Na konci šedesátých let se
Praha proměnila. Z uliček, bytů a sklepů začala znít
hudba, kterou oficiální kultura nechtěla slyšet. Rodil se
český underground – hnutí, které se nebálo žít po svém.
Nebyl to jen styl, ale postoj: pravda místo přetvářky, přátelství místo kariéry, upřímnost místo frází.
Co je Pražský underground a český underground?
Pražský underground se zrodil z touhy po svobodě. Byla to
směs beatnické poezie, rockové hudby, absurdního humoru i filozofického vzdoru. Byl inspirovaný Západem, ale jinak
hluboce český – ironický, melancholický a neústupný. Byl reakcí na politickou nesvobodu, cenzuru a společenský tlak během období komunistického režimu.
Slovo
underground může znamenat
podzemní, ale častěji se používá pro
skryté, neoficiální nebo subkulturní hnutí. Pražský underground je pojem, který se používá se pro původní komunitu, která tvořila jádro kulturního a společenského hnutí v Československu 60. a 70. let (
Magor, Bondy, Plastici, DG 307, Jirous, Fanda Pánek, Havel, Bělíková, Vokno a další). Zrodil se v
Praze, ale
duch a vliv undergroundu záhy hranice města překročil. Jeho ozvěna se rozlila po celé zemi – z
Havlova Hrádečku přes
Vysočinu až do
Olomouce. Proto můžeme stejně psát i o
českém undergroundu.
Majáles 1965: když ticho znělo hlasitěji než hymny
Když v roce 1965 po několikaleté pauze ožil
pražský Majáles, nikdo netušil, že jeho králem se stane
americký básník a jedna z vůdčích osobností
beatnické generace Allen Ginsberg (1926–1997).
Studentská Praha ho tehdy zvolila
symbolem svobody, poezie a vzdoru – a režim odpověděl zatčením a vyhoštěním „z mravnostních důvodů“. Ginsberg odjel, ale něco po něm zůstalo:
semínko svobody, které později vyklíčilo v podzemí.
Zrod undergroundu: hudba, poezie a vzdor
V 60. letech se kolem několika bytů a ateliérů vytvořila
komunita básníků, hudebníků a výtvarníků, kteří chtěli tvořit bez dozoru. Byli mezi nimi
Egon Bondy, jehož básně kolovaly v samizdatu,
Ivan Martin Jirous – Magor, výtvarný kritik a duchovní vůdce hnutí, nebo kapely
Plastic People of the Universe a
DG 307. Jejich hudba se stejně jako celý
underground stala
symbolem odporu, svobody projevu a nekonvenčního životního stylu.
Z koncertů v garážích a chalupách se stal symbol svobody projevu.
Underground, původně kulturní hnutí, se proměnil v
morální opozici. Důraz byl kladen na
svobodu projevu, upřímnost, autenticitu a nezávislost na oficiálních strukturách a institucích. Hnutí nebylo jen hudební nebo literární, ale zahrnovalo i
alternativní divadlo, výtvarné umění a spontánní performace. Charakteristická byla touha žít „mimo systém“, což často vedlo k
policejní perzekuci, sledování, výslechům a věznění.
Hudba, která vedla k revoluci
V roce 1976 došlo k události, která změnila dějiny české kultury. Členové
Plastic People of the Universe a dalších skupin byli zatčeni a obviněni z výtržnictví. Proces měl být výstrahou, ale místo toho rozpoutal vlnu solidarity, která vyústila ve vznik
Charty 77. Neformální občanská iniciativa kritizovala komunistický režim za nedodržování lidských a občanských práv.
Pražský underground tak měl zásadní vliv i na
formování disentu a ovlivnil pozdější politické změny.
Když se po letech mluvilo o
sametové revoluci, mnozí si vzpomněli, že první tóny zazněly právě tady – v
undergroundu.
Místa, kde duch undergroundu žije dál
Kdo chce
po stopách undergroundu vyrazit dnes, nemusí se spoléhat jen na knihy a archivní záběry. Stačí se projít po místech, kde se pořád ozývá svoboda.
Na
Lennonově zdi na
Kampě zůstává vzkaz o svobodě aktuální v každé době – barevný, mnohovrstevnatý, živý.
V klubech a na místech jako je
Kasárna Karlín, MeetFactory nebo
DOX se zase rodí nová generace umělců, kteří se nebojí být jiní.
Hospoda U Musea zvaná Ponorka v
Olomouci byla legendární útočiště hudebníků, básníků a snílků. Až do konce 80. let tu nacházel azyl český underground, po revoluci se z Ponorky stalo živé
centrum koncertů, poezie a svobodného slova.
V podhůří
Krkonoš nedaleko
Trutnova stojí
Hrádeček, legendární chalupa Václava Havla – tiché místo, kde se psaly texty, dějiny i sny o svobodě.
A kdo chce zažít ducha tehdejší doby v hlavním městě, měl by zamířit na
Klamovku. V 70. a 80. letech se tu v
zámečku se zahradní restaurací scházel
výkvět českého undergroundu i disentu. Bylo tu rušno, svobodněji než jinde – a tak není divu, že sem občas nakoukla i tehdejší Veřejná bezpečnost. Dnes je Klamovka poklidným parkem, ale její legenda zůstává živá.
Underground jako stav duše
Underground nebyl jen hudba, poezie a víno. Byl to
způsob, jak zůstat svobodný ve světě, který svobodu zakazoval. Lidé tehdy objevili, že skutečná svoboda neznamená křičet, ale být sám sebou – potichu, ale naplno.
A tenhle duch přetrval. V
nových klubech, v
poezii, v
nekomerčním umění, v
lidech, kteří se nenechají zaškatulkovat. Vždycky, když někde zazní hudba, která nechce být „pro všechny“, nebo když se někdo rozhodne tvořit jen proto, že musí, ozývá se
echo tehdejších sklepů, veršů a kytar.
V české kultuře zanechal underground nesmazatelnou stopu. Jeho myšlenky
svobody, autenticity a odporu proti útlaku oslovují další generace. Mnozí představitelé undergroundu se po
listopadu 1989 stali známými
osobnostmi veřejného života, jejich dílo se stalo
součástí oficiální kultury a inspiruje umělce i dnes.
Objevte underground s Kudy z nudy
Vydejte se po
stopách svobody. Navštivte místa, kde se psala historie, a naslouchejte tichu, které má pořád co říct.
Ať už vás láká legenda
beatnika Ginsberga, síla
Charty 77, nebo jen pocit, že
pravda je underground, na
Kudy z nudy vám ji ukážeme – v tónech, v barvách, i v paměti ulic a náměstí.
Tip redakce Kudy z nudy: Naplánujte si
undergroundový výlet po Praze – dopoledne
Lennonova zeď, pak zastávka v
restauraci na
Klamovce, odpoledne
výstava v DOXu, a večer
rockový koncert v některém z
hudebních klubů. A pokud budete chtít slyšet, jak zní svoboda, stačí na chvíli ztišit hluk města.