První titul mistra republiky získala v rodné Olomouci v roce 1992, nyní ve svých 45 letech v dresu brněnských Šelem usiluje o další český primát. Ale nikoliv jako náhradnice, ale jako první nahrávačka, také jako podnikatelka a hlavně jako matka tří dětí: Sáry (2005), Jaromíra (2006) a Karla (2013). Kromě titulů v české lize (s Olomoucí, KP Brno a Prostějovem) vyhrála šestkrát rakouskou ligu a hrála i v Řecku. Úspěšně reprezentovala v plážovém volejbalu v době jeho pionýrských let. Dvakrát vyhrála s Evou Celbovou-Ryšavou Mistrovství Evropy a v roce 2001 vybojovala na Mistrovství světa bronz, což považuje za největší úspěch své dlouhé a nádherné kariéry. Zúčastnila se dvakrát olympijských her – v Sydney 2000 a v Aténách 2004 s dvojicí 9. míst.
Soňo, máte tři děti, vystudovala jste práva a ještě stále máte chuť hrát vrcholově volejbal. Třeba na podzim roku 2020 jste neváhala a jela do Kosova na Evropský pohár. Jakou roli ve Vašem životě hraje volejbal právě teď?
No, to je hodně zajímavá otázka. Je pravda, že na prvním místě je rodina. Nejmladší Kája má teď sedm let, a když jsou zavřené školy, tak se v době covidové s ním učím doma. Je to pěkný záběr. A když pak vezmu práci a volejbal, tak jsem na tom tak půl na půl.
Vy se ale ryzí právničinou neživíte, že?
Dělám finanční poradenství. Je to trochu jiné, ale právnické záležitosti se mi hodí při tvorbě smluv, hypoték a podobně. Dělám hodně zkoušek, pracuji s pojmy například z dědického práva, obchodního práva, takže to, co jsem vystudovala, částečně používám.
Volejbal je tedy trojka ?
Ale ne, zatím pořád se volejbal svým významem v mém životě dotýká práce. Tak to teď prostě je, čímž netvrdím, že se to časem nemůže změnit. Určitě se to změní.
Jasně, hrát v 45 letech extraligu, to je výkon! Však jsem také o vás někde četl, že jste jako Jaromír Jágr. Nezmar s geny dlouhověkosti….
Já jsem si nikdy nemyslela, že budu hrát tak dlouho. Základem je zdraví, prostě mě nic nebolí, až se kolikrát divím. Mám tři děti, ale taky jsem si mezi nimi dala vždycky pauzu, takže tělo mohlo zregenerovat nejen po mateřské stránce, ale i po sportovní.
Dokdy plánujete hrát nejvyšší soutěž? Máte nějakou vizi? Nebo tomu necháváte volný průběh a jednou prásknete do stolu a řeknete: Dost, končím!
Pro mě je podstatné, že mě to pořád baví, mám ze sportu radost. Plánuji vždycky tak maximálně na rok.
Svoji roli ale jistě hraje i brněnský klubový projekt, který v kádru Šelem dává prostor právě vám, matkám. Je to tak?
Určitě. Martin Gerža to tak geniálně vymyslel a já sama jsem byla zvědavá, jestli to může fungovat. Ale jede to už třetí rok, tak není o čem diskutovat. Tady nejde jen o nás maminky, ale i další starší hráčky, které mají něco volejbalově za sebou, nechtějí denně trénovat, ale tento styl jim vyhovuje. Pak je sport především zábavou vedle zaměstnání.
Pojďme od konce k začátkům. Táta byl volejbalista, bráchové hráli volejbal, měla jste vůbec jinou možnost sportovní volby?
Začínala jsem s tenisem, moc jsem ho chtěla hrát, ale když se ohlížím zpět, tak jsem vlastně jinou možnost neměla. Prostě volejbal zvítězil. Odmalička jsem tátu i bratry doprovázela po letních turnajích, s bráchou Béďou jsem pak hrávala debly na antuce.
Pohled na vaše sportovní CV hovoří o tom, že v 17 letech jste byla v týmu, který vyhrál českou extraligu pod vedením Jiřího Teplého. Byl to Váš první osudový trenér?
Úplně první byl Láďa Šiler. Učil mě nejen volejbal, ale na základce i dějepis a ruštinu. Byl to skvělý člověk. Později mě trénovaly i další olomoucké trenérské osobnosti. Jirka Teplý nás vedl v dorostu a pak s námi přešel k A-týmu žen.
Kdo Vás v té slavné olomoucké éře začátku devadesátých let herně formoval? Třeba starší spoluhráčky ?
Těch bylo! Na nahrávce, tedy na mém postu, Eva Štěpančíková, dále Světlana Janáčková, Lenka Gajdošíková, Jana Teplá, Zdena Zimmermanová. Nerada bych na některou hráčku zapomněla…
Ale Vy jste brzy odešla do Brna. Proč?
V Olomouci měla post první nahrávačky pod palcem Eva Štěpančíková. Já jsem nechtěla jen střídat, ale pravidelně hrát. V Brně jsem měla možnost hrát a vydržela jsem tam šest krásných sezón.
A taky jste u toho vystudovala práva. Jednou jste řekla, že to nebylo tak složité a těžké. Opravdu?
Já nevím, jak je to teď. Ale tehdy to tak bylo. Ne v tom smyslu, že by šlo o lehké studium. Musela jsem se pořádně učit. Ta výhoda spočívala v tom, že na právech nebyla žádná praktická cvičení, žádné laboratoře. Absolvovala jsme přednášky a pak se hodně učila doma. Mohla jsem to tedy skloubit s tréninkem, cestováním, přípravou na sport. V tomhle to bylo ideální.
To už ale do Vaší volejbalové kariéry promlouval i beach. Jak jste se k němu dostala?
S Evou Celbovou, nyní Ryšavou, která chodila na gymnáziu v Hejčíně o rok výš, si nás vytáhl Jirka Teplý do žen. Daly jsme se dohromady, sedly jsme si lidsky, kamarádsky. Já jsem si někde přečetla nějaký leták, že bude turnaj ve volejbalu na písku. Zeptala jsem se Evy, jestli to spolu nezkusíme? Řekla „ tak jo“ a už to bylo.
Tehdy byl beachvolejbal v Česku ještě v plenkách a vy dvě jste se staly průkopnicemi plážového volejbalu žen. Na čem byla postavena vaše motivace?
Na tom, že se hrálo ve dvou. Žádné složitosti kombinací, prostě spolupráce dvou osobností na kurtu. Tehdy se ještě nenosila specializace. My jsme obě byly v šestkovém nároďáku a byly jsme postaveny před rozhodnutí. Buď šestky, nebo beach.
Historie napovídá, že beach byla dobrá volba.
Tohle fakt nešlo skloubit. Šestkový volejbal nám pochopitelně zůstal, ale jen na klubové úrovni. Mě strašně baví nahrávat v šestkách, ale zároveň jsem se těšila i na léto, do písku.
Bodejť by ne. Dvakrát jste vyhrály s Evou Mistrovství Evropy a k tomu přidaly tři bronzové medaile, v roce 2001 jste získaly čtvrtý bronz na světovém šampionátu v Klagenfurtu. Souhlasíte, že je to největší úspěch Vaší kariéry?
Určitě, tohle zůstává v mém sportovním životě jako největší úspěch kariéry. V Klagenfurtu nás podporovala masa našich fanoušků, tamní turnaj a prostředí patří k nejlepším a nejsledovanějším na světě. Je to úžasné místo.
A kde jsou ve Vaší hierarchii dvě devátá místa na olympijských hrách?
Hned za bronzem z Klagenfurtu. Je to sen mnoha sportovců být u toho. Dostat se na olympiádu bylo už tehdy složité a komplikované, ale být dvakrát na olympiádě deváté, to také není k zahození.
S dovolením trochu odbočím od volejbalu. Prý jste hrála dvanáct let na klavír. Je to pravda?
Ano, je. Ještě teď máme doma klavír, nejstarší dcera Sára hraje od první třídy, já si občas taky zabrnkám. Ale podle not. Když byly děti menší, hrávala jsem jim písničky, o Vánocích koledy. Teď je klavírní výchova v rodině v rukou tatínka a hraje se převážně moderna.
No vida, to se skoro dá říct, že na své první zahraniční angažmá do Vídně jste šla nejen za volejbalem, ale i za hudbou…
Já jsem si Vídeň vybrala proto, že je za rohem. Neměla jsem to daleko domů. Sedla jsem do auta a za dvě hodinky jsem byla doma, nebo za mnou manžel jezdil.
Vídeň Vám evidentně svědčila, získala jste tam šest titulů mistra Rakouska. Končila jste tam v roce 2006 a Vaše první dcera Sára se narodila v roce 2005. Takže je Vídeňačka?
Kdepak. Sárinka je Řekyně!
???
Podívejte se na její narození a jednoduchými počty dospějete k tomu, že o devět měsíců dřív byly olympijské hry.
To se pak nemůžeme divit, že jste v Řecku později hrávala…
Já jsem se ještě na rok vrátila do Vídně, teprve pak jsem šla do Iraklisu. Domlouvala jsem si to během olympiády, to je pravda, ale řekla jsem, že tam půjdu až po dětech. A Jaromír se narodil v roce 2006, takže za rok jsem pak mohla jít hrát na jih.
Jak to šlo dohromady? Dvě malé děti a angažmá v zemi, kam se těžko dojíždí autem?
Tam už jsme se museli přestěhovat. Jaromírkovi byl v prosinci rok a hned na začátku ledna jsme tam letěli. Hodně mi pomohly babičky. Jeden rok tam byla moje mamka, druhý pak manželova maminka. Pavel za námi dvakrát měsíčně dojížděl.
Tady právě začíná nadstavba Vaší dlouhověkosti pod sítí. Místo „důchodu“ a hraní pro žízeň někde v krajském přeboru, Vás ve 34 letech zlákal projekt Prostějova. Proč?
S Prostějovem jsem byla v kontaktu už během řeckého angažmá. Já měla v Řecku už domluvené školky pro děti, ale nakonec jsme se rozhodli vrátit se domů. Dva roky jsem hrávala ve špičkovém tuzemském klubu, objela jsem Evropu na zápasy Ligy mistrů. Byly to skvělé dva roky.
Blesklo Vám někdy hlavou, jestli tohle všechno stálo za to?
Jasně, že blesklo. Ale neměnila bych. Jen mi někdy vrtá hlavou, zda jsem se víc neměla věnovat právům.