Oslavte svátek sv. Barbory a nezapomeňte na větvičky třešní

Ctnostná dívka, kterou zavraždil vlastní otec

Podle staré křesťanské legendy ze 7. století se Barbora narodila ve 3. století v Nikomédii (dnešní Turecko) jako dcera bohatého kupce Dioskura. Byla velmi krásná a vzdělaná, a od mužů se jí dostávalo značné pozornosti, které se Barbora nedožadovala. Otec, zapřisáhlý nepřítel křesťanů, ji však preventivně zavřel do věže. Ovšem nutno podotknout, že se jednalo o luxusně vybavenou věž, kterou postavil hned vedle svého domu. Dcera se mu pomstila na duchovní úrovni tím, že se stala křesťankou (jeden ze sloužících byl tajným křesťanem), což otce velmi rozzuřilo. Za takovou potupu se rozhodl dívku rovnou zabít.

Barbora mu ale utekla, úkryt jí poskytla skála, která se před ní otevřela. Našel se však proradný pastýř, který otci vyzvonil, kde se panna ukrývá. Otec a jeho lidé Barboru chytili, krutě zbičovali a drasticky mučili. Od víry se jí snažili odvrátit například drásáním železnými hřebeny, kopáním do hlavy či uřezáním ňader. Barbora nepovolila, za což byla odsouzena k smrti. Když ji znetvořenou vlekli městem k popravišti, anděl prý Barbořino krvácející tělo zahalil bílým oděvem. Nenávistný otec sám se pak ujal role kata a sťal dceři hlavu. Po jeho činu sjel z nebe blesk a spálil Dioskura na uhel. Dodejme ještě, že pastýři, který prozradil Barbořin úkryt, se v tu chvíli proměnily ovce v kobylky.
 

Barborka jako tajemná postava adventu a několik pranostik

V předvečer svátku sv. Barbory, tj. 3. prosince, chodily ještě v 19. století po domech skupinky dívek oblečené do bílých košil a prostěradel s rozspuštěnými vlasy, na hlavě zelený věneček. Na zem je sesílal svatý Petr ve zlatém povozu. Přes obličej měly závoj nebo roušku. V rukou nesly metličku a košíček s jablky, ořechy a cukrovím. U každého domu se zastavovaly a předvedli krátký výstup – hru nebo zpěv o sv. Barboře. Hodné děti obdarovávaly ovocem a cukrovím, ty zlobivé dostaly našleháno metlou. Někdy po dětech chtěly, aby se pomodlily a strašily je přitom huhláním "mulisi, mulisi" (což je zkomolené zvolání "modli se, modli se"). Později chtěly od dětí písničky nebo básničky podobně jako Mikuláš.

Občas prý barborky strašívaly děti velkou prázdnou tykví s vyřezaným obličejem, který osvětlovala uvnitř upevněná svíčka. Přenášely ji dům od domu na dlouhé tyči. Před vstupem do sednice ji přistrčily k oknu a metlou šlehaly o sklo. Ke svátku sv. Barbory se váže několik lidových pranostik. Říká se, že "o svaté Barboře ležívá sníh na dvoře" nebo "má-li svatá Barbora bílou zástěru, bude hodně trávy", a "je-li na den svaté Barbory mnoho jinovatky na stromech, bude hodně ovoce v budoucím roce".
 

Lidové zvyky na Barborku aneb nejen třešňové větvičky

Svátek svaté Barbory bývá spojen s řadou lidových zvyků. Nejznámějším z nich, který se dochoval dodnes, je řezání tzv. barborek – třešňových větviček. Použít lze ale i višeň, jabloň, slivoň nebo zlatici. Obecně se ví, že barborky slouží především neprovdaným dívkám – když na Štědrý den rozkvete, do roka se dá očekávat svatba. Větvičky se mají správně nařezat ze stromu alespoň 10 let starého a hned krátce po setmění. Některé texty dokonce dívkám přikazují větvičky ukousnout vlastními zuby.

O větvičky se musí dívky starat a každý den měnit vodu. Pokud větvička do Štedrého dne nerozkvete znamená to, že musí dívka ješte jeden rok s vdavky počkat. Když měla dívka více nápadníků, nazvala každou větvičku jménem chlapce, a ženichem se stal ten, jehož větvička vykvetla jako první. Provdané ženy dávaly barborky jako ozdobu svátečního stolu. Na Šumavě se věřilo, že větvičky mají moc odhalit na půlnoční mši čarodějnici. Stačilo při mši stočit rozkvetlý proutek do kruhu a podívat se skrz něj, čarodějnice stávaly zády k oltáři. Barborky se hodí i pro předpovídání šťastného měsíce – kolikátý den po uříznutí barborka vykvete, tolikátý měsíc bude pro majitele větvičky tím šťastným.
 

Praktický průvodce pro tradiční český zvyk na svátek svaté Barbory

Výběr správných větviček a správný čas na ustřižení barborky

• Druh větviček: nejčastěji se používá třešeň, švestka, višně nebo zlatý déšť. Třešeň je prostě tradice.
• Stáří větvičky: vybírejte jednoleté větvičky, které mají dostatek pupenů, silnější větvičky bývají odolnější.
• Větvičku ustřihněte ideálně ráno 4. prosince, případně den předem. Pokud je venku mráz, je dobré větvičku na chvíli nechat v chladu, aby se pozvolna přizpůsobila teplotě.

 

Jak postupovat po ustřižení barborky

1. Okamžitě dejte větvičku do vody. Voda by měla být vlažná, ne příliš studená.
2. Seřízněte šikmo konec větvičky. Zvýšíte tím plochu pro nasávání vody. Můžete také lehce naříznout kůru.
3. Odstraňte listy a přebytečné pupeny. Zůstanou jen květní pupeny, větvička se nebude zbytečně vysilovat.
4. Vázu umístěte na teplé, světlé místo. Ideální je pokojová teplota okolo 20 °C, ne přímo nad topením, ale ani v chladné místnosti.
5. Pravidelně měňte vodu. Každé 2–3 dny vyměňte vodu, aby se nekazila. Můžete přidat kapku výživy pro řezané květiny.
6. Větvičku denně roste vodou. Pomáhá to pupenům s rozkvětem.

 

Za světlem svaté Barbory do chrámů i kostelů

A kde najdeme chrámy, kostely a kostelíčky zasvěcené svaté Barboře? Určitě v oblastech s hornickou tradicí, neboť sv. Barbora je patronkou horníků. Proti neštěstí a smrti v dolech zapalují horníci Barbořino světlo. Svaté Barboře je u nás zasvěceno několik kostelů, z nichž nejproslulejší je kutnohorský chrám sv. Barbory.
 

• Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře: unikátní dílo vrcholné a pozdně gotické architektury, založené roku 1388, je spolu s historickým jádrem města zapsané na seznamu památek UNESCO.  
• Kaplička svaté Barborky: nachází se v polích nedaleko Strážovic na Kyjovsku a stala se vděčným cílem mnoha fotografů zachycujících krásy Moravského Toskánska.
• Kaple sv. Barbory na hradě Grabštejně: klenotem prohlídky hradu Grabštejna je renesanční kaple sv. Barbory s bohatou malířskou výzdobou z období pozdní renesance, která je v Čechách naprosto unikátní. Nechybí ani původní grabštejnská socha svaté Barbory.  
• Kostel sv. Prokopa a sv. Barbory v Kunčicích pod Ondřejníkem: V severní části obce stojí dřevěný kostelík svatého Prokopa a Barbory z konce 17. století. Pochází z obce Hliňanec na Podkarpatské Rusi.  
• Socha svaté Barbory v Cholině: Socha sv. Barbory z roku 1715 je jednou z nejcennějších a nejkrásnějších památek hanácké obce Cholina, nacházející se nedaleko města Litovle. Autorem je zřejmě sochař Johann Sturmer.
• Hřbitovní kostel sv. Barbory v Manětíně: Raně barokní hřbitovní kostel sv. Barbory v Manětíně byl vystavěn v roce 1607 na místě gotického předchůdce. Architektem současné stavby byl Jean Baptista Mathey.