Zabijačka patří k nejvýraznějším
zimním tradicím českého venkova. Dříve byla nezbytnou cestou k
zásobám masa na celou sezónu, dnes je především
společenskou událostí, kolem které se schází rodiny, sousedé i návštěvníci folklorních akcí. Voní po
čerstvě semletém koření, po
teplém ovaru i po
křupavých jitrnicích, které k
českým vepřovým hodům neodmyslitelně patří.
Kde si užijte pravé vepřové hody? Na tradičních zabijačkách!
Kdy se dělá zabijačka a proč právě v zimě
Období zabijaček tradičně začínalo po
svátku Tří králů (
6. ledna) a trvalo až do
masopustního úterý. Nebylo to náhodou –
mrazáky ani ledničky neexistovaly, a pro uchování masa tak bylo potřeba
chladné počasí. Maso se nekazilo a dalo se bezpečně zpracovat i po několika hodinách. Po hutných jídlech byl v mrazivých dnech větší hlad a lidé si v zimě mohli dovolit
časově náročné vaření, protože na polích nebylo mnoho práce.
Zabijačka tak přicházela v době, kdy se rodiny scházely doma, měly dostatek rukou k pomoci a mohly se věnovat
zpracování celého zvířete do posledního kousku.

Stejné praktické důvody se odrážely i v
lidových svatebních zvycích.
Zimní svatby byly oblíbené nejen proto, že se konaly „v čase klidu“, ale také díky
hojnosti jídla ze zabijačky. Základ svatebního pohoštění tak často tvořila právě
zabijačka –
čerstvé maso, škvarky, sádlo i polévky z kotle. Na některých místech se dokonce říkalo, že
nejlepší manželství začínají tam, kde je hostina dostatečně mastná — protože „sádlo drží pohromadě“, stejně jako dobré rodinné vztahy.
Zimní období tedy nebylo jen praktickou volbou. Byla to také
doba společného setkávání, oslav hojnosti a tradiční chvíle, kdy se
dům naplnil vůní vařeného masa, koření a dobré nálady.
Jak probíhá tradiční česká zabijačka
Zabijačka nikdy nebývala improvizovanou akcí, předcházely jí téměř
rituální přípravy. Už pár dní předem
hospodyně vařily kroupy a krupky, namáčely
housky a
chystaly směsi koření. Základem byla
majoránka, pepř, nové koření a česnek, ale v některých krajích se přidával i
hřebíček, zázvor, tymián, saturejka nebo
muškátový květ. Každá rodina i každý
řezník měli své vlastní
recepty, který se předávaly z generace na generaci.
Hospodáři mezitím připravovali
necky, špejle, nádoby na maso, sádlo a škvarky, a hlavně velké množství horké vody potřebné pro paření.
Řezník, ústřední osoba celého dne, si
brousil nože a sekáčky. K zabijačce patřily i
prastaré zvyky – například symbolický
„soud prasete“, kdy hospodář zvířeti předem přečetl ortel, nebo
drobné rituály přinášející štěstí a hojnost.
Rodinná práce „od rypáčku po ocásek“

Na samotné
zabijačce se podílela celá rodina, často společně se sousedy.
Prase se zpracovalo naprosto beze zbytku: maso, sádlo, kůže, vnitřnosti i kosti našly své využití, což je princip, který
dnešní trend „zero waste“ jen potvrzuje –
nic nepřijde nazmar.
Po uvaření prvních specialit se připravovala také
tradiční výslužka.
Prdelačka, jitrnice, kus masa nebo
škvarky se roznášely faráři, starostovi, veliteli hasičů, učiteli i všem, kdo při práci pomáhali. Dodnes se z venkova často posílají balíčky ze zabijačky příbuzným do sousedních vesnic a do měst – jako gesto sounáležitosti i pokračování starého zvyku.
Zabijačkové hody a typické pokrmy české zabijačky

Z kotlů se zvedá pára provoněná
česnekem a majoránkou, na stolech chladnou
první bochníčky tlačenky a ve vzduchu se mísí
vůně čerstvě vyškvařeného sádla s bohatou vůní
kořeněných jitrnic. Právě tahle směsice chutí dává zabijačce její nenapodobitelný charakter. Ať už máte nejraději
horkou černou polévku, křupavé jelito nebo
poctivou tlačenku,
české vepřové hody nabízejí pestrou přehlídku lahůdek, na které se čeká celý rok.
Co tedy dělá zabijačku zabijačkou? A
které vůně a chutě neodmyslitelně patří k české zimě?
- Jitrnice: Základem je prejt, tedy směs jater, masa, žemlí a koření, která se po dokořenění plní do tenkých vepřových střívek, zašpejluje a vaří ve vodě.
- Jelita: Na rozdíl od jitrnic tmavá a výrazněji kořeněná, základ tvoří maso, krev a kroupy nebo houska. Zejména u jelit ale platí, že co kraj, to jiný zvyk: zatímco třeba na jižní Moravě se dělají jemnější „žemláky“ v tenkém střevě, v jižních Čechách se používá tlusté střevo a víc kmínu.
- Tlačenka: Masová nebo krvavá, plná vařeného masa, kůže, koření a vývaru. Nejlépe chutná s čerstvým chlebem, cibulí a octem.
- Ovar: Klasika, která zahřeje – koleno, jazyk, lalok nebo ocásek s křenem, hořčicí a spoustou soli.
- Zabijačkový guláš: Říká se mu také drobový, míchaný, předehra, partička nebo brzlík. Vaří se přímo na místě z drobů a vnitřností.
- Prdelačka alias černá polévka: Vyrábí se z vepřového vývaru, krve a krup, na dochucení se nejčastěji používá česnek, majoránka, nové koření a sůl s pepřem. Bývá tradiční součást výslužky. Pověra tvrdí, že bandaska se nemá vymývat, aby se i další zabijačka povedla.
- Huspenina aneb sulc: Chlazený rosol z vývaru klihovatých částí masa, masa a zeleniny.
- Sádlo a škvarky: Nakrájené kostky sádla se škvaří a promíchávají, aby se nepřipálily. Když se oddělí škvarky a vyplavou nahoru, je hotovo. Sádlo pak lze uchovávat v dobře uzavřených nádobách, škvarky se využívají třeba pro škvarkovou pomazánku nebo škvarkové placky.
- Klobásy, paštiky, prejt a sekaná: Hmota se často plní i do předstěry, tenké blány vystýlající břišní dutinu. Ta dodá roládám i sekané zvláštní šťavnatost.

Kromě masných dobrot se k
zabijačkám pečou také
buchty a
koláče, a
slivovice nebo
jiná pálenka tečou po litrech. Zabijačka se také neobejde bez dostatku
koření, zásob
česneku, cibule, ale také
jablek a křenu, z nichž se připravuje
tradiční vejmrda.
Zabijačka v kultuře a kolem nás
Zabijačka není jen jídlo – coby součást české identity se stala také součástí umění. Najdeme ji například v:
- středověkých kalendářích na dobových rytinách,
- spisu Orbis pictus, kde řezníky, zabijačku i výrobu tlačenky, jelit a klobás popsal Jan Amos Komenský,
- výzdobě Mánesovy kalendářní desky Pražského orloje na Staroměstské radnici v Praze,
- výzdobě Zlaté brány u katedrály svatého Víta na Pražském hradě,
- ilustracích Mikoláše Alše a Josefa Lady,
- prózách Františka Nepila či Bohumila Hrabala. V jeho Postřižinách ale zabijačka probíhá netypicky v létě, protože si prase zlomilo nohu.
- jednoaktovce Václava Havla nazvané jednoduše Prase,
- pohádkách z Večerníčku Jája a Pája a Chaloupka na vršku,
- humoristické povídce Šimka & Grossmanna Jak jsme chovali užitečné zvíře o zabijačce v pražském činžáku.
Zajímavosti o českém vepřovém
- Zabijačky se pořádaly už někdy okolo desátého století, kdy vzniklo řeznické řemeslo. To bylo vždy velmi vážené a někdy v polovině čtrnáctého století řezníci založili vlastní cech.
- Češi zkonzumují průměrně 85 kg masa na osobu ročně – rozpočítáno včetně vegetariánů, veganů i kojenců.
- Dříve se prase chovalo hlavně kvůli sádlu, bez kterého se neobešla žádná kuchařka.
- Dnešní jateční prasata mají kolem 120 kilogramů, protože téměř všichni dávají přednost libovějšímu masu.
- Moderní zabijačky se často dělají z koupené půlky prasete – odpadá špinavá práce s porážkou a pařením, maso je veterinárně zkontrolované a tradice se přesto zachová.
Kde zažít velké zabijačkové hody
Zabijačky dnes nejsou jen domácí záležitostí – staly se
veřejnými slavnostmi plnými vůní, hudby a folkloru. Podívejte se na
Kudy z nudy,
kde zažijete nejlepší zabijačky.
- Zabijačka v pivovaru Chodovar v Chodové Plané – pravá chodská zabijačka v pivovarském dvoře, výroba specialit přímo na místě a zabijačkové pivo na čepu.
- Masopusty ve městech i na vsích – průvody masek, harmonikáři, veselé koblihy, tanec a hlavně kotle plné zabijačkových dobrot.
- Masopusty ve skanzenech – ukázkové zabijačky s ochutnávkou zabijačkových dobrot tradičně probíhají třeba na Veselém Kopci, v Zubrnicích nebo v kouřimském skanzenu.
- Pražské farmářské trhy (například Kubáň, tedy Kubánské náměstí, a Heřmaňák na Řezáčově náměstí) – skvělé místo, kde ochutnáte tlačenky, jitrnice, černé polévky či zabijačkový guláš od řemeslných řezníků.
Zabijačka zůstává
jednou z nejpevnějších a nejvoňavějších českých tradic. Ať už se odehrává na
dvoře rodinného statku, při
obecním masopustu nebo na rušném
farmářském trhu, vždy přináší to samé:
setkání s přáteli, sdílenou radost z dobrého jídla a
vůni, která vás okamžitě vrací domů. Je to připomínka toho, že
některé chutě a zvyky dokážou spojovat celé generace — stačí jen nabrat do misky a ochutnat.
Objevte tradici české zabijačky: vůně, kulinářské speciality, zimní slavnosti i zážitky na farmářských trzích a folklorních akcích.
Česká zabijačka je tradiční slavnostní událost spojená s porážkou prasete, přípravou a konzumací specialit. Je oblíbená pro své kulinářské lahůdky, společenskou atmosféru a folklorní hodnotu.
Zabijačky se tradičně konají od svátku Tří králů (6. ledna) do masopustního úterý, protože dříve nebyly ledničky a maso bylo nutné uchovávat ve studeném počasí.
Mezi tradiční speciality patří jitrnice, jelita, tlačenka, ovar, zabijačkový guláš, prdelačka, huspenina (sulc), sádlo a škvarky.
Zabijačce předcházejí rituální přípravy včetně vaření krup, namáčení housek, přípravy směsí koření a nástrojů. Zapojena je celá rodina i sousedé a prase se zpracuje beze zbytku.
Základem je majoránka, pepř, nové koření a česnek, dále podle regionu např. hřebíček, zázvor, tymián, saturejka a muškátový květ.
K zabijačce patří symbolický soud prasete, drobné rituály pro štěstí a hojnost i rozesílání výslužky rodině a sousedům.
Veřejné zabijačky probíhají například v pivovaru Chodovar v Chodové Plané, na masopustech ve městech, skanzenech jako Veselý Kopec či Zubrnice a na farmářských trzích v Praze.
V minulosti byla zabijačka základem svatebního pohoštění a spojovala rodiny v období zimního klidu, kdy bylo více času na společné setkávání a vaření.
Zabijačky existují od 10. století, řeznické řemeslo mělo vlastní cech od 14. století, Češi snědí přibližně 85 kg masa na osobu ročně a dnešní zabijačky často využívají koupenou půlku prasete.
Návštěvníci zažijí vůně čerstvě připravených lahůdek, hudbu, masky, tanec i folklor, a mohou ochutnat tradiční zabijačkové speciality přímo na místě.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.