Neznámá a zapomenutá jména: Velké příběhy, které nesmí zmizet

Když se řekne „neznámé jméno“, možná vás napadne někdo, kdo se ztratil v historii. Ale na neznámá jména můžete narazit opravdu všude – v muzeích a galeriích na starých obrazech, na pamětních deskách a pomnících, na budovách, které míjíte každý den, aniž byste tušili, kdo je dal postavit. Svět je plný příběhů, které čekají na své znovuobjevení. Možná při příští procházce po městě nebo do přírody narazíte na jméno, které vám ukáže, že i ti „neviditelní“ dokázali něco velkého. Tak se pojďte s Kudy z nudy podívat na jména, která rozhodně stojí za to znovu objevit!
 

Jaroslav Otruba, designér pražského metra

O pražském metru se toho na Kudy z nudy dozvíte spousty – včetně toho, že je rozhodně víc než jen způsobem, jak se rychle dostat z bodu A do bodu B. Na metro se totiž můžete podívat i jako na podzemní umělecké muzeum, které má nejen vysokou funkčnost, ale také neuvěřitelný styl. Velký podíl na něm mají barevné hliníkové obklady na stěnách některých stanic. Jejich tvůrcem je architekt, urbanista, designér a malíř Jaroslav Otruba (1916–2007). Stačí se rozhlédnout po podmanivých zlatých, oranžových či zelených mozaikových stěnách na stanicích Muzeum, Dejvická, Náměstí Míru a dalších stanicích metra trasy A. Jsou tak hypnotické, že na chvíli zapomenete na své hektické tempo a můžete si klidně na pár minut představovat, že jste se ocitli v nějakém futuristickém sci-fi filmu. Otruba dokázal vnést do stanic nejen modernistickou estetiku, ale i zvláštní klid. Možná je to tím, jak jeho barvy zrcadlí světlo, nebo jak geometrické vzory vytvářejí iluzi pohybu, který mění celý prostor. Když se vám podaří na chvíli zapomenout, že vlastně spěcháte, barevné obklady vás na okamžik přinutí zastavit a jen si užívat krásu chaosu, který kolem vás probíhá. Pražské metro je zkrátka díky Jaroslavu Otrubovi víc než jen podzemní doprava. Je to kousek umění, který můžete zažít každý den, aniž byste museli vytáhnout peněženku.
 

Josef Sousedík, Edison z Moravy

Vynálezce, podnikatel, starosta, vlastenec a hrdina odboje Josef Sousedík (1894–1944) byl muž, který dokázal spojit technický talent s neobyčejnou odvahou. Říkalo se mu Edison z Moravy, protože ve své továrně ve Vsetíně sestrojil desítky elektrotechnických vynálezů. Mnohé z nich získaly patenty nejen v Československu, ale i v zahraničí. Právě ve firmě Josefa Sousedíka vznikly komponenty pro legendární motorový vůz Slovenská strela – mimo jiné unikátní benzinoelektrický systém přenosu energie, který byl ve své době technickým zázrakem.
 
Sousedík ale nebyl jen technik – byl také starostou Vsetína, který svému městu vtiskl moderní podobu. Zasloužil se o stavbu gymnázia, spořitelny, pošty i silnic po celém okrese. Za druhé světové války se zapojil do odboje a spolupracoval se skupinou Clay Eva. Gestapo ho opakovaně zatýkalo a při jednom z výslechů byl Sousedík zastřelen. Dnes Josefa Sousedíka připomínají pamětní desky ve Vsetíně, v Praze 9 po něm pojmenovali ulici. V roce 2016 mu byla udělena medaile Za hrdinství.
 

Budislav Havlův z Vyšehořovic, notář na dvoře Karla IV.

Zajímavý objev se podařil historikům z muzea v Říčanech: ze středověkých listin se jim podařilo poodhalit život muže, který v době panování Lucemburků vlastnil tvrz ve Vyšehořovicích. Jmenoval se Budislav Havlův z Vyšehořovic a patřil k blízkému okolí krále Karla IV. a prvního českého arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
 
Budislav se narodil kolem roku 1310. V roce 1335 se poprvé objevuje v písemných pramenech jako veřejný notář, což znamenalo, že měl pravomoc vystavovat veřejně platné listiny. V pozdějších letech se vypracoval na elitního notáře, který nejen ovládal latinu, ale také se účastnil složitých politických jednání. Budislavovo jméno a signum, tedy jeho osobní znamení dle notářského zvyku, se objevují na významných dokumentech, například na zakládací listině kapituly Všech svatých na Pražském hradě v roce 1339. Měl blízký vztah k Arnoštovi z Pardubic, kterému pomáhal při jeho jmenování pražským biskupem. Když se někdy v polovině 14. století Budislav rozhodl věnovat duchovní činnosti, vzdal se působení ve veřejném notariátu. Působil jako farář v Telči a pak na Starém Městě v Praze, až se nakonec stal sakristánem dnešní katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Budislav si společně se svými bratry koupil dům na Hradčanech, zemřel zřejmě někdy mezi roky 1368 a 1369.
 

Umělci ve službách Lucemburků

Že král Karel IV. z rodu Lucemburků byl velkým mecenášem umění je všeobecně známá věc. V jeho službách pracovali vynikající umělci jako Mistr Theodorik, Matyáš z Arrasu nebo Petr Parléř. Král to měl v krvi: znalcem umění byl už císař Jindřich VII., Karlův dědeček a otec krále Jana Lucemburského. Ten zaměstnával například sochaře Giovanniho Pisana, který je vedle malíře Giotta považován za nejslavnější postavu rané italské renesance.


 
Umělci z Itálie vyzdobili i Zlatou bránu, původní hlavní vstup do katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Byli pozváni na český dvůr právě díky intenzivní kulturní výměně mezi Čechami a Itálií, kterou Karel IV. během své vlády podporoval. Práce mozaikářů byly ovlivněny florentským a románským stylem a jejich techniky se postupně staly součástí české katedrální architektury. I když víme, že k vytvoření biblické scény Posledního soudu a postav svatých mozaikáři potřebovali téměř milion drobných skleněných kostiček a kamínků ve více než třiceti barevných odstínech (a speciální kachličky dodávaly scéně působivý zlatý lesk), jejich konkrétní jména dosud nejsou jednoznačně doložena. Mozaiky na Zlaté bráně jsou považovány za jednu z nejvýznamnějších renesančních mozaikových realizací mimo Itálii a ukazují propojení italského renesančního umění s gotickým stylem, který byl v té době dominantní v Čechách.
 

Luca Antonio Colomba a Giacomo Antonio Corbellini, umělci, kteří vyzdobili kostel v Polné

Pokud pojedete přes Polnou na Vysočině, zastavte se v chrámu Nanebevzetí Panny Marie a navštivte církevní muzeum. Z chrámových ochozů budete mít dokonalý výhled na bohatou interiérovou výzdobu kostela s barevnými štukovými draperiemi. Autory výzdoby byli malíř Luca Antonio Colomba (1674–1737) a štukatér Giacomo Antonio Corbellini (1674–1742). Práce Giacoma Antonia Corbelliniho můžete obdivovat i na jiných místech: ve službách rodu Ditrichštejnů vyzdobil zámeckou kapli a piaristickou kolej v Mikulově, kostel Všech svatých i zámek v Libochovicích. Několik let žil a pracoval v Oseku, kde se podílel na štukové výzdobě oseckého kláštera.
 

Baldassare Fontana a Andělská chodba na zámku Uherčice

Jedna z prohlídkových tras na zámku Uherčice vás zavede do Andělské chodby. Ta je unikátní především vrcholně barokní štukovou výzdobou, kde barvy zdůrazňují plastickou část umělecké výzdoby a malby imitují v baroku tolik oblíbené mramorování. Štuková výzdoba patří k nejlepším výtvorům italských štukatérů v čele s Baldassare Fontanou (1661–1733). 

Narodil se v Chiassu na území dnešního Švýcarska, ale umělecky vyrostl v severní Itálii a v Římě. Právě tam se dostal do okruhu žáků slavného Gian Lorenza Berniniho a seznámil se také se svým bratrancem, architektem Carlem Fontanou. Na Moravě se objevil koncem 17. století a brzy se stal vyhledávaným mistrem štuku, plastické výzdoby a barokní iluze. Pracoval pro Lichtenštejny, olomouckého biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelcorna i pro premonstrátský řád.
 
Fontana byl mistrem svého řemesla: prostor dokázal rozpohybovat, rozsvítit a proměnit v iluzi nebeské scény. Jeho štuky působí lehce, i když jsou z hmoty; jako by se stěny a klenby právě chystaly vznést. Jeho stopu najdete například v Arcibiskupském zámku v Kroměříži, v bývalém klášteře Hradisko u Olomouce, na Svatém Kopečku, na Velehradě, v Uherském Hradišti nebo v Uherčicích. V Kroměříži se podílel na výzdobě saly terreny, v klášteře Hradisko vytvořil mimořádně ceněnou výzdobu knihovny, kde se štukový dekor potkává s malbami Innocenza Montiho. V Polsku proslul hlavně výzdobou univerzitního kostela sv. Anny v Krakově, kterou sám považoval za tak důležitou, že založil nadaci na její údržbu.
 

Carlo Fontana, římský architekt ve službách Martiniců

Když se vydáte na pražské Hradčany a zamíříte Loretánskou ulicí k Loretě, po pravé ruce objevíte Martinský palác. Za jeho elegantní podobou stojí jeden z nejvýznamnějších architektů římského baroka. Carlo Fontana (1638–1714), příbuzný Baldassara Fontany, byl architekt a sochař švýcarského původu, který většinu života působil v Římě. Do českých zemí se sice nepřestěhoval, ale jeho návrh se propsal do jedné z nejpůsobivějších barokních staveb pražských Hradčan. Martinský palác vznikal v letech 1701 až 1704 pro hraběte Jiřího Ignáce Bořitu z Martinic. Měl být reprezentativním pražským sídlem šlechtického rodu Martiniců a odpovídá tomu i jeho noblesní poloha: kousek od Lorety a jen pár kroků od Hradčanského náměstí. Palác nepůsobí okázale jen kvůli velikosti, ale hlavně kvůli promyšlené kompozici, a díky jménu svého autora je malým otiskem velké evropské architektury v Praze. Ukazuje, jak silné byly kontakty české šlechty s Itálií a jak se barokní nápady, plány a ambice šířily napříč Evropou.


 
Carlo Fontana patřil k architektům, kteří navazovali na velké římské mistry. V Římě pracoval v okruhu Pietra da Cortony, Carla Rainaldiho a Gian Lorenza Berniniho, navrhoval kostely, paláce i rozsáhlé stavební komplexy a působil také jako učitel. Jeho žáci a pokračovatelé se rozptýlili po celé Evropě a ovlivnili architekturu od Itálie přes Rakousko a Německo až po Anglii, Španělsko nebo Rusko.