Malé Zlíny: Baťova města v Česku, na Slovensku i na druhém konci světa

Když se baťovský koncern rozšiřoval ze Zlína dál do světa, nestavěly se jen továrny a výrobní haly, ale celé nové čtvrti a města. Tentokrát se podíváme nejenom k nám do Otrokovic, Třebíče, Sezimova Ústí a Zruče nad Sázavou, ale také do slovenského Svitu či Partizánského, do Francie, Indie, Kanady, Brazílie nebo Nizozemska. Firma Baťa dokázala zlínský model práce, bydlení a moderního života otisknout nejen do mapy Česka, ale také Evropy a vzdálených kontinentů.
 

Velký Zlín aneb předloha

Baťovský Zlín nebyl jen město obuvi. Byl to promyšlený model života, práce a volného času, který se ve 20. a 30. letech 20. století začal kopírovat v Československu i daleko za jeho hranicemi. Firma Baťa tam, kde potřebovala vyrábět, často nepostavila jen tovární halu. Vznikaly celé obytné čtvrti se stejným rukopisem: továrna oddělená od bydlení, geometricky uspořádané ulice, cihlové jednodomky, půldomky a čtvrtdomky, školy, obchody, kino, sportoviště, společenský dům nebo bazén, spousta zeleně a zahrad. A někdy dokonce i ulice se stejnými názvy jako ve Zlíně.


 
Na Kudy z nudy se tentokrát podíváme na místa, která připomínají, že Zlín nebyl jen jedno město na Moravě, ale také exportní urbanistický model. Malé Zlíny najdete v Česku, na Slovensku i na několika kontinentech. Některé dodnes fungují jako živé čtvrti, jiné se proměnily, ztratily původní účel nebo se staly svědky konce jednoho velkého průmyslového snu.
 

Jak poznáte Malý Zlín?

Baťovská města a čtvrti se dají poznat poměrně snadno. Mají pevný řád, který je v mapách či leteckých snímcích čitelný i dnes: tovární areál, obytná část, občanské vybavení a spousta zeleně. Základem průmyslových staveb byl železobetonový skelet s typickým modulem 6,15 × 6,15 metru, červené režné cihly, velká okna a jednoduché tvary. Obytné čtvrti tvořily typizované domky se zahrádkami – jednodomky, půldomky a čtvrtdomky.


 
Architektonicky a urbanisticky šlo o ideu „továrny v zahradách“. Práce měla být blízko, bydlení zdravé a účelné, volný čas organizovaný a dostupný. Na první pohled moderní a sociálně vstřícný systém ale měl i druhou stránku: firma často určovala nejen kde člověk pracuje, ale také kde bydlí, kde nakupuje, kam chodí do kina a jak vypadá jeho každodenní rytmus. Baťovský svět nabízel jistotu, práci a moderní bydlení, zároveň ale vyžadoval disciplínu a přizpůsobení.
 
O tom, jak se tento model otiskl do různých koutů světa, vypráví také dokument Batalives: Baťovské životy z roku 2017. Natáčel se v pěti baťovských městech: ve Zlíně, chorvatském Baťově-Borovu, indickém Batanagaru, brazilské Bataypoře a nizozemském Batadorpu. Původním záměrem filmařů bylo vybrat na každém kontinentu jedno místo. Nakonec se ale ukázalo, že v Kanadě se už z původního města moc nedochovalo.
 

Zlín: mateřské město všech malých Zlínů

Všechno začalo ve Zlíně. Právě tady se z malého moravského města stala ve 20. a 30. letech moderní průmyslová metropole, kde se zkoušelo nové pojetí výroby, bydlení, vzdělávání i řízení volného času. Zlín byl laboratoř, vzor i výkladní skříň baťovského systému.


 
Kdo chce baťovskému bydlení porozumět víc, může zamířit do Infopointu baťovského bydlení v ulici Nad Ovčírnou. Jde o jediný veřejnosti přístupný baťovský domek ve Zlíně. Jednodomek s verandou z let 1927–1928 přibližuje vývoj baťovské obytné zástavby, jednotlivé typy domků, jejich vybavení, proměny i mizející prvky zlínské architektury. V domku zároveň působí architektonická kancelář ellement architects a spolek aArchitektura, spojený mimo jiné se Zlínským architektonickým manuálem.
 
Právě tady si nejlépe uvědomíte, že baťovský domek nebyl jen roztomilý cihlový dům se zahrádkou. Byl součástí přesně nastaveného systému. Každý typ měl svůj stavební plán, vybavení i pravidla užívání. Zlínské svahy kolem továrny tak dodnes připomínají město, kde se architektura, výroba a každodenní život propojily do jednoho velkého projektu.
 

Otrokovice – Baťov: město z bahna, cihel a velkých plánů

Jen pár kilometrů od Zlína vznikl jeden z nejvýraznějších domácích Malých Zlínů: Baťov v Otrokovicích. Na podmáčeném území, kterému se kvůli tomu říkalo Bahňák, vyrostlo letiště, továrna, obytná čtvrť i společenské centrum. Nejdřív bylo nutné krajinu upravit a navézt zeminu, teprve potom mohly přijít na řadu cihly, beton a urbanistická geometrie.


 
Baťovské Otrokovice měly vše, co k modelovému firemnímu městu patřilo: vilovou čtvrť, školy, obchody, zeleň, koupaliště s tanečním parketem zvané Baťova riviéra, společenský dům s hotelem, restaurací, kinem a dalšími službami. Výraznou stopu tu zanechal architekt Vladimír Karfík, ale také další osobnosti baťovské architektury včetně F. L. Gahury, Jiřího Voženílka či Miroslava Drofy.
 
Baťov je spojený i s tragickým koncem Tomáše Bati. Právě z otrokovického letiště odstartoval 12. července 1932 na cestu do Švýcarska, kde měl být otevřen nový závod v Möhlinu. Letadlo se krátce po startu zřítilo a Tomáš Baťa zahynul. Model letadla Junkers F13, ve kterém skončila Baťova životní cesta, můžete vidět v Památníku Tomáše Bati ve Zlíně.
 
Dnes se místní část Otrokovic oficiálně jmenuje Baťov; město tak připomíná jednu z nejdůležitějších kapitol své moderní historie. Po nejzajímavějších místech vede naučná stezka, odpočinout si můžete v rekreační oblasti Štěrkoviště.
 

Napajedla: od gumy a plastů k nafukovacím hračkám

K baťovskému příběhu patří také Napajedla, kde se rozvíjela chemická a gumárenská výroba. Když jedete od Otrokovic směrem na Uherské Hradiště, zahlédnete hlavně továrnu Fatra; samotné městečko leží kousek dál za řekou. I tady se do průmyslové architektury propsal zlínský model: kulaté železobetonové sloupy, cihlové výplně a známý konstrukční rastr 6,15 × 6,15 metru dávají jasně najevo, že jste pořád v baťovském světě.


 
V roce 1935 tu koncern Baťa otevřel továrnu na plynové masky a ochranné oděvy z pryže. Vyráběla se tu technická guma, igelitové pláštěnky a další výrobky, které ukazují, že baťovský systém dávno nestál jen na botách. Napajedla se stala jedním z míst, kde se rozvíjela práce s novými materiály, včetně plastů. Právě díky tomu tu později vznikly také plastové hračky značky Fatra. Skutečný život jim vdechla zlínská designérka Libuše Niklová – u nafukovacích hraček to platí doslova. Červený buvol, modrý slon, žlutá žirafa, oranžový koník a další zvířecí kamarádi si našli cestu do dětských pokojů i do sbírek designu. Napajedla tak ukazují jinou tvář baťovského světa: ne tovární město v plném slova smyslu, ale důležitou součást širšího výrobního, technologického a designového systému.
 
A když už tu budete, stojí za to přejít od továrny přes řeku do města. V citlivě opravené budově bývalého kláštera sídlí Muzeum s expozicí věnovanou Fatře, Libuši Niklové i slavným nafukovacím hračkám. K tomu přidejte Café Klášter s letní zahrádkou, radnici, barokní kostel a nedaleký přístav na Baťově kanálu – a z průmyslové zastávky je rázem příjemný výlet.
 

Třebíč-Borovina: boty na okraji města s památkami UNESCO

V Třebíči vyrostla baťovská tovární čtvrť v Borovině. Výstavba obuvnických závodů se tu rozběhla ve druhé polovině 30. let a navazovala na zlínské zkušenosti s výrobou, architekturou i organizací práce. Pro Baťu byla Třebíč výhodná díky pracovní síle a dopravní dostupnosti, pro město znamenala novou průmyslovou kapitolu.


 
Příběh Boroviny ale začal mnohem dřív. Už v 19. století tu vznikala zástavba pro zaměstnance kožedělné továrny a postupně se tu navrstvily různé podoby průmyslového bydlení: od dělnických domků u borovinského rybníka přes starší kolonii s anglicky laděnými cihelnými fasádami až po pozdější paneláky pro zaměstnance dukovanské elektrárny. Dodnes tu najdete třeba Koželužskou ulici, která připomíná původní kožedělnou tradici.
 
Na začátku 30. let 20. století koupila krachující třebíčský podnik Budischowských firma Baťa a zavedla tu velkovýrobu bot a ponožek. Do Boroviny tehdy vstoupil i baťovský architekt Vladimír Karfík, který sem přenesl zlínský model průmyslových objektů i dělnického bydlení. V areálu továrny rostly pětipodlažní výrobní budovy a mezi dnešními ulicemi Pražská a Revoluční vznikaly takzvané Baťovy škatulky: malé domky pro dělníky, původně zamýšlené jako provizorium přibližně na patnáct let.
 
Jenže provizoria někdy žijí déle než velké plány. Baráčky v různých úpravách stojí dodnes, i když mnohé z nich už mají k původní podobě daleko. Na rozdíl od Zlína ale nejsou památkově chráněné, a tak se proměňovaly podle potřeb svých obyvatel: někde citlivě, jinde méně šťastně. I to ale k příběhu Boroviny patří. Baťovský ideál standardizovaného bydlení se tu časem střetl s obyčejným životem, novými nároky na pohodlí, zateplení i dispozice. Borovina je zajímavá právě těmito vrstvami a kontrasty. Na jedné straně stojí Třebíč se starobylou židovskou čtvrtí a bazilikou sv. Prokopa, na druhé moderní průmyslová zástavba z červených cihel. Areál se v čase proměnil, ale dodnes připomíná, jak výrazně baťovský systém zasáhl i města s mnohem starší historií. Najdete tu nové využití bývalých průmyslových budov, bydlení, školku i Ekotechnické centrum Alternátor.
 

Sezimovo Ústí: zahradní město pro stroje i lidi

Do jižních Čech situoval Jan Antonín Baťa strojírenskou výrobu. Původně měla podle baťovských plánů vzniknout podobná továrna na Slovensku, nakonec ale zvítězilo Sezimovo Ústí. Pro do té doby klidné město obklopené přírodou to znamenalo zásadní obrat: s továrnou začala růst úplně nová průmyslová část města.


 
Baťovská koncepce tu byla čitelná od začátku. Vedle výrobních hal vznikaly domky podobné těm zlínským, jídelny, společenský dům i škola pro přípravu budoucích zaměstnanců koncernu. V první etapě roku 1939 bylo ke dvěma továrním halám postaveno přibližně 150 domků, společné zázemí a společenský dům, z něhož je dnes Wellness hotel MAS. Za války se stavební rozvoj zpomalil, přesto vznikla takzvaná Německá kolonie s čtyřdomky podle projektu Vladimíra Karfíka. Po válce na ni navázala Americká kolonie se čtyřiceti čtyřdomky, už s větším komfortem a lepším vybavením.
 
Zajímavý je i samotný název MAS, který má několik výkladů: nejčastěji se uvádějí Moravské a slovenské strojírny, Mechanické a automatické stroje nebo Moravská akciová společnost. Po znárodnění baťovského koncernu se z MAS stal národní podnik Kovosvit, později státní podnik. Průmyslová tradice tak ve městě pokračovala dál, i když už v úplně jiných politických a hospodářských poměrech.
 
Urbanisticky je Sezimovo Ústí jedním z krásných příkladů baťovského „zahradního města“. Výrobní, obytná a společenská zóna byly důsledně oddělené, ulice měly jasný řád a mezi domky se počítalo se zelení, travnatými plochami, živými ploty, stromy, keři i veřejnými studnami. Původní schéma města mělo mít dokonce botanickou logiku: připomínalo list, jehož řapík směřoval k továrně MAS a žilky tvořily ulice s rodinnými domky. Základním keřem zdejších živých plotů se stal ptačí zob.
 
Baťovský funkcionalismus sice v průběhu desetiletí utrpěl různé zásahy a ztráty, jeho stopa je ale v Sezimově Ústí dodnes dobře čitelná. Jde zejména o prostor kolem náměstí Tomáše Bati, školy, park i obytnou zástavbu: jednoduchý, přímočarý, praktický a překvapivě lidsky logický model.
 

Zruč nad Sázavou: továrna v srdci republiky

Těsně před druhou světovou válkou se pro firmu Baťa stala strategickým místem Zruč nad Sázavou. Ležela ve vnitrozemí, dál od ohrožených pohraničních oblastí, a proto se zdála jako vhodné místo pro novou obuvnickou výrobu. Se stavbou závodu se začalo v roce 1939.
 
Také v malém Zlíně ve Zruči najdete čitelné baťovské prvky: tovární areál, obytnou zástavbu a plánovanou strukturu. Historii dobře mapují i místní projekty věnované baťovské Zruči. Pro výletníky je navíc příjemné, že baťovskou stopu lze spojit se zámkem, parkem, řekou Sázavou i krajinou Posázaví.
 

Dolní Němčí a další české baťovské stopy

Mezi české baťovské satelity se řadí také Dolní Němčí, kde firma rozvíjela obuvnickou výrobu, a další místa spojená s výrobou, bydlením či podpůrnými provozy. Ne všechna místa mají podobu velkého „malého Zlína“ s kompletní městskou strukturou, ale právě v Dolním Němčí mají něco, co jinde nenajdete: památník setkání dvou velikánů, Tomáše Bati a Járy Cimrmana. Odpočinkové místo s plastikou stop obou pánů najdete u cyklostezky ve směru na Hluk za továrnou společnosti Baťa. Odkazuje na rok 1894 a fiktivní příběh, kdy se oba muži po společné cestě z Vídně u Dolního Němčí rozešli: Tomáš Baťa zamířil domů do Uherského Hradiště a Jára Cimrman do Vizovic ke strýci Rudolfu Jelínkovi.
 

Slovenské Malé Zlíny: Baťovany, Svit, Bošany a Nové Zámky

Na Slovensku jsou nejznámější baťovskou lokalitou Baťovany, dnešní Partizánske. Město, které patří k nejčitelnějším příkladům baťovského plánování mimo Zlín, vznikalo od 30. let kolem obuvnického závodu a podobně jako Zlín spojovalo továrnu, bydlení, školy, služby a volnočasové zázemí.
 
Pod Tatrami vyrostl Svit, jehož název se často vykládá jako zkratka slov „slovenské viskózové továrne“. Vznikal jako moderní průmyslové sídlo spojené s výrobou umělých vláken a patří k nejzajímavějším ukázkám baťovského urbanismu ve slovenském prostředí. Baťovské stopy najdete také v Bošanech a Nových Zámcích. Slovenské Malé Zlíny ukazují, že baťovský model nebyl jen obuvnický. Byl to způsob, jak budovat průmyslová města s kompletním zázemím – rychle, účelně a podle jednotného plánu.
 

Malé Zlíny ve světě: když se Zlín rozběhl přes hranice

Od konce 20. let začala společnost Baťa kvůli clům, novým trhům, surovinám i strategii světové expanze budovat továrny v zahraničí. A stejně jako doma se s nimi často stavěla i obytná a občanská infrastruktura. Typické baťovské domky, továrny, školy, kina, sportoviště a společenské domy se objevily v Evropě, Asii, Americe i Jižní Americe.
 
Prvním zahraničním satelitem byl švýcarský Möhlin, budovaný od roku 1929. Právě na otevření tamní továrny Tomáš Baťa letěl v červenci 1932, kdy zahynul při letecké nehodě u Otrokovic. Další Malé Zlíny vznikaly ve Francii, Chorvatsku, Nizozemsku, Indii, Kanadě, Brazílii, Polsku, Maďarsku, Belgii, Chile, Pákistánu, USA nebo ve Spojeném království.
 

Bataville ve Francii: tovární město uprostřed krajiny

Jedním z nejslavnějších evropských satelitů je Bataville ve francouzském Lotrinsku, založené u obce Hellocourt. Vzniklo ve 30. letech jako samostatné baťovské město uprostřed krajiny: s továrnou, domky, obchody, kostelem, sportovišti i společenským zázemím. Na první pohled šlo o moderní a pohodlný svět. Obyvatelé měli práci, bydlení, služby i volný čas na dosah. Zároveň ale žili v systému, kde mnoho věcí určovala firma. Bataville proto dnes působí jako fascinující památka průmyslové modernity i jako připomínka křehkosti měst závislých na jediném zaměstnavateli. Když továrna skončila, ztratilo město svůj původní smysl.
 

Batanagar v Indii: Zlín u Gangy

Mezi nejpozoruhodnější baťovské satelity patří Batanagar v indickém Západním Bengálsku. Vznikal od 30. let v náročných podmínkách, v krajině bažin a džungle nedaleko Kalkaty. Pro Baťu byla Indie obrovským trhem: miliony lidí tu chodily naboso a dovoz bot ze Zlína nedával ekonomicky smysl. Řešením bylo postavit továrnu přímo na místě. Batanagar měl továrnu, obytné čtvrti, zázemí pro evropské zaměstnance i místní pracovníky. Byl symbolem obrovské technické a organizační odvahy, ale zároveň i místem výrazných sociálních kontrastů. Pro české a evropské manažery představoval exotickou kariéru a společenský vzestup, pro tisíce indických dělníků především tvrdou práci v systému, který vznikal podle evropského firemního plánu. Právě proto je Batanagar tak silným příběhem: ukazuje Baťovu expanzi nejen jako dobrodružství, ale i jako součást dobových koloniálních a průmyslových vztahů.
 

Batawa v Kanadě: české útočiště za oceánem

V Kanadě vznikla Batawa, jedno z nejdojemnějších baťovských měst. Její příběh souvisí s rokem 1939, útěkem před válkou a přesunem části firmy do bezpečí. Do Kanady odešly české rodiny, technici a odborníci, kteří měli pomoci rozjet výrobu za oceánem. Batawa vyrostla v Ontariu jako plánované firemní město s továrnou, domky, školami, sportovišti, poštou i společenským životem. Pro místní obyvatele byl příchod českých rodin kulturním šokem, ale zároveň začátkem nových vztahů. Pro Čechy to bylo místo naděje, práce i stesku po domově. V době největšího rozmachu zaměstnávala továrna stovky až tisíce lidí, ale globalizace a přesun výroby do levnějších oblastí nakonec vedly k jejímu uzavření.
 

Borovo, Batadorp a další evropské stopy

Baťovský svět se výrazně propsal také do dnešního Chorvatska. Borovo Naselje u Vukovaru, někdejší Baťovo-Borovo, patřilo k důležitým evropským satelitům. Podobně jako jinde tu vznikla továrna, obytná zástavba a občanské vybavení podle zlínského modelu.
 
V Nizozemsku najdete další příklad baťovského plánování přeneseného do jiného prostředí u města Best; místo se jmenuje Batadorp. V Polsku je s Baťou spojován například Chełmek, v Maďarsku Martfű, ve Spojeném království East Tilbury a v Pákistánu Batapur. Každé z těchto míst má vlastní příběh, ale společný základ: továrnu, bydlení, řád a snahu přenést zlínskou zkušenost do nových podmínek.
 

Brazílie: poslední velké městské sny Jana Antonína Bati

Zvláštní kapitolu tvoří Brazílie. Po druhé světové válce tam Jan Antonín Baťa rozvíjel nové projekty a zakládal města jako Batatuba, Bataguassu, Mariapolis nebo Batayporã. Právě Batayporã, založená v roce 1953, bývá spojována s jeho poslední velkou vizí. Název se vykládá jako spojení jména Baťa a slov z jazyka guaraní, tedy přibližně „Baťova dobrá voda“.
 
Brazilská baťovská města už patří k jiné době a jinému příběhu než Zlín 30. let. Jsou spojena s exilem, novými začátky, českými emigranty i snahou znovu budovat tam, kde se zdálo, že původní evropský sen skončil.
 

Co zůstalo z baťovských měst?

Z malých Zlínů zůstalo víc než jen červené cihly. Dodnes často stojí celé čtvrti, uliční sítě, domky se zahrádkami, továrny, společenské domy, kina i školy a příběhy lidí, kteří v těchto místech žili. Některá baťovská města jsou dodnes živá a upravená, jiná hledají nové využití, další se proměnila téměř k nepoznání.
 
Baťovský systém byl mimořádně moderní, efektivní a odvážný. Přinesl práci, bydlení, vzdělávání a sociální jistoty tam, kde často předtím nic podobného nebylo. Zároveň ale ukazuje, jak křehké je město postavené kolem jediné firmy a jak tenká může být hranice mezi péčí o zaměstnance a kontrolou jejich života.
 
A právě proto stojí za to se za Malými Zlíny vydat. Nejsou to jen památky na slavnou obuvnickou značku. Jsou to místa, kde se dá číst příběh moderního 20. století: víra v pokrok, továrny jako motor světa, sny o lepším bydlení, disciplína, globalizace, emigrace, pád starých jistot i hledání nového života pro průmyslové dědictví.