Až se někdy při cestách
Německem dostanete do východní části
spolkové země Bádensko-Württembersko, zastavte se v půvabném městečku
Švábský Gmünd / Schwäbisch Gmünd. V jeho historickém centru na
náměstí Münsterplatz stojí
kostel svatého Kříže. Podobně jako
katedrála sv. Víta na
Pražském hradě stojí na místě bývalého, mnohem menšího románského kostela a jeho dokončení trvalo přes 500 let. Obě stavby spojuje také
rodina Parléřů: v českých zemích působil
Petr Parléř (asi 1332–1399), stavitelem
kostela svatého Kříže byl jeho otec
Heinrich Parléř starší, zvaný též
Heinrich z Gmündu (asi 1310–1370). Právě
kostel svatého Kříže je považovaný za jeho mistrovské dílo a milník pozdně gotické architektury střední Evropy. Jde o
první halový kostel v jižním Německu a poprvé se tu také projevil styl
parléřovské gotiky se zaoblenými pilíři a hlavicemi listových věnců, protáhlými kružbovými okny, fantastickými sochami a složitými barevnými klenbami.
Druhá generace: synové Heinricha Parléře
Díky svým synům
Johannovi, Petrovi a Michaelovi se Heinrich stal
zakladatelem dynastie Parléřů, vesměs zručných
stavitelů, architektů a sochařů. Dodejme, že výraz
parler ve středověké němčině znamenal
polír, tedy
předák, vedoucí stavby nebo také ten, který členům
stavební huti vysvětloval záměry vedoucího mistra. Nejstarší z Heinrichových synů
Johannes von Gmünd aneb
Johann Parléř starší (1330 – po roce 1359) byl předákem
katedrály ve Štrasburku a působil také ve
Freiburgu a
Basileji, mladší synové
Michael a
Petr Parléř zamířili do
Čech. Zatímco ale o Michaelovi toho víme jen málo a nezachovala se ani jeho mistrovská značka, u Petra Parléře žádný pomník nemůže překonat ten, který si sám postavil: impozantní
katedrálu sv. Víta na
Pražském hradě. Když ho šťastnou shodou okolností objevil a následně získal do svých služeb sám
český král a římský císař Karel IV., po smrti
Matyáše z Arrasu mladičkému staviteli svěřil řízení stavby
Svatovítské katedrály – a to podle jeho vlastního velkorysého projektu, značně odlišného od původních Matyášových záměrů.
Architektonický styl a sochařské návrhy
Heinricha Parléře převzalo kromě jeho synů a vnuků mnoho dalších stavitelů a kameníků. Stopy parléřovské gotiky se tak dají vedle
Prahy, Kutné Hory či
Kolína rozpoznat v
Německu například v
kostele sv. Martina v Landshutu, kostele sv. Vavřince v Norimberku a na
katedrále sv. Jiří v Dinkelsbühlu. Rod Parléřů ovlivnil gotiku v také v
Rakousku, severní
Itálii a v řadě
hanzovních měst od
Nizozemska přes
Polsko a
Dánsko až po
Švédsko.
Třetí generace: vnukové
V českých zemích působil také
Heinrich Parléř mladší, nejznámější sochař rodinného klanu Parléřů. Byl synem
Johanna Parléře staršího a jeho stopy se v
Německu dochovaly ve
Švábském Gmündu a v
Kolíně nad Rýnem; odtud pocházela jeho manželka
Drutginis, dcera Michela ze Savojska, stavitele kolínské katedrály. V sedmdesátých letech 14. století byl v
Praze a spolupracoval se svým strýcem
Petrem Parléřem v
katedrále sv. Víta; jeho dílem jsou
náhrobky Břetislava I. a Spytihněva II. a busty v triforiu. Po roce 1381 se stal stavebním mistrem
moravského markraběte Jošta.
Heinrich Parléř mladší patří k těm, kteří předznamenal takzvaný styl Krásných Madon.
Další syn
Johanna Parléře staršího byl
Michael Parléř II., známý také jako
Michael von Gmünd nebo
Michael z Freiburgu (asi 1350–1387 nebo 1388). Po svém otci zdědil zednickou značku, a díky tomu víme, že pracoval jako stavební mistr štrasburské katedrály a také ve Freiburgu na stavbě apsidy
katedrály Panny Marie.
Hodně rozvětvenou rodinu měl i nejtalentovanější z Heinrichových synů
Petr Parléř. Z prvního manželství s
Gertrudou, dcerou kameníka Bartoloměje z Hammu, měl
syny Jana, Václava a Mikuláše.
Jan Parléř mladší (1359–1406) pracoval po boku svého otce na stavbě
katedrály sv. Víta. Krátce před otcovou smrtí převzal jeho roli jako stavebního mistra katedrály a stal se také stavebním mistrem
kostela sv. Barbory v
Kutné Hoře.
Václav Parléř (1357–1404) působil společně s otcem a bratrem Janem u sv. Víta, poté se stal kamenickým mistrem v
katedrále sv. Štěpána ve Vídni. Roku 1403 se stal jejím hlavním stavebním mistrem a pravděpodobně byl autorem původního projektu jižní věže. O třetím synovi
Mikulášovi se ví jen málo, stal se duchovním a působil jako univerzitní mistr, lékař a kanovník pražské metropolitní kapituly. Také jedna z dcer se patrně provdala do stavitelské rodiny, a to do
Kolína nad Rýnem, druhá si vzala pražského zlatníka.
Asi deset let po Gertrudině smrti se Petr Parléř oženil s
Alžbětou von Bur a měli spolu další děti:
Johann se možná stal kameníkem v
Záhřebu, o
Paulovi se nedochovaly žádné informace. Ví se jen to, že po smrti Petra Parléře došlo k právním sporům o majetek, protože slavný stavitel přenechal oba domy své druhé ženě a mladším dětem.
Název vzešel od rozvětvené a slavné německé stavitelské rodiny Parléřů, jejíž členové měli významný vliv na vývoj gotické architektury ve střední Evropě.
Petr Parléř byl členem stavitelské rodiny Parléřů a stal se klíčovou postavou v gotické architektuře, když postavil například katedrálu sv. Víta na Pražském hradě a Karlov most.
Kostel svatého Kříže, jehož stavitelem byl Heinrich Parléř starší, je považován za mistrovské dílo a milník pozdně gotické architektury střední Evropy a je prvním halovým kostelem v jižním Německu.
Druhá generace Parléřů, včetně synů Heinricha Parléře - Johanna, Petra a Michaela, pokračovala v rodinné tradici stavitelů a rozšířila vliv parléřovské gotiky v Čechách i v cizině.
Parléřovská gotika je známá zaoblenými pilíři, hlavicemi listových věnců, protáhlými kružbovými okny, fantastickými sochami a složitými barevnými klenbami.
Stopy parléřovské gotiky lze najít v kostele sv. Martina v Landshutu, kostele sv. Vavřince v Norimberku, na katedrále sv. Jiří v Dinkelsbühlu a v dalších městech.
Po smrti Matyáše z Arrasu prostřednictvím šťastné shody okolností objevil a získal do svých služeb Petra Parléře český král a císař Karel IV., který mu svěřil řízení stavby Svatovítské katedrály.
Heinrich Parléř mladší, vnuk Heinricha Parléře staršího, se projevoval jako sochař a jeho díla zahrnují náhrobky Břetislava I. a Spytihněva II. a busty v triforiu katedrály sv. Víta.
Jan Parléř mladší spolupracoval s otcem na stavbě katedrály sv. Víta a po jeho smrti převzal jeho roli jako stavebního mistra katedrály a stal se také stavebním mistrem kostela sv. Barbory v Kutné Hoře.
Mikuláš Parléř, jeden ze synů Petra Parléře, se stal duchovním a působil jako univerzitní mistr, lékař a kanovník pražské metropolitní kapituly.