Seznamte se: knížata, králové a císaři Českého království

Druhou ze čtyř panovnických dynastií, které se vystřídaly na českém trůnu, byli Lucemburkové. Svůj původ odvozovali od bájné víly Meluzíny, která měla místo nohou hadí ocas a jejím domovem byl francouzský hrad Lusignan. Ve skutečnosti ovšem původním panstvím Lucemburků bylo území dnešního Lucemburska, jednoho z nejmenších států v Evropě, a belgické provincie Luxembourg.

Desátý český král, lucemburský hrabě a v letech 1310–1335 také polský král Jan Lucemburský (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346, Kresčak) je důkazem, že české dějiny se neodehrávaly jen doma, ale byly pevnou součástí evropského příběhu. Jeho životní osudy dodnes připomínají místa u nás i v zahraničí – od Pražského hradu až po francouzský Kresčak. V kronikách i legendách vystupuje jako rytíř, diplomat, světoběžník i král, který v Čechách často chyběl.

Svatý Václav (907 – 28. září 935) byl českým knížetem a světcem, který je považován za hlavního patrona české země. Jeho otcem se stal kníže Vratislav a matkou Drahomíra, dědečkem byl první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a babička svatá Ludmila, která si vzala na starost Václavovu výchovu.

Když se řekne Ogilvy, většina lidí si vybaví slavnou reklamní agenturu nebo jejího zakladatele Davida Ogilvyho, přezdívaného „otec moderní reklamy“. Příběh tohoto jména je ale mnohem delší. Jde o starý skotský klan Ogilvy, známý také jako klan Ogilvie z Angusu. Historie rodiny sahá až do 12. století. Jejich stopy ale překvapivě najdete i u nás, a to hned na několika místech.

Portál Kudy z nudy pátral v minulosti po dějinách rodu Rožmberků, Pernštejnů, pánů z Kunštátu a Poděbrad, Lucemburků, Valdštejnů a dalších rodů zapsaných v naší historii. Pojďte si připomenout nejvýznamnější památky, osobnosti i události. Vydejte se s námi na výlety po stopách šlechtických rodů.

Na mapě moravské historie najdete jména, která mají i o staletích váhu, zvuk a příběh. Jedním z nich jsou Žerotínové, šlechtický rod, jehož kořeny sahají hluboko do středověku. Jejich odkaz je vidět na každém kroku, od velkolepých renesančních zámků po erby na fasádách kostelů a radnic. Žerotínové zůstávají symbolem moravské hrdosti, kulturní vyspělosti a schopnosti spojit šlechtický původ s domácí tradicí.

Skutečně Lichtenštejnové přijeli na šesti sněhobílých jelenech do Jeruzaléma? Anebo stál u zrodu rodového jména muž, který kdesi uviděl svítící (lichten) kámen (stein) a když ho zvedl, s překvapením zjistil, že je to kus čistého stříbra? Jisté je, že knížecí rod dosud panující v Lichtenštejnsku patří mezi nejstarší a také nejbohatší šlechtické rodiny ve střední Evropě.

Rodové heslo „Nás zrodila ctnost“, složitý erb s orlem, orlicí a několika lvy, a rodové sídlo na zámku Dobříš: to je rod Colloredo-Mannsfeldů. Vznikl spojením dvou rodů, když si František de Paula Gundakar I. Colloredo (1731–1807), rakouský diplomat a poslední císařský vicekancléř Svaté říše římské, vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou (1750–1794).

První zmínka o rodu Nosticů pochází z roku 1280, kdy jim patřil hrad a panství Nostitz v Horní Lužici. Patřila jim panství Sokolov, Jindřichovice, Kraslice, Trmice, Měšice, Velké Žernoseky, Průhonice, Planá, Rokytnice nebo Štiřín. Nejznámějším místem v Česku, spojeným se jménem Nosticů, ovšem je Stavovské divadlo v Praze. Jedno z nejstarších evropských divadel zahájilo nepřetržitý provoz v roce 1783.

Zedtwitzové, zvaní též Cedvicové či Zedvicové, jsou německo-český rod, který na konci 14. století zdědil rozsáhlé majetky na Ašsku. Udrželi se tu přes 600 let a členové rodu dnes žijí po celém světě. U nás na jejich stopy narazíte zejména v Aši, Kopaninách, Doubravě, Krásné a v Podhradí.

Málokterý rod má tak vzdáleného prapředka jako Thurn-Taxisové: byl jím údajně Ariprand della Torre, francouzský rytíř z konce 5. století, jehož potomci bojovali v křižáckých válkách. Jinak však Thurn-Taxisové pocházejí ze severní Itálie, v minulosti se proslavili hlavně poštovními službami a je po nich pojmenovaný nejsložitější skok Velké pardubické.

Barokní areál s Hospitalem v Kuksu, zámek v Lysé nad Labem anebo půvabný zámeček Bon Repos: všechna tato místa vybudoval rod Šporků. Jeho nejvýznamnějším členem byl František Antonín Špork, který se proslavil také jako mecenáš řady významných umělců.

Černínové z Chudenic patří mezi nejstarší české šlechtické rody. Svůj původ odvozují od prastarého českého panského rodu Drslaviců, první zprávy o nich máme z 12. století a sledovatelný rodokmen začíná v roce 1358. Během staletí se dělili do nejrůznějších rodových větví, současným představitelem jedné z nich je senátor Tomáš Czernin (* 1962).

Hraběcí rod Seilern-Aspang pochází z Rakouska, kde je dodnes jejich hlavním sídlem zámek Litschau. U nás se s nimi seznámíte zejména při prohlídkách několika zámků na Zlínsku a Novojičínsku, kde vlastnili rozsáhlé statky.

Starobylý domácí šlechtický rod pocházel ze západních Čech. Švamberkové vlastnili panství na Tachovsku a Poběžovicku, jejich rodovým sídlem byl hrad Krasíkov západně od Konstantinových Lázní. Své jméno převzali podle dobové módy z erbovního znamení labutě, německy Schwann.

Centrem rodu Ditrichštejnů býval Mikulov. Jejich rezidencí byl mikulovský zámek, na náměstí stojí Ditrichštejnská hrobka, v Brně na Zelném trhu můžete navštívit Ditrichštejnský palác, další Ditrichštejnské paláce pak objevíte v Praze, a to na Hradčanech a na Novém Městě. Společně s dalšími místy dodnes hlásají do světa moc a slávu šlechtického rodu, který vždy patřil k nejbohatším na Moravě.

Klenotem pražského baroka je barokní Clam-Gallasův palác, známý je i klasicistní Clam-Gallasovský palác ve Vídni. Obě místa připomínají rod Gallasů a posléze Clam-Gallasů, který měl svá panství především v severních Čechách. Kristián Kryštof Clam-Gallas (1771–1838) v roce 1801 pro veřejnost otevřel na zámku ve Frýdlantě rodové muzeum, první hradní muzeum ve střední Evropě.

Valdštejnové patří k nejstarším šlechtickým rodům v českých zemích. Jejich prvním rodovým sídlem se stal hrad Valdštejn u Turnova v Českém ráji, nejslavnějším příslušníkem rodu pak byl významný český vojevůdce a politik Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583–1634).

Rohanové pocházeli z Bretaně, kde se o nich dá vystopovat nejstarší zmínka již v roce 951, a v průběhu staletí se zařadili mezi deset nejvlivnějších francouzských šlechtických rodů. Postupně se rozdělili na několik linií; jedna z nich opustila Francii po vypuknutí revoluce a usadila se v českých zemích.

Buquoyové jsou starý francouzský šlechtický rod. První Buquoy v českých zemích byl Karel Bonaventura Buquoy (1571–1621), který měl jako císařský generál a zkušený válečník potlačit stavovské povstání proti rakouskému císaři. Ferdinand II. Habsburský mu jako odškodnění za válečné výlohy daroval bývalá panství Švamberků.

Zámky v Děčíně, Benešově nad Ploučnicí a Klášterci nad Ohří anebo hrad v Ledči nad Sázavou: to byla nejznámější sídla hraběcího a knížecího rodu Thunů. Pocházejí z jižního Tyrolska, kde se o nich první zmínky objevily už v 11. století. Řada členů rodu působila v církevních a státních službách na habsburském panovnickém dvoře, v českých zemích se ale Thunové usadili až v 17. století.

Jan Jindřich (12. února 1322, Mělník – 12. listopadu 1375, Brno) byl druhorozený syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a mladší bratr krále a císaře Karla IV. Oba bratry spojovalo celoživotní přátelství, Jan Jindřich v době nepřítomnosti Karla IV. často spravoval celé české království a v roce 1349 jej bratr jmenoval do funkce moravského markraběte.

Rudolf II. (18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha) byl bezpochyby jedním z nejvýznamnějších evropských panovníků, který proslul nejen svými vladařskými schopnostmi, ale také citem pro kulturu a umění. Za jeho působení se Praha stala nejvýznamnějším kulturním městem Evropy, kam císař zval nejrůznější umělce a vědce své doby. Na Pražském hradě vznikla nejrozsáhlejší sbírka uměleckých předmětů, která neměla v tehdejším světě obdoby a která položila základ mnoha současným evropským galeriím. Bohužel, velká část Rudolfovy sbírky vzala za své při rabování Švédy v letech 1631-1632 za třicetileté války.

Nejstarší šlechtický rod Slavníkovců sídlil od druhé poloviny 10. století v obci Libice nad Cidlinou. V raném středověku šlo o velmi významné hradiště o rozloze asi 26 hektarů, které bylo opásáno poměrně mohutnou hradbou.

Páni z Kunštátu a Poděbrad byli jediný domácí šlechtický rod, z něhož vzešel český král. Tím byl Jiří z Poděbrad (1420–1471), zvolený do královského úřadu zástupci zemských stavů po smrti nezletilého Ladislava Pohrobka (1440–1457) z rodu Habsburků.

Zatímco některé šlechtické rody existují celá staletí, rod Haasů z Hasenfelsu takové štěstí neměl. Jeho historie se táhla jen několik desítek let. Zakladatelé první skutečné porcelánky v českých zemích si na povýšení do šlechtického stavu museli počkat až do roku 1909. Když se na hradě Bítově v květnu 1945 zastřelil porcelánový baron Jiří Haas, uzavřely se i osudy celého rodu.

Marie Terezie (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň) z rodu Habsburků, arcivévodkyně rakouská, královna uherská, královna česká a markraběnka moravská. Císařovnou, jak bývá občas označována, ale nebyla. Za vlády Marie Terezie došlo k radikální proměně feudální říše v centralizovaný stát. Reformy se významně dotkly i českého království. Období její vlády je označováno jako osvícenecký absolutismus.

Karlova univerzita, Karlův most, Karlštejn – slavné české památky nesou jméno svého zakladatele, nejvýznamnějšího evropského panovníka pozdního středověku. Karel IV. (14. května 1316, Praha – 29. listopadu 1378, Praha) byl jedenáctý český král, vládnoucí jako Karel I. od srpna 1346 až do své smrti v listopadu 1378. Římsko-německým králem se stal od července 1346 a od roku 1355 císařem římským. Byl také italský (lombardský) král od roku 1355, burgundský (arelatský) král od roku 1365, moravský markrabě v letech 1333 až 1349 a lucemburský hrabě v období let 1346 až 1353. Byl to první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské, a byl posledním korunovaným burgundským králem. Stal se tak osobním vládcem všech království Svaté říše římské.

Italský šlechtický rod Piccolomini ovlivnil nejenom dějiny své domoviny, ale zasáhl i české země. Přestože jejich jméno dnes není tak známé jako Medicejové či Borgiové, v průběhu staletí dokázali Piccolominiové proniknout do nejvyšších pater politiky, církve i vojenství. V České republice se s rodem Piccolomini setkáte zejména v Náchodě, a na zámku se dokonce projdete Piccolominskou zahradou.

Barokní zámek Čimelice, renesanční zámek Mitrowicz anebo zámek Vrchotovy Janovice spojuje starý český rod Vratislavů z Mitrovic. První zmínky se o nich objevily ve 14. století, a když v polovině 15. století získali tvrz Mitrovice na Sedlčansku, začali se nazývat Vratislavové z Mitrovic. Má pravdu stará legenda, podle které jsou Vratislavové potomky některého z levobočků přemyslovského knížete Vratislava II., korunovaného v roce 1086 na českého krále?

Prapředkem rodu Harantů z Polžic a Bezdružic zřejmě byl rytíř Bušek, který v letech 1360 až 1379 vlastnil panství Bezdružice a nechal na skále nad vesnicí postavit malý kamenný hrad. V rodovém erbu měli Harantové bílého kohouta s černým ocasem na červeném poli, který je dodnes součástí znaku města Bezdružice.

Lobkowiczký zámek v Roudnici nad Labem, Lobkowiczký palác na Pražském hradě anebo Lobkovický palác na Malé Straně. Píší se různě, za všemi ale stojí šlechtický rod Lobkowiczů. Jejich rodové kořeny sahají do konce 14. století a ačkoli část rodiny po komunistickém převratu 1948 odešla do zahraničí, mnozí se po sametové revoluci 1989 vrátili a nyní žijí v Čechách.

Ctěnice, Malá Skála, Náchod, Průhonice, Hrubý Rohozec, Velhartice nebo Průhonice: to jsou panství, hrady a zámky, kde byli doma příslušníci šlechtického rodu Des Fours neboli Desfoursové.

Šlechtický rod Harbuval de Chamaré pocházel z francouzsko-belgického pomezí. V 18. století jeho členové přesídlili do Slezska a poté do Čech, kde také získali hraběcí titul. Nejvýznamnějším příslušníkem rodu byl hrabě Jan Antonín (1737–1808), proslavený hledáním pokladů ve zříceninách hradu Potštejn.

Lichnovští z Voštic patřili k nejvýznamnějším aristokratickým rodinám Slezska. Bývali hosty předních vídeňských i berlínských společenských salonů, udržovali kontakty se špičkami rakouské a německé politiky, vědy a kultury a s mnoha šlechtickými rody po celé Evropě. Jedním z jejich panství byl Hradec nad Moravicí, který získali v roce 1778.

Na českém trůnu se postupně vystřídalo několik rodů. V roce 1471 si po smrti Jiřího z Poděbrad zvolil český sněm králem Vladislava II. Jagellonského. Vláda dynastie Jagellonců ale skončila už roku 1526 smrtí jeho syna Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče. Po Jagelloncích nastoupili na český trůn Habsburkové.

Chotkové z Chotkova a Vojnína byli starý český šlechtický rod pocházející ze západních Čech. Nechali postavit několik reprezentativních sídel, například zámky Veltrusy, Kačina a Velké Březno, připomíná je i několik míst v Praze.

Poslední habsburský císař Karel I. (17. srpna 1887, Rakousko – 1. dubna 1922, Madeira) byl v letech 1916–1918 také poslední český král. Čechy měl rád: část dětství prožil v Praze, ve Františkových Lázních se poprvé setkal se svou budoucí ženou a v roce 1917 koupil zámek v Brandýse nad Labem, kde chtěl s rodinou žít po skončení první světové války.

Ačkoli pro mnohé z nás je rakouský císař a uherský král František Josef I. (18. srpna 1830, Vídeň – 21. listopadu 1916, Vídeň) symbolem starého mocnářství a zaniklé rakousko-uherské monarchie, i „stařičký mocnář“ kdysi nastoupil na trůn jako osmnáctiletý mladík. Seděl na něm neuvěřitelných 68 let, což ho mezi našimi panovníky řadí na první místo v délce vlády.

Co všechno nám v českých zemích zbylo po císaři Josefovi II. (13. března 1741, Vídeň – 20. února 1790, Vídeň)? Není toho právě málo: například obliba jména Josef, města Terezín a Josefov, a také řada panovníkových soch a pomníků. Jeho vláda proměnila téměř všechny oblasti života v habsburské monarchii: Josef II. přispěl k jejímu hospodářskému rozvoji, posílil armádu, výrazně změnil trestní právo, zavedl reformy školství a také zřídil sítě nemocnic.

Po bitvě u Moháče, kde zemřel Ludvík Jagellonský, nastoupil na český trůn Ferdinand I. Habsburský (10. března 1503, Alcalá de Henares, Španělsko – 25. července 1564, Vídeň). Jeho manželkou byla česká a uherská princezna Anna Jagellonská (1503–1547). Měli spolu patnáct dětí včetně Ferdinandova nástupce Maxmiliána II.

Jiří z Poděbrad (23. dubna 1420, ? – 22. března 1471, Praha) byl jediný český král, který nepocházel z panovnické dynastie. Za krále si jej jednomyslně zvolili čeští pánové v roce 1458 a úřad vykonával až do své smrti. Kdyby se ujal jeho návrh na vytvoření mírové organizace evropských křesťanských panovníků, Organizaci spojených národů nebo Evropské unii už mohlo být přes 500 let.

Václav IV. (26. února 1361, Norimberk – 16. srpna 1419, Nový hrad u Kunratic) byl syn českého krále a římského císaře Karla IV. a jeho třetí ženy Anny Svídnické. Na český trůn nastoupil jako sedmnáctiletý a vládl 41 let, do té doby nejdéle ze všech českých králů.

Přemysl Otakar II. (1233 ? – 26. srpna 1278, Moravské pole, Rakousko) je považován za jednoho z největších českých králů z dynastie Přemyslovců. Za jeho panování sahaly hranice říše až k Jaderskému moři, založil řadu měst, hradů a klášterů. V několka našich městech jej připomínají sochy a jména náměstí.

Přemysl Otakar I. (asi 1155/1167 – 15. prosince 1230, Praha) byl nejstarší syn Vladislava II., druhého českého krále z rodu Přemyslovců, a jeho druhé manželky Judity Durynské. Obratný politik a válečník pro české království a své potomky získal Zlatou bulu sicilskou, která potvrdila dědičnost královského titulu.

Brtnice, Uherčice, Okříšky nebo Slavětín: to jsou místa, kde můžete najít stopy po šlechtickém rodu Collalto et San Salvatore. Pocházeli z italského Trevisa, patřili k nejvýznamnějším rodům v řadách rakouské aristokracie a do českých zemí přišli za třicetileté války.

První a jedinou domácí panovnickou dynastií byli Přemyslovci. Vládli nejméně 500 let, na trůnu se jich vystřídalo několik desítek a jsou s nimi spojené počátky české státnosti. V erbu měli plamennou orlici se zlatými drápy a zbrojí, po celém obvodu lemovanou plamínky. Říká se jí též Svatováclavská orlice, protože se používala již v době panování svatého Václava.

Diplomat i válečník, reformátor církve a muž, který hovořil sedmi jazyky a miloval rytířské turnaje: tím vším byl Zikmund Lucemburský (14. února 1368, Norimberk nebo Praha – 9. prosince 1437, Znojmo), nejperspektivnější ze synů Karla IV.

Do bohatého historického vývoje Českého Krumlova se zapsaly čtyři šlechtické rody: páni z Krumlova a Rožmberkové, pocházející z rozvětveného rodu Vítkovců, Schwarzenberkové a knížecí rod Eggenberků. Ti přišli do Čech ze Štýrska během třicetileté války.

Kolovratové anebo staročeským pravopisem Kolowratové jsou starobylý šlechtický rod. Jejich historie sahá do 13. století, rodové heslo zní Věrně a stále, a v 17. století byli povýšeni do hraběcího stavu. Kolowratové zastávali řadu významných funkcí: najdete mezi nimi polní maršály, ministry, kancléře, královské místodržící, guvernéry, ambasadory i arcibiskupy, řadu národních vlastenců i mecenáše české vědy a kultury.

Švihovští z Rýzmberka byli starý český panský rod. Stejně jako Černínové z Chudenic svůj původ odvozovali od prastarého rodu Drslaviců, s nimiž je spojovalo i stejné erbovní znamení. První zprávy o nich máme z přelomu 12. a 13. století, kdy sídlili v Plzni.

Šlechtický rod, který si zvolil jméno podle svého sídla, hradu Habsburg v oblasti Aargau na severu Švýcarska, se poprvé objevil kolem roku 1100. Do nejvyšší evropské politiky Habsburkové vstoupili roku 1273, kdy byl Rudolf Habsburský zvolen římským králem. V dalších staletích pak ovládali zejména střední Evropu, Nizozemí, Pyrenejský poloostrov a jih Itálie.

Kolébkou rodu, jehož heslo zní Nic než právo, byla bavorská pevnost Seinsheim, panství a jméno Schwarzenberg získali na počátku 15. století. Schwarzenbergové patřili mezi nejvýznamnější evropské šlechtické rody a během staletého působení v českých zemích původně německý rod dokonale srostl s domácím prostředím. Jsou známí nejenom jako pečliví hospodáři a modernizátoři zemědělství, lesnictví a průmyslu, ale také jako vojevůdci a stavitelé krásných zámků.

Zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou je barokní perlou Vysočiny. Vznikl v první polovině 18. století a nechal ho postavit hrabě Jan Adam z Questenberku. Majitel jaroměřického panství miloval italskou operu a malé městečko proměnil v živé kulturní centrum.

Českosaské Švýcarsko patřilo k prvním místům na světě, kde se začalo rozvíjet podnikání v cestovním ruchu. Za vznikem řad krásných a dodnes proslulých turistických cílů stojí šlechtický rod Clary-Aldringenů. Pochází z Toskánska a podle některých zpráv jeho členové žili v českém království už za císaře Karla IV.

Lucemburský hrad Beaufort, belgický hrad Spontin a zámek a hrad v Bečově nad Teplou: to byla hlavní sídla šlechtického rodu Beaufort-Spontinů. Patřil jim také zámek ve valonském Florennes. Právě pro tamní benediktinské opatství byl ve 13. století vyroben relikviář svatého Maura, který Beaufort-Spontinové na konci 19. století převezli na své panství do Čech.

Žádný jiný aristokratický rod v českých zemích nebyl tak pevně spojený s Krkonošemi jako rod Harrachů. I když zastávali vysoké posty v církvi, u císařského dvora, v zemské správě, armádě i diplomacii, zároveň byli průkopníky krkonošského lyžování a počátků turistiky. Pečliví hospodáři na svých panstvích rovněž dbali na lesní hospodaření, sklářství, zemědělství a včelařství.

Historie zámku ve Slavkově u Brna byla více než 400 let spojená se starobylým moravským rodem Kouniců. Nejvýznamnějším členem rodu byl Václav Antonín kníže z Kounic a Rietbergu (1711–1794), kancléř čtyř habsburských panovníků – Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. a Františka II.

Erb se třemi stříbrnými vlčími zuby v červeném poli, rodové heslo „Bůh, čest, vlast“, a kořeny ležící v okolí Litoměřic: to je slavný český rod Kinských, původně staročeská vladycká rodina, později panská, hraběcí a knížecí. Prapředkem rodu byl ve 13. století Bohuslav ze Žernosek, jehož synové se v listinách objevili s přídomkem „ze Vchynic“, a to podle tvrze a vesnice u Lovosic.

Složitý znak s pěti heraldickými zvířaty, heslo Meritis augen tur honores, tedy Vše vloženo na knížecí plášť, několik rodových linií a především zámky Žleby, Slatiňany, Vlašim a Nasavrky, obklopené krásnými zahradami. To jsou místa, kam se můžete vypravit po stopách šlechtického rodu Auerspergů.

Páni z Pernštejna byli jedním z nejmocnějších a také nejbohatších šlechtických rodů v českém království. Heslo Pernštejnů znělo „Kdo vytrvá, vítězí“ a v jejich erbu se skvěla černá zubří hlava se zlatou houžví v nozdrách. Stejný motiv kromě erbu zdobil také nábytek, poháry a pernštejnská sídla v čele s hradem Pernštejnem a zámkem v Pardubicích.

Šternberkové patří mezi nejstarší české a moravské šlechtické rody. Hvězda v jejich erbu je podle mytologie odvozená od hvězdy betlémské a vztahuje se k ní i rodové heslo „Nescit occasum“, tedy nezná západu nebo nikdy nezapadá. A skutečně – se jménem Šternberků se setkáváme v průběhu celé české historie, od prvních českých knížat dodnes.

Žádný jiný jihočeský šlechtický rod nebyl tak starobylý, vlivný a mocný jako Rožmberkové. Během několika staletí vybudovali v jižních Čechách rozsáhlé panství a rožmberští vladaři byli považováni za první velmože hned po českých panovnících. Ačkoli vymřeli už před čtyřmi staletími, dodnes nás na cestách provází nejenom rožmberské růže a památky, ale i legendy o rožmberské bílé paní nebo o tajuplné rožmberské hrobce.