Připomeňte si Emu Destinnovou na výstavě Českého muzea hudby

Česká umělkyně Emílie Pavlína Kittlová se zapsala do dějin umění spíše pod svým pseudonymem Ema Destinnová. Všestraný umělecký talent projevovala již od mládí. Narodila se 26. února 1878 v zámožné pražské rodině, která její kariéru podporovala. Otec svěřil dceřino nadání profesorce Marii von Dreger Löw-Destinn, jejíž jméno si později Emiílie zvolila za umělecký pseudonym.

Berlín až na čtvrtý pokus

Veřejnosti se poprvé představila v 18 letech jako autorka divadelních her, které mnohá pražská divadla uvídějí dodnes. Se zpěvem to bylo zpočátku horší – nejprve se ucházela o místo v Národním divadle, poté v Drážďanech, ale ani tam neuspěla. Štěstí se na ni usmálo až na čtvrtý pokus v Berlínské Dvorní opeře. Tam dosáhla prvních výraznějších úspěchů, císař Vilém II. poctil Emu titulem první dramatický soprán Berlínské dvorní opery a různými dary usiloval i o její přízeň. Jenže vynikající zpěvačce se začal otevírat svět.

Roku 1904 poprvé zpívala v londýnské Královské opeře, o čtyři roky později přesídlila za oceán a její domovskou scénou se stala Metropolitní opera v New Yorku, nejvýznamnější operní scéna světa. Díky ní v New Yorku vůbec poprvé zazněla Smetanova Prodaná nevěsta. Popularita madamme Destin byla v rozmezí let 1905 až 1915 opravdu velká, měla možnost vystupovat ve všech koncertních sálech světa a potkávala lidi z významných kruhů.

Nezkrotná vášeň a výstřední tetování

Ema Destinnová však rozhodně nepatřila k nějakým upjatým dámám, ba právě naopak. O její závislosti na sexu se vyprávěly legendy. Byla neobyčejně smyslná a muže brala jako nástroje rozkoše, o manželství nestála. Během kariéry prožila románek se slavným tenorem Enricem Carusem, skladatelem Giacomem Puccinim, dirigentem Arturem Toscaninim nebo s klavírním virtuosem Arthurem Rubinsteinem, který o ní podal svědectví ve svých pamětech Moje mladá léta.

Mimo to se nechala také tetovat – stehno jí zdobila lví hlava a Toscanini se zmínil o vytetovaném hadovi na noze, který mířil až k intimním partiím. Během vystoupení proto prý musela nosit dva páry punčoch. Výstřední chování rozpustilé hvězdy ještě umocňoval její maskot, kterého brávala všude s sebou – říkala mu Ivan a jednalo se o lidskou kostru.

Domácí vězení za špionáž

I když cestovala po celém světě a získala si miliony fanoušků, její srdce stále zůstávalo v rodné vlasti. Národní cítění jí však, podobně jako dalším českým velikánům, ublížilo. V sezóně 1915-1916 se i přes varování přátel vrátila do válkou sužované Evropy. V Čechách byla ale obviněna ze špionáže a po dva roky vězněna "v domácím vězení" na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou (kde je v letních měsících k vidění rozsáhlá expozice Emy Destinnové). Aby mohla alespoň občas zpívat, organizovala improvizované "open-air" koncerty, na které se sjížděli lidé z celé země!

Po vyhlášení republiky se sice hranice opět otevřely, ale kontakty, zpřetrhané dvouletou pauzou, se už obnovit nepodařilo. Destinnová sice podnikla ještě několik koncertních turné, ale během vynucené izolace zároveň objevila půvaby venkovského života. Chodila na houby, na rybářské loďce plula po Nežárce, psala a věnovala se okultismu. Legendární jsou vzpomínky na její suvenýry z cest, jako byla rakvička s kostlivcem nebo oltář z lebek a hnátů.

Za Emou do Muzea hudby i na Slavín

Světově uznávaná Ema Destinová zemřela 28. ledna 1930 během operace očí v soukromé ordinaci na náhlou mozkovou příhodu. Aby lékař neměl problémy, odvezl ji rychle do místní nemocnice v Českých Budějovicích. Bylo jí pouhých 51 let. Za svůj život odzpívala "božská Ema" více než 80 rolí na operních scénách po celém světě a její dokonalý, nezapomenutelný soprán se do dějin hudby zapsal zlatým písmem. Přála si být pochována v parku strážského zámku, ale její přání nebylo splěno – její hrob dnes najdete v Praze na vyšehradském Slavíně.

Malou výstavu věnovanou slavné české pěvkyni si můžete až do 24. února prohlédnout v Českém muzeum hudby. Ve velké i malé vitríně výstavky je ke zhlédnutí řada velmi zajímavých předmětů, například dobové fotografie z jejích četných pěveckých rolí, osobní korespondence, noty, desky a další osobní předměty.