Naše
pevnostní města Josefov a
Terezín pocházejí z hodně rozvětvené rodiny
barokních pevností, které od 16. století vznikaly po celé Evropě. Obě sice vznikly až na samém konci éry bastionových opevnění podle návrhů pevnostní školy ve francouzském
Meziéres, ale ve světovém měřítku představují mezi vojenskými a technickými stavbami skutečný
klenot. Výlet do
Terezína tak rozhodně není nuda, i kdybyste se jen procházeli jeho ulicemi. Fakt, že za minulého režimu ležel
Terezín stranou a nikoho nezajímal, městu paradoxně pomohlo: pravidelná šachovnicová síť ulic, systém hradeb, valů a příkopů, pětiboké
bastiony i masivní cihlové stěny se dochovala
bez drastických změn. Rozhlédněte se: většina toho, co uvidíte, tu stála už na konci 18. století.
Terezín a jeho role
Obě pevnosti založil
císař Josef II. v roce 1780 a o deset let později už byly schopné obrany.
Terezín pojmenoval po své matce,
Josefov ale jméno po svém zakladateli dostal až za vlády Leopolda II.
S oblibou se říká, že pevnosti nikdy
neprokázaly svou odolnost v ostrém boji, ale nezapomeňme, že obě stály nepřátelským armádám v cestě a odstrašovaly je už svou pouhou existencí:
Josefov na trasách do Pruska,
Terezín do Saska. Obě také dokázaly účinně kontrolovat a případně ostřelovat své okolí, v rovinatém okolí na ně nebylo možné zaútočit z výšky a skvěle také plnily funkci
základen pro celou rakouskou armádu, například za války v roce 1866. Ohromné skladovací prostory a pekárny s plánovanou produkcí 75 tisíc bochníků chleba denně dokázaly na tři měsíce zajistit nejenom město samotné, ale také dalších 60 tisíc vojáků na severu Čech nebo za hranicemi. Terezín zároveň stál v zádech vojsku, které by případně zaútočilo na
Prahu od severu: s posádkou o síle jedenácti tisíc mužů, od které hrozil vpád do zad, zkrátka bylo nutné počítat.
Nicméně právě s posádkou byly problémy, rakouská armáda potřebovala muže v poli a nikoli zavřené za pevnými zdmi. V roce 1866 dokonce prý bylo v Terezíně tak málo vojáků, že by ani nestačili k uhájení pevnosti. Vojenská
historie dokonce hraje s oblíbenou kartou „co-by-kdyby“: kdyby v roce 1866 byla v Terezíně kompletní posádka,
bitva u Jičína i
bitva u Hradce Králové 1866 možná mohly dopadnout úplně jinak. Anebo ne?
Historie není nuda
Dnešní Terezín se skládá z
pevnostního města na západním břehu
Ohře a
Malé pevnosti na východním břehu. Do Malé pevnosti se vydejte, pokud vás zajímá historie Terezína za druhé světové války, kdy tu byla
věznice pražského gestapa. Město samotné pak sloužilo jako ghetto, odkud byli Židé odváženi do vyhlazovacích táborů.
Zapomenutou historii bastionové pevnosti, její zákoutí, příběhy i jedinečné podzemí umožňuje poznat
Retranchement 5: pokud přijíždíte od
Litoměřic, je to hned za vjezdem do města. Najdete tu prostorné parkoviště
, informační centrum i
Muzeum Terezína se spoustou plánů a modelů, které vás přehledně provedou historií pevnosti i města od jeho založení až do počátků 20. století.
V informačním centru také začínají
pravidelné prohlídky opevnění a podzemních chodeb. Společně se zkušenými průvodci projdete napříč opevněním od městské brány přes hlavní příkop na valy, do podzemních dělostřeleckých postavení a dále do první linie opevnění. Zde za svitu luceren vstoupíte do tajemných a spletitých podzemních chodeb táhnoucích se desítky kilometrů pod terezínskou pevností. Nemusíte mít strach, projdete jen malou část, ale i tak vás čeká nevšední zážitek.
Kavalír 2 a Památník Terezín
Poznávání barokní pevnosti může pokračovat prohlídkou
Kavalíru 2: areál leží na jižní straně města, což je zdánlivě kus cesty, ale v malém Terezíně je všude docela blízko. V Kavalíru se na vlastní oči a kůži vrátíte do časů, kdy byla terezínská pevnost novostavba: je tu živá a názorná
expozice kasárenského života vojáků v pevnosti včetně ubytovacích prostor, neobvyklé
Muzeum La Grace, kde se dostanete do skutečného podpalubí plachetnice brázdící moře v 18. století,
Muzeum nostalgie anebo ráj rodin s dětmi,
vojenský dvorek s bylinkovou zahrádku a hlavně spoustou zvířátek.
Cestou samozřejmě můžete navštívit další místa, třeba
Strážnici Litoměřické brány anebo četné expozice
Památníku Terezín, například
Muzeum ghetta v budově bývalé školy,
Magdeburská kasárna, kde měla kanceláře židovská samospráva ghetta,
expozici Terezínské transporty v domku bývalé městské váhy anebo
krematorium a židovský hřbitov.
O vodě, vlně, řece a moři
Kvůli stavbě Terezína bylo nutné odklonit řeku Ohři a vybudovat nové, čtyři kilometry dlouhé říční koryto. Původní tok, v mapách označený jako Stará Ohře, vede v lukách mezi Národním hřbitovem a Malou pevností, do Labe se vlévá kousek nad ústím „nové“ Ohře.- S vodou dokázali stavitelé pevnosti skutečné divy: dodnes funkční systém stavidel chráněný hradbami neumožňoval jen zaplavit příkopy, ale bylo možné vytvořit až tři metry vysokou přívalovou vlnu, která smetla všechno, co jí stálo v cestě.
Historickým jádrem Sankt Petěrburgu aneb Petrohradu není Ermitáž, Zimní palác ani křižník Aurora, ale Petropavlovská pevnost, podobě jako Terezín budovaná podle zásad barokního pevnostního stavitelství. Stojí na Zaječím ostrově (což téměř na každém kroku připomínají veselé, malé i obří sochy zajíců) v ústí řeky Něvy a jejím srdcem je katedrála sv. Petra a Pavla. Její 122,5 metru vysoká štíhlá zlatá věž se zlatým andělem na vrcholu patří k nejznámějším symbolům města.- Katedrálu vystavěl Domenico Trezzini v letech 1712–33 ve stylu holandského baroka. Od dob Petra Velikého chrám slouží jako hrobka ruských carů. Teprve roku 1997 zde byly uloženy ostatky posledního cara Mikuláše II., jeho manželky Alexandry a dětí Taťány, Olgy, Marii, Anastasie a Alexeje, zastřelených roku 1918 v Jekatěrinburgu.