Rodinné klany: Svěrákovi, tři generace mezi filmem, divadlem a Cimrmanem

Vydejte se s Kudy z nudy po stopách filmů, pod nimiž jsou podepsaní Zdeněk Svěrák a Jan Svěrák, tedy dvojice, která českému filmu dala nejen řadu nezapomenutelných příběhů, ale i jednoho oscarového vítěze, snímek Kolja. Společně se podíváte na místa, kde jejich filmy vznikaly, připomenete si slavné scény a možná objevíte i kouty, které jste zatím míjeli bez povšimnutí. A pokud vás baví hledat filmové lokace napříč republikou, nenechte si ujít ani seriál Česko ve filmu, kde se česká krajina proměňuje v kulisy známých filmů a příběhů.
 

Otec, který vypráví. Syn, který dává příběhům obraz

Původně stál Zdeněk Svěrák před tabulí a učil český jazyk. Jenže místo školních sešitů ho brzy začaly víc lákat příběhy, humor a divadlo. Společně s Ladislavem Smoljakem a dalšími autory vytvořili fenomén jménem Divadlo Járy Cimrmana a dali světu postavu Járy Cimrmana. Sice nikdy neexistoval, ale přesto ho bereme skoro jako národní poklad.


 
Když se řekne rodinný klan, nemusí jít jen o příbuzné. U Svěráků existuje ještě jedna rodina – ta umělecká. Právě okruh kolem Divadla Járy Cimrmana funguje desítky let jako pevně sehraný tým. Se Smoljakem sdílel Svěrák nejen práci, ale i přátelství a dokonce i chalupu – a právě tahle dlouhodobá spojení jsou pro jeho tvorbu typická.
 
Jeho syn Jan Svěrák vyrůstal obklopený divadlem, psaním a natáčením. Bylo jen otázkou času, kdy se vydá vlastní cestou. Zvolil filmovou režii a ukázalo se, že právě tam jejich rodinný příběh dostane nový rozměr. Tam, kde otec píše, syn natáčí. A mezi tím vzniká něco, co funguje až překvapivě přirozeně.
 

Kolja, Obecná škola a místa, která znáte z filmů

Když se řekne Obecná škola, většina z nás si vybaví učitele Hnízda a trochu divokou třídu. Jenže tenhle příběh má i svoje skutečné kulisy. Natáčelo se například v pražské kolonii Na Slatinách, kde stála i skutečná škola – dnes už téměř zmizelá, ale stále připomínající atmosféru první republiky i poválečných let. Další záběry vznikaly třeba v pražských Kbelích nebo v Michli, kde se dodnes dají některá místa poznat. Zdeněk Svěrák scénář psal jako autobiografickou vzpomínku na dětství, prodchnutou moudrostí a pochopením pro lidské slabosti, a vytvořil také jednu z hlavních rolí, inspirovanou vlastním tatínkem. A nesmíme zapomenout ani na hlášky a scény z filmu, které dávno zlidověly. Třeba „Kdo chce vidět Idiota, ať přijde do ředitelny.“


 
Podobně „čitelné“ jsou i lokace filmu Kolja. Příběh stárnoucího muzikanta a malého chlapce získal šest Českých lvů, Oscara a byl zvolen Nejlepším filmem porevoluční kinematografie. První klapka padla přesně 21. srpna 1995 na Vinohradském hřbitově, kromě Prahy se natáčelo v nymburském krematoriu, v Úštěku anebo ve Františkových Lázních. Možná s překvapením zjistíte, že nejde o filmové kulisy, ale skutečná města a ulice, kterými se můžete projít. A právě to je na Svěrákových filmech zvláštní: nejsou „odnikud“. Jsou pevně zakotvené v české krajině, v konkrétních domech, ulicích i městech.
 

Od Oscara k obyčejnému životu aneb film jako rodinná záležitost

Když Kolja získal Oscara, byl to obrovský úspěch. Ale Svěrákovi se nikdy nevydali cestou velkolepých efektů nebo okázalých příběhů. Naopak. Ve filmu Vratné lahve se vracejí k obyčejnému životu, k drobným radostem i smutkům. Ve snímku Po strništi bos znovu otevírají téma dětství a vzpomínek. A Tmavomodrý svět ukazuje české hrdiny ve velkých dějinách. I když neposbíral tolik cen, kolik se čekalo, málokterý válečný film obsahuje tolik autentických dobových rekvizit. V Tmavomodrém světě se to jimi doslova hemží. Film také důstojně oslavil české letce, kteří za druhé světové války bojovali u RAF, a připomněl rovněž, jak se jim pak komunisti za jejich hrdinství odvděčili. Zde Svěrákovi splatili vůči těmto českým hrdinům velký dluh.
 

Do kina na Pět švestek

Svěrákovi ale nejsou jen dvě slavná jména. Do práce se postupně zapojuje i širší rodina. Natáčení tak někdy připomíná spíš rodinné setkání než klasickou produkci. U filmu Betlémské světlo už se potkávají různé generace – a nejnověji to platí i pro film Pět švestek, kde za kamerou stál nejmladší z rodu, František Svěrák.


 
Pět švestek je „svěrákovská“ komedie v tom nejlepším slova smyslu: hravá, dojemná, a přitom lehce dobrodružná. Vypráví o pěti přátelích, kteří se rozhodnou vzít život ještě jednou do vlastních rukou a vyplout na moře. „Je to komedie o dvou rebelujících stařenkách a třech stařících, kteří se vydají na plavbu bez dozoru dospělých,“ říká s nadsázkou režisér Jan Svěrák. Film stojí na silném hereckém obsazení – Lenka Termerová, Oldřich Kaiser, Petr Kostka, Dana Syslová nebo Jan Vlasák – a vznikal částečně přímo na moři. Natáčení na malém katamaránu prý herce i štáb pořádně prověřilo, ale zároveň jim dodalo energii, kterou je ve filmu cítit.
 
Nápad vznikl z obyčejných debat o stáří, svobodě a odvaze něco změnit. „Na těch nejkrásnějších místech si vždycky někdo posteskne: ‚Zatím to jde, ale co až nebudeme moct?‘ A tak vznikla myšlenka na příběh o partě staříků, kteří se vydají na svou poslední plavbu,“ vysvětlil Svěrák. Ani název filmu není náhodný a nese symboliku: „Sbalit si svých pět švestek znamená odejít jen s tím nejnutnějším. Ale zároveň je to i výraz odvahy – odejít od něčeho otevírá možnost přijít k něčemu novému.“
 

Příběh, který pokračuje

Chcete tenhle „rodinný filmový svět“ vidět na vlastní oči? Pak zamiřte do Muzea filmů Zdeňka a Jana Svěrákových. Na zámku v Čechách pod Kosířem najdete kulisy, kostýmy, scénáře i rekvizity z filmů jako Obecná škola a Kolja, ale uvidíte i letadlo z Tmavomodrého světa, strašidelného vlka z pohádky Tři bratři anebo postavičky z filmu Kuky se vrací. Můžete si sednout do školní lavice, projít se mezi scénami a zjistit, jak vlastně takový film vzniká.


 
Na první pohled to není dramatický rodinný epos. Žádné velké zvraty, žádné skandály. Jen roky práce, spolupráce a důvěry. Jenže právě to je dnes možná vzácnější než cokoliv jiného. Svěrákovi tak ukazují, že film nemusí být jen průmysl. Může to být i řemeslo. A někdy dokonce rodinné.
 
A tenhle příběh ještě zdaleka nekončí. Naopak – pokračuje dál, s novými nápady, novými generacemi a novými filmy. Až proto půjdete do kina na snímek Pět švestek, možná si vzpomenete, že za ním nestojí jen režisér a scenárista, ale celá rodina. A s ní příběh, který se předává dál.