#světovéČesko a Lidový rok: tradiční rybníkářství a výlovy rybníků

Kam jinam jít pro radu než k rybníkářům z Třeboňska, na slovo vzatým odborníkům? Ryby chovají přes sedm století a Třeboňský kapr se dokonce pyšní ochranným označením Evropské unie pro zemědělské a potravinářské výrobky. Pečují o více než 500 rybníků, z toho 75 rybníků s rozlohou větší než 15 hektarů, a jejich chloubou je největší český rybník Rožmberk. Právě slavnostním výlovem Rožmberku série jihočeských rybářských slavností každý podzim začíná. Pojďte se podívat přímo mezi rybáře!
 

Výlov rybníka: od strojení přes sítě až na sádky

Vlastnímu výlovu předchází takzvané strojení rybníka, což zahrnuje veškeré přípravné práce. Nejdůležitější je pozvolné vypouštění vody, aby se ryby shromáždily v určité oblasti. Protože hladina nesmí být ani vysoko, ani nízko, chce to zkušenosti a čas, u velkých chovných rybníků totiž strojení může trvat i několik týdnů. Zároveň se chystají sítě (při výlovech se jich používá celá řada, liší se velikostí i způsobem použití) a kesery, určené k přenášení a nakládání ryb.



Obvykle den před výlovem se ryby seženou do jednoho místa, někdy vybaveného podložními sítěmi. U velkých rybníků se loviště obežene pomocí plotů. Samotný výlov probíhá zvednutím podložní sítě anebo zátahovou sítí. Z vylovených ryb se nejdřív vybírají choulostivější ryby jako štiky či candáti a přednostně se umísťují do kádí, aby netrpěly nedostatkem kyslíku v lovišti. Teprve pak přichází řada na kapry, kteří jsou vůči krátkodobému nedostatku kyslíku odolnější. Ryby se pak třídí podle velikosti a přemisťují se do kádí, případně se rovnou v náklaďácích převážejí na sádky.

Že se rybníky loví jen na podzim je pověra: výlov se může provádět kdykoliv. Jenže na rybnících v chráněných krajinných oblastech mohou platit jiná pravidla pro manipulaci s vodou třeba kvůli hnízdění vzácných druhů vodních ptáků, v létě se pak neloví kvůli vyšším teplotám.
 

Historie českého rybníkářství

První rybníky v Evropě stavěli Římané, a to podél dnešních slovensko-maďarských hranic. Spíš než o chov ryb šlo ale o jejich „uskladnění“ pro hladové legionáře. Mimochodem, už tehdy se chovali kapři, kteří jsou základem našeho rybníkářství dodnes.



U nás se rybníky pro chov ryb začaly budovat v 11. a 12. století, a vůbec první zmínky o chovu kaprů se dají najít v Kosmově kronice: ta se v dodatku o založení Sázavského kláštera zmiňuje o slupu, zařízení na odchyt ryb. Protože pro mnichy byly ryby postním jídlem, rybníčky zvané piscinae budované pro přechovávání ryb byly nezbytnou součástí téměř všech klášterů. Právě cisterciáci se společně s benediktiny zasloužili o rozvoj rybníkářství na Třeboňsku.

Ve 12. a 13. století se k výstavbě rybníků přidala i šlechta a města. Zdaleka už nešlo jen o ryby určené k jídlu: rybníky sloužily jako zásobárny vody pro pití i pro pohon mlýnů a hamrů. K největším rybníkům té doby patřilo Máchovo jezero, které ostatně dnešní název užívá až od druhé světové války. Předtím to zkrátka byl Velký rybník.
 

Po stopách rybníkářů

Zlatý věk rybníkářství u nás nastal v 16. století, kdy se v českých zemích leskly hladiny asi 70 tisíc rybníků. To také byl čas významných třeboňských rybníkářů, Štěpánka Netolického, Mikuláše Rutharda z Malešova a Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. K jejich vrcholným dílům patří Zlatá stoka, rybník Rožmberk a umělý kanál Nová řeka, který chrání rybník Rožmberk před přívalovými vodami z povodí řeky Lužnice.



Zkázu řady evropských řemesel způsobila třicetiletá válka, a rybníkářství nebylo výjimkou. Od 17. do 19. století se navíc rybníky v Polabí, na jižní Moravě a Vysočině vysoušely kvůli nedostatku zemědělské půdy. K novému rozmachu rybníkářství došlo až v druhé polovině 19. století a hlavně pak po roce 1989. Vznikly nové společnosti zaměřené na produkční chov ryb, rozvoj zaznamenalo i sportovní rybářství a lov na udici, a začalo se rovněž s umělým vysazováním ryb do volných vod.

Pro ty, kdo chtějí poznat mistry rybníkářského řemesla, je skvělým cílem Třeboň: navštívit můžete nejenom staré rybníky, ale i Dům přírody Třeboňska či Dům Štěpánka Netolického se stálou expozicí, věnovanou třeboňskému rybníkářskému dědictví. Rybářství a rybníkářství se rovněž věnují expozice v Národním zemědělském muzeu v Praze a v Muzeu lesnictví, myslivosti a rybářství na zámku Ohrada v Hluboké nad Vltavou, další Rybářské muzeum najdete ve Vodňanech.
 

Třeboňské rybníkářské dědictví a UNESCO

Proč se Třeboňsko uchází o zápis do světového dědictví UNESCO? Zdejší vodní a rybniční systém je unikátní a ucelená rybniční soustava, propojená umělými kanály s Lužnicí a Nežárkou, není nikde jinde na světě. Navíc se na ní stále hospodaří – a to je velmi důležitý fakt, protože bez ryb by Třeboňská rybniční soustava dávno zanikla.



Méně známý, nicméně ještě složitější a dokonce větší rybniční systém býval na Pardubicku. V úrodném Polabí ale Pernštejnské rybníky doplatily na ekonomický vývoj a v 18. a 19. století většinu z nich vystřídaly zemědělské plochy.

V kraji po nich ale dodnes zůstaly čitelné stopy: po hřebenech starých hrází často vedou silnice a polní cesty. Zachoval se i přes 30 kilometrů dlouhý Opatovický kanál, technická památka z přelomu 15. a 16. století. Kdysi rozváděl vodu do rybníků, dodnes je funkční a využívá se pro zavlažování a pro potřeby opatovické elektrárny.
 

Další rybniční soustavy a rybí slavnosti

• Kromě Třeboňské rybniční soustavy a zbytků Pernštejsnké soustavy na Pardubicku existuje též Nadějská rybniční soustava u Lomnice nad Lužnicí, kde jednotlivé rybníky propojuje stoka s líbezným názvem Potěšilka. V jižních Čechách dál najdete Chlumskou rybniční soustavu s Křížovou stokou, Hlubockou soustavu, Novohradskou soustavu, Břilickou soustavu, Českobudějovickou rybniční soustavu, Protivínsko-vodňanskou rybniční soustavu a skupinu rybníků mezi Novou řekou a Lužnicí. Známá je též rybniční soustava kolem Lnář a Blatné.
• V seriálu #světovéČesko jsme Třeboňsko přirovnali k českému Finsku, a právě do Finska se také vydáme na Baltic Herring Festival. Odehrává se na tržním náměstí v Helsinkách každý rok v říjnu už od roku 1743. Do Helsinek připlouvají starobylé plachetnice, ochutnávají se sledi připravení na různé způsoby i další finské tradiční pochoutky, soutěží se o nejlepší sledě či nejlepší přípravu filetů, součástí oslav bývá i tradiční závod plachetnic.