Na průčelí
bývalé řepčínské kovárny umístil
sochy v roce 1849 kovář Valentin Vrana – vyplývá to z pamětních zápisů nalezených v osmdesátých letech minulého století za sochou Krista. Další zápisy, z nichž
poslední je datován rokem 1904, jsou záznamem oprav soch i kovárny, zmiňují jednotlivé rodinné příslušníky i podílející se řemeslníky a výjimečně též kronikářské pohledy do života Řepčína ve druhé polovině 19. století.
Spojení světic s Ukřižovaným Kristem v jeden celek bylo až druhotné.
Odlišné měřítko soch, ikonografie či charakter řezby svědčí o
různém autorství i dataci. Dřevěné, původně
polychromované sochy sv. Pavlíny a sv. Barbory byly s největší pravděpodobností součástí vybavení oltářů některého z olomouckých chrámů zrušených
v době josefinských reforem. Jejich autorství lze připsat známému olomouckému
sochaři, Janu Sturmerovi (1675-1729). Obě raně křesťanské
panny mučednice byly vzývány jako
protimorové patronky a jejich vznik lze vztáhnout do doby po zažehnání poslední velké morové epidemie, která postihla Moravu i
Olomouc v letech 1714-1715.
Dřevořezba Ukřižovaného Krista je prací
Ondřeje Zahnera, jednoho z nejvýznamnějších sochařů olomouckého baroka, mj. hlavního tvůrce sochařské výzdoby sloupu
Nejsvětější Trojice. Velkorysé rozměry díla dovolují předpokládat jeho
původní umístění na oltáři zasvěcenému sv. Kříži. Hypoteticky lze uvažovat například o křížovém oltáři v bývalém kostele Panny Marie na Předhradí, zbořeném v roce 1839.
Sochy byly před několika lety
kompletně zrestaurovány a v roce 2010 je mohli lidé krátce spatřit na výstavě věnované olomouckému baroku. Vzhledem k materiálu, ze kterého jsou zhotoveny, však nemohou být nadále umístěny venku. S laskavým souhlasem současných majitelů děl se
Muzeum umění Olomouc dohodlo na jejich zápůjčce a prezentaci ve
stálé expozici Arcidiecézního muzea.
Instalace obou světic v Arcidiecézním muzeu bude
v pátek součástí zahájení Dnů evropského kulturního dědictví. V budoucnu je plánována také prezentace unikátní řezby Ukřižovaného Krista.