Věda a historie není nuda: Prašné věže, prachárny a tajemství střelného prachu

Alchymisté císaře Rudolfa II. byli amatéři, alespoň v porovnání s jejich čínskými kolegy. Když se totiž v Číně mezi 7. a 9. stoletím pokoušeli mudrcové a vynálezci objevit elixír věčného života a společně zahřívali síru, ledek s medem a realgar, jejich snaha měla výsledek. Nebyl sice takový, jaký očekávali, protože „…vznikl kouř a plameny a jejich ruce i tváře byly popáleny, dokonce i celý dům, kde pracovali, shořel.“ Místo elixíru života tak najednou bylo na světě něco, co dokázalo životy ničit – a nejenom životy. Své by o tom mohly vyprávět pevnosti a hradby, města, domy a hrady, považované za nezničitelné. Vinou střelného prachu z mnoha z nich zbyly jen zříceniny.
 

Co a kde vyletělo do povětří?

Není těžké uhodnout, že Prašná věž ve Znojmě, Prašná brána, Prašná věž Mihulka na Pražském hradě a možná i Prašný most v Praze dostaly své jméno podle střelného prachu, který se v jejich útrobách skladoval. Prašná brána v Praze tak sice dlouho byla impozantním vstupem do Starého Města, kterým po Královské cestě procházely korunovační průvody českých králů, ale od začátku 18. století sloužila jako skladiště střelného prachu. Měla štěstí, pruská střelba v roce 1757 ji sice poškodila, ale k uloženým zásobám výbušnin si žádná jiskra cestu nenašla. Jiný osud měla Prašná věž ve Znojmě, kde střelný prach roku 1768 explodoval a věž poničil. Nyní tu je k vidění expozice věnovaná historii znojemského opevnění.

Zatímco z nich se ale můžete rozhlédnout do okolí, hrad v Nových Hradech příliš atraktivní výhled nenabízí. Nemá totiž věž a může za to právě střelný prach. Když roku 1573 uhodil do velké válcové věže na nádvoří blesk, následky byly tragické, protože sloužila jako skladiště střelného prachu. Věž začala hořet, následný výbuch ji rozmetal na kusy, zabil několik lidí a pobořil i další stavby v okolí.

V roce 1551 rozmetal výbuch skladiště prachu polovinu hradu Budyně nad Ohří, o pár desítek let výbuchem vyvrcholily spory o dědictví mezi dvěma sestrami, Eliškou Kateřinou a Markétou Salomenou z rodu Smiřických. Výbuch, který otřásl 1. února 1620 zámkem v Jičíně, zpracovalo už několik autorů, například Oldřich Daněk v divadelní hře Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku. Nikdy se asi nedozvíme, co se tehdy ve sklepení jičínského zámku vlastně stalo, ale Eliška Kateřina tehdy přišla o život a výbuch zničil západní část zámku.
 

Vynález střelného prachu

V Číně se střelný prach začal využívat pro ohňostroje a světlice, netrvalo ale dlouho a objevily se i první válečné zbraně – rachejtle, které se uprostřed válečné vřavy postaraly o ještě větší ohlušující rachot a kouř, granáty, miny, plamenomety a kanony. I když ty první dostřelily jen pár desítek metrů a často zabily i vojáky, kteří je obsluhovali, Číňané dobře vytušili potenciál svého vynálezu. Aby si díky pokročilé válečné technologii udrželi náskok, v 11. století vládnoucí dynastie Song vývoz surovin potřebných k výrobě střelného prachu zakázala.

Jenže pokrok se zastavit nedá: střelný prach už byl na světě a postupně si prostřílel cestu dál do světa. Tajemství jeho výroby se šířilo po Hedvábné stezce přes Indii do arabského světa a dál až do Evropy. První zmínka o střelném prachu z evropských pramenů pochází z druhé poloviny 13. století. Rytíři s meči na koních se zvolna přesunuli do minulosti, a v Evropě se místo toho začalo střílet ve velkém. Zdánlivě neškodný černý prášek konečně dostal šanci ukázat, co umí.
 

Píšťala, houfnice a kanón aneb husitská válečná terminologie

V českých zemích jako první používali ve velkém palné zbraně husité v čele s Janem Žižkou v 15. století. S jejich účinností to nebylo valné, stejně jako jejich předchůdkyně kdysi v Číně i husitské palné zbraně sloužily spíš k plašení koní a vyvolání zmatku. Právě husitské hnutí ale zřejmě obohatilo jazykovou terminologii palných zbraní v mnoha světových jazycích. Například slovo „pistol“ prý vzniklo z českého výrazu „píšťala“, užívaného pro nejlehčí variantu husitských palných zbraní. Anglické označení „howitzer“ a německé „haubitze“ zase vzniklo z původního českého slova „houfnice“ (kterou se pálilo do houfu nepřátel), a podobně tomu bylo i se slovem kanón (od českého „kánon“).
 

Výrobny a skladiště jako sudy se střelným prachem

Střelný prach se vyráběl z dusičnanu draselného (ledku neboli sanytru), síry a dřevěného uhlí. Technologie výroby spočívala v rozdrcení, rozemletí a důkladném smísení surovin. Ledek zvlhčený vodou, aby se zamezilo jeho vznícení, se nasypal do jámy se sírou a dřevěným uhlím. Vzniklá hustá kaše se pak několikrát promíchala, vyňala, znovu usušila a rozemlela na prášek podle požadované zrnitosti; velikost zrn byla přizpůsobena munici, pro kterou byl střelný prach určen. Klíčové bylo dodržování technologického postupu, pečlivost a správný poměr surovin, tedy v poměru přibližně 75 % dusičnanu draselného, 15 % dřevěného uhlí a 10 % síry.



I když se vše do puntíku dodržovalo, v prachových mlýnech a prachovnách přesto docházelo k výbuchům. Příčinou mohla být jediná jiskra vzniklá nahodilým nárazem kovových předmětů nebo elektrostatický náboj. O jeho potenciálním nebezpečí lidé dlouho nevěděli, ale prachovny se pro jistotu stavěly v bezpečné vzdálenosti od ostatních budov – a naopak u cest, po kterých koňské potahy přivážely potřebné suroviny a odvážely hotový střelný prach. Ten se skladoval na nejrůznějších místech, někdy i v budovách radnic v centrech měst, což bylo v době, kdy se svítilo svíčkami a loučemi, velmi nebezpečné. Hojně využívanými místy k uskladnění střelného prachu bývaly nejrůznější staré nevyužívané bašty a věže či vojenská skladiště.
 

Stará prachárna v Olomouci

Štěstí neměla jen Prašná brána v Praze a další stavby, ale i barokní prachárna v Olomouci, postavená na Korunní pevnůstce v roce 1758. Podobné prachárny byly v bastionech uvnitř Olomoucké pevnosti celkem čtyři. V roce 2011 byla dokončena její rekonstrukce a nyní si tu prohlédnete expozice místní vojenské historie.

Střelný prach byl v období války uchováván přímo v pevnůstkách, ale v období míru bylo třeba odklidit prach na odlehlé místo, kde by jeho případný výbuch nadělal co nejmenší škody. Z tohoto důvodu se začaly budovat speciální zásobovací a úložné objekty v dostatečné vzdálenosti od města, takzvané mírové prachárny. Jedna z takových pracháren sloužila jako sklad střelného prachu pro pevnůstku na Šibeničním vrchu v Křelově (dnešní Fort Křelov XVII). Olomouc měla takovýchto pevnůstek celkem 23 a měly město bránit před nepřátelskými útoky. Původní budova křelovské prachárny z roku 1843 se jako jedna z mála dochovala dodnes, a to v rekonstruované podobě se zachováním historických architektonických prvků. Současně s prachárnou byla postavena i strážnice prachárny (dnešní Park hotel Prachárna a Garden Restaurant), okolo se táhla dnes již zbořená ohradní zeď. V prachárně bylo uskladněno až 3000 centýřů (168 tun) černého střelného prachu. Podle odborníků by takové množství dokázalo díky tlakové vlně a domino efektu srovnat se zemí celé centrum Olomouce.
 

Konec střelného prachu?

Do současných zbraní se už klasický střelný prach nepoužívá, už v polovině 19. století byl vynalezen bezdýmný střelný prach a jiné směsi s lepšími vlastnostmi. Dnes ho používají jen výrobci levné zábavní pyrotechniky, využívá se jako průmyslová trhavina při práci v lomech a neobejdou se bez něj ani příznivci střelby s replikami a kopiemi historických zbraní.