovrat a nejdelší noc v roce. Od 16. století, kdy začal platit přesnější gregoriánský kalendář, se čas skokem posunul o třináct dní a svatá Lucie tak o svůj doušek tmy přišla.
Půvabná pranostika i dávné lidové zvyky se ale zachovaly. Mají trochu strašidelný nádech, snad proto, že se v nich mísí staré pohanského obyčeje s novou křesťanskou tradicí, navíc díky latinskému slovu
lux / světlo ze jména svaté Lucie trochu vystrkuje rohy samotný Lucifer.
Svátek svaté Lucie dřív patřil hlavně dívkám a ženám, protože si při něm odpočinuly. Dodržovalo se například pravidlo, že na Lucii se nesmí příst, prát ani drát peří. Po venkově ten den chodívaly
hrůzostrašně vystrojené Lucky zahalené v bílém plátně s dlouhými papírovými zobáky, případně zabílenými obličeji. V domácnostech kontrolovaly, zda je všude čisto, ale běda, pokud někoho přistihly u některé ze zakázaných činností: přadlenám přestříhávaly nitě a rozškubávaly přízi, nadrané peří rozfoukávaly po světnicích a tropily i jiné neplechy. Děti se jich bály: v některých krajích totiž Lucky chodívaly s obrovským nožem v ruce a hrozily, že zlobivým dětem anebo těm, které se o adventu nepostí, rozpářou bříška.
Luciiny kočičky
Podstatně mírumilovnější podobu mají oslavy
ve Skandinávii, kde dnem svaté Lucie začínají Vánoce. Ten den se slunce ukáže obvykle jen na pár hodin, a tak zářící svatá rozsvěcuje domovy, města i vesnice.
Tradice není nijak dlouhá, oslavy sv. Lucie se prý poprvé objevily ve Švédsku na počátku 19. století a až v polovině 20. století se rozšířily do ostatních severských zemí. Patří k nim průvod dívek, žen a dětí v bílých róbách s červenými šerpami a se svíčkami v rukou, v jehož čele kráčí Lucie: dívka s věncem na hlavě, ozdobeným hořícími svíčkami. Ve školách, firmách, v regionech a dokonce i v celých zemích Seveřané volí svou svatou Lucii (a stát se pro jeden večer Lucií má pro dívky ze severu podobný význam jako například role krále v naší
Jízdě králů), večer se zapalují ohně, zpívá se
Luciasangen, původně neapolská lidová píseň, a připravuje se
speciální pečivo Lussekatter, Luciiny kočičky. Přidává se do něj šafrán a jeho žlutá barva má rovněž symbolizovat světlo.
Chcete je vyzkoušet a ochutnat? Rozpusťte 150 g másla a přilijte k němu půl litru mléka. Do misky rozdrobte droždí (40 g), přidejte šafrán, případně ho nahraďte levnější kurkumou, a zalijte mlékem s rozmíchaným máslem. Směs promíchejte, přidejte 250 g měkkého tvarohu, 100 g cukru krupice, špetku soli a s postupným přisypáváním 600 g hladké mouky vypracujte hladké vláčné těsto. To necháte asi 40 minut kynout.
Z těsta pak začněte tvarovat malé bochánky ve tvaru písmene S a ty nechte na plechu kynout dalších 30 minut. Každý kousek pak ozdobte rozinkami, potřete vajíčkem a nechte je péct zhruba 10 minut při teplotě 210°C.
Výlety za patronkou světla
Obrazy svaté Lucie se u nás najít dají, ale zřejmě jediný
kostel sv. Lucie stojí v
Ježově na
Pelhřimovsku. Výjimečný je také díky
faráři Josefu Toufarovi, který do zdejšího kostela dojížděl z nedaleké
Zahrádky. Obec byla vysídlena a zaplavena při výstavbě
vodní nádrže Švihov a jejím jediným pozůstatkem někdejší živé obce zůstal právě památný
kostel sv. Víta.
Velké úctě se Lucie těší v Itálii. Její ostatky byly nejprve přeneseny do Konstantinopole a odtud v roce 1204 do Benátek. Dlouho byly uchovávány v kostele sv. Lucie, který byl roku 1861 zbořen, aby uvolnil místo pro stavbu benátského hlavního nádraží. To nese dodnes její jméno –
Stazione di Venezia Santa Lucia. Relikvie byly přeneseny do blízkého kostela
San Geremia, kde nápis hlásá:
V tomto chrámu spočívá panna Lucie Syrakuská. Nechť přinese Itálii a světu světlo a mír.
Třikrát o Lucii
Svatá Lucie se narodila zřejmě roku 283 do bohaté rodiny v sicilských Syrakusách. Od dětství byla tajnou křesťankou a rozhodla se žít životem panny. Když ji matka chtěla provdat, odmítla. Protože nápadník prý obdivoval její oči, Lucie si je vydloubla a poslala mu je. Do druhého dne se jí ale zrak zázračně vrátil: Panna Maria jí prý darovala oči ještě krásnější. Když ji odmítnutý ženich udal, že je křesťanka, Lucie byla odsouzena k prostituci ve veřejném domě. Jenže muži, kteří ji tam měli odvést, s ní nedokázali pohnout, dívka najednou jako by srostla se zemí. Bez úhony přečkala kruté mučení a nakonec ji kat probodl mečem.- Těsně před smrtí dne 13. prosince roku 304 prý Lucie vyřkla proroctví, že pronásledování křesťanů brzy skončí. Splnilo se rychle: císař Dioklecián do roka padl a devět let nato římský císař Konstantin I. Veliký povolil křesťanství.
- Svatá Lucie je považována za symbol panenství a čistoty. Je také patronkou mnoha řemesel – sklářů a sklenářů, brusičů, kočích, švadlen, nožířů, tkalců či krejčích. Díky děsivé historce s vydloubnutýma očima byla odpradávna ochránkyní slepců a modlili se k ní ti, které trápila nějaká oční nemoc. Často je zobrazována s očima na talířku a s palmovou ratolestí jako znakem mučednictví.