Na
Kudy z nudy najdete řadu
zajímavostí spojených s historií Národního divadla, jeho
architekturou i výzdobou. Samostatně se věnujeme také dalším
památkám, které v minulosti podlehly požáru a znovu povstaly – jejich osudy jsou často stejně dramatické jako ten divadelní. Teď se ale držme jednoho tématu: požárů v divadlech a toho, co změnily.
Když nové divadlo začalo hořet
Narychlo otevřené, ale ne zcela dokončené
Národní divadlo bylo v roce 1881
symbolem českých kulturních i politických ambicí. O to větší šok přišel
12. srpna téhož roku,
pouhé dva měsíce po jeho slavnostním otevření. Odpoledne se na střeše ještě pracovalo – dokončovala se instalace hromosvodu a další klempířské práce. Právě tady podle dobového vyšetřování leží počátek katastrofy.
Oficiální verze dlouho tvrdila, že
dva řemeslníci špatně uhasili dřevěné uhlí v kamínkách používaných k letování. Zalitá, ale stále žhavá jádra uhlíků měla skončit v okapovém žlabu. Rozpálený měděný okap pak údajně zapálil dřevěné části střechy. Zní to jednoduše – až příliš.
Oheň byl zpozorován poměrně brzy. Hasič při obchůzce spustil hlásič v budově téměř ve stejný okamžik, kdy požár nahlásil i strážník z okolí. Shoda okolností však způsobila zmatek v signálu a v centrále chvíli nebylo jasné, kde vlastně hoří.
Zdržení, které by jindy znamenalo minuty, se v tomto případě ukázalo jako osudové.
Řetězec smůly, který nešel zastavit
Požár
Národního divadla bývá často popisován jako
učebnicový příklad řetězce nešťastných náhod. Krátce po příjezdu hasičů začal selhávat přívod vody. Ve
vodárně na Karlově den před tím prasklo přívodní potrubí a hladina v nádržích byla nízká. Situaci zhoršilo i to, že v budově bylo spuštěno kropicí zařízení a otevřeny hydranty, což výrazně snížilo tlak. Do toho foukal silný vítr a v potrubí vzplanul zbytkový plyn.
Oheň se rychle šířil pod střechu a do hlediště. Nakonec se zřítil
strop i s velkým lustrem. Hasiči bojovali s živlem dlouhé hodiny, až do časného rána.
Shořela střecha, jeviště, hlediště i dekorace připravené pro operu Libuše. Přesto se podařilo uchránit část interiérů – například
foyer, lodžii, archiv nebo
kanceláře – a hlavně
zabránit rozšíření požáru na okolní budovy. Vzhledem k rozsahu katastrofy je až překvapivé, že si
požár nevyžádal lidské oběti.
Viníci? Možná ne tak docela
Za přestupek tehdy byli odsouzeni
dva klempíři a
potrestáni krátkým vězením. Už
mírný trest sám o sobě naznačoval, že
soud si nebyl jistý. Pozdější zkoumání a technické expertizy navíc upozornily, že od několika uhlíků zalitých vodou by se tak rozsáhlý požár šířil jen těžko.
Ve 20. století se objevily i
úvahy o jiné příčině, dokonce i spekulace, že
požár někdo založil úmyslně. Přímé důkazy ale chybí. Po více než 140 letech tak zůstává jisté jediné: jednoduché vysvětlení nestačí. A možná nikdy stačit nebude.
Rok, kdy hořela divadla
Požár
Národního divadla sice byl
národní tragédií, ale v Evropě nešlo o nic zvláštního. Právě rok 1881 se pro divadelní scény zapsal do dějin jako
mimořádně „ohnivý“. Na jaře hořelo
divadlo ve francouzském Nice, v prosinci pak slavný
vídeňský Ringtheater. Právě
Ringtheater odhalil
slabiny tehdejší divadelní architektury:
úzké chodby, složitý systém schodišť, nedostatečné nouzové osvětlení i dveře otevírané dovnitř. Po katastrofě, při níž zahynulo asi 400 lidí, se začala v Evropě prosazovat přísnější pravidla:
železné opony oddělující jeviště,
více únikových východů nebo
dveře otevírané směrem ven.
Divadla byla tehdy technologickou laboratoří: používal se
plyn, nové osvětlovací systémy, bohaté kulisy a množství dřeva. Kombinace efektu a bezpečnosti se teprve hledala, často
metodou pokusu a omylu.
Poučení, které změnilo jeviště
Zkušenosti z požárů vedly k zásadním úpravám divadel i v českých zemích.
Stavovské divadlo například postupně nahradilo dřevěné konstrukce železnými, rozšířilo schodiště a přidalo nové východy.
Bezpečnost se stala tématem, které už nešlo přehlížet.
Samotné
Národní divadlo bylo díky nové celonárodní sbírce opraveno během pouhých dvou let.
Znovu se otevřelo v roce 1883 a jeho obnova se proměnila v symbol soudržnosti i odhodlání. Oheň, který měl být ranou, se stal paradoxně impulsem k ještě silnějšímu příběhu.
Oheň jako součást divadelní historie
Požáry divadel dodnes připomínají, jak křehké byly velké kulturní projekty 19. století. Mnohá bezpečnostní pravidla, která dnes považujeme za samozřejmá, vznikla až jako reakce na tragédie. A bylo jich opravdu hodně:
během několika desítek let vyhořela řada divadel po celém světě. V březnu 1853 zničil požár vnitřní vybavení
Velkého divadla v Moskvě, v září 1869 byla zcela zničena
Semperova opera v Drážďanech, v roce 1881 zachvátil oheň
Národní divadlo v
Praze a
vídeňský Ringtheater, v prosinci 1903 při požáru
Irokézského divadla v Chicagu v
USA zahynulo 602 osob.
Expozice Praha hoří v Novomlýnské vodárenské věži
Prahu v plamenech – ale bezpečně – můžete zažít v
Novomlýnské vodárenské věži. Stálá
expozice Praha hoří propojuje historii velkých požárů s moderními technologiemi:
videomappingem, animací i virtuální realitou. Čekají vás
příběhy pražských hasičů, dramatické okamžiky dějin, vstupenka přímo do hořícího
Národního divadla, a nahoře bonus v podobě
výhledu na město.
Příběh požáru
Národního divadla proto není jen
kapitolou národních dějin. Je i připomínkou doby, kdy se
moderní města učila zacházet s novými technologiemi – a kdy někdy stačila jedna jiskra, aby se velký sen ocitl v plamenech. A také důkazem, že
i z popela může vyrůst něco, co přetrvá celé generace.