Skutečnou legendou je
skalní byt ve Lhotce u Mělníka: jedná se totiž o památku chráněnou státem a je přístupný jako expozice
mělnického Regionálního muzea. Navíc to byl
nejdéle trvale osídlený skalní byt v Česku: poslední majitelka v něm žila až do roku 1982.
Skalní obydlí a Kokořínsko
Skály na
Kokořínsku z relativně měkkého pískovce se pro tesání skalních místností vyloženě nabízely: stačilo vzít do ruky takzvaný špic neboli poloviční krumpáč, vyměřit si prostor a pustit se do práce. Písek se vynášel ven a pokud to šlo, vytesávaly se celé pískovcové kvádry, které se pak použily na nejrůznější zídky, chlívky a přístavky.
Tak vysvětlují vznik skalních bytů lidé z
mělnického Regionálního muzea, kteří o
skalní obydlí ve Lhotce u Mělníka pečují. Chcete se o technice kutání skalních bytů dozvědět víc? Přijeďte se do Lhotky podívat a prohlédnout si celé skromné hospodářství se sklepy a chlévem na vlastní oči. Dozvíte se také, že ti bohatší měli skály přímo na svých pozemcích a postupně si vytesávali sklípky, chlívky a komory „na vlastním“, ti chudší dostali skálu třeba od obce nebo velkostatkáře, pro kterého pracovali.
Ve skalních obydlích ale trvale nežili jen ti nejchudší, někdy sloužily k
dočasnému bydlení například po požárech a také jako
úkryty v čase ohrožení. A někomu zkrátka takové bydlení vyhovovalo – například o takzvaných
Skalácích, kteří bydleli v podobných
skalních světničkách pod
hradem Valečovem v
Českém ráji, místní pamětníci říkali, že „nebylo zdravějších lidí nad ty, kteří žili ve skalách“.
Lhotka u Mělníka a skalní byt paní Holubové
Staré skalní byty na
Kokořínsku jsou většinou na soukromých pozemcích a nejsou běžně přístupné; lidé je dodnes využívají k ukládání nářadí, vína nebo jako sklepy.
Obydlí ve Lhotce u Mělníka tak je jedno z mála, které si můžete prohlédnout se vším všudy. Nejstarší dochované záznamy o něm pocházejí z roku 1859, kdy ho koupili prarodiče poslední obyvatelky. Po nich tu žil jejich syn s manželkou a dvěma dcerami, Annou a Marií. Právě mladší Marie, narozená roku 1900, ve Lhotce zůstala a ve skalním bytě žila téměř až do roku 1982. Ve skále nebyla ani elektřina, ani voda, zato tam bývalo vlhko a dalo se svítit jen petrolejkou. Ke konci života paní Marie raději přespávala v dřevěném domku na zahrádce a ve skalním bytě hospodařila jen přes den.
Ještě za jejího života byt koupilo mělnické muzeum, po její smrti jej krátce propůjčilo dětskému turistickému oddílu a pak se z něj stala jedna z muzejních expozic. Dodejme, že oblíbená a vyhledávaná:
skalní byt ve Lhotce je rarita, která přitahuje milovníky kuriozit, a pro leckoho právě tady putování po
Kokořínsku začíná. Ostatně další
skalní byt objevíte v nedalekém
Harasově, prozkoumat můžete i
skalní reliéfy a jeskyni Harfenice u obce
Želízy.
Prohlídka skalní nemovitosti
Pojďte se s
portálem Kudy z nudy podívat dovnitř: za hlavním vchodem vejdete do síně, kde se obvykle skladovaly potraviny, a z ní pak vstoupíte do světnice. Ta je vybavená podobně jako v běžných domech, lidé tu vařili, přebývali i spali. V kuchyni stojí kachlová kamna, je tu i pec, do které se přikládalo zvenčí; ta se ale roztápěla jen při pečení. Další vybavení místnosti je většinou původní a používala je ještě paní Holubová.
Velmi skromné obydlí nabízelo jednu postel, kde spali hospodáři, a dvoulůžko na peci pro ostatní obyvatele. Zvenku se dá jít i nahoru do patra, kde v létě spávaly děti. Kromě toho tu najdete také chlév, dokonce i s krávou. Celé obydlí si můžete prohlédnout obvykle od začátku května do konce září, protože se ale na místo nedá dojet autem, musíte zaparkovat na návsi a poslední kousek cesty dojít pěšky.
Legenda skalních měst: Petra
Mezi skalními městy je legendou archeologické naleziště Petra v Jordánsku. Nejkrásnější částí rozlehlého komplexu, kompletně vytesaném v pískovci, je zhruba dva kilometry dlouhá soutěska Al-Siq, na jejímž konci průvodci doporučují zpomalit a připravit si fotoaparáty: otevře se vám totiž pohled na impozantní portál hrobky, známé pod názvem Pokladnice / Al Khazneh.- Pokladnice, 43 metrů vysoká a přibližně 30 metrů široká, měla původně sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Vznikla zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu.
- Samotné město je o něco starší a největšího rozkvětu dosáhlo kolem roku 62 př. n. l., kdy tu žilo přibližně třicet tisíc lidí. Poslední obyvatelé Petru opustili po ničivém zemětřesení a údolí pak postupně upadalo v zapomnění. Petra se stala dobře střeženým tajemstvím místních beduínů, kteří její existenci pečlivě a dlouho skrývali před světem.
- Od dob křižáckých výprav se prvním Evropanem, který Petru spatřil, stal švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt. Psal se rok 1812 a Burckhardt tehdy cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba.
- Dnes je Petra turistickou atrakcí Jordánska, v roce 1985 byla zařazena mezi památky UNESCO. Často je využívaná jako kulisa filmů, vidět ji můžete například ve filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava (1989).