Kam se jezdilo na letní byt? Po stopách herců, umělců a smetánky z dob první republiky

Fenomén letních bytů nevynalezla dvacátá léta minulého století, mezi bohatými měšťany se takový způsob dovolené začal pěstovat už od poloviny 19. století. Po vzniku Československa ale lidé měli víc volného času i víc peněz. Městští úředníci, učitelé, živnostníci, podnikatelé nebo univerzitní profesoři, lékaři a právníci objevili kouzlo odpočinku na venkově.

Krátké výlety do okolí záhy přestávaly stačit, a tak si postupně v nejbližších vesnicích kolem měst začali pronajímat letní byty. A komu se takový styl trávení volného času zalíbil a neměl hluboko do kapsy, ten si postavil vilu, chatu anebo koupil chalupu a stal se letním hostem, chalupářem, chatařem či lufťákem. Která místa patřila k nejoblíbenějším?
 

Letoviska kolem Prahy

Kolem Prahy vznikla nejslavnější a nejnavštěvovanější letoviska kolem řek. Směrem na jihovýchod to bylo Posázaví, zejména Senohraby a Říčany, na sever Roztoky a na jih Řevnice, Všenory, Dobřichovice, Mokropsy a další místa kolem Berounky. Jezdit na letní byt bylo známkou určité prestiže a kdo se rád chlubil místem, kde rodina trávila léto, musel do Černošic, považovaných za skutečně luxusní lokalitu. Sem jezdila pražská smetánka a mohli jste tu potkat celebrity: letní sídlo, později přestavěné na hotel, tu míval například herec Národního divadla v Praze Jiří Steimar, jezdíval sem Ferenc Futurista a další herci. Známí architekti jako byli Jan Kotěra, Osvald Polívka či František Roith projektovali v černošickém letovisku vily pro ředitele továrny na klobouky Jana Weisse, fotografa Jana Langhanse, malíře Václava Jansu a řadu dalších.

Podobně jako jinde se i v Černošicích místní snažili pro výletníky učinit místo ještě atraktivnější. Vznikaly výletní restaurace a říční lázně, budovaly se tenisové kurty a již v 19. století lákal místní hospodský hosty tím, že na skálu nad řekou namaloval nápis Kazín jako odkaz na sídlo legendární kněžny Kazi. Název se vžil a části Černošic se tak říká dodnes.
 

Chalupář Oldřich Nový

Vidět a být viděn nebylo důležité pro každého. Například slavný elegán Oldřich Nový sice míval za první republiky chatu ve Voznici u Dobříše (podobně jako Nataša Gollová, za níž sem jezdívala Adina Mandlová či Svatopluk Beneš) a býval častým hostem v Říčanech na plovárně u rybniíku Jureček. Také tohle místo proslavil tak, že sem záhy začaly jezdit další hvězdy, například Jiřina Štěpničková, Ljuba Hermanová či František Smolík. V roce 1956 si ale koupil romantickou roubenku na Kuklíku ve Žďárských vrších a až do konce života se stal chalupářem. Říkával, že tady na Vysočině je tak nějak nebi blíž.

Podobně to možná cítili i Jan Pivec, František Kreuzmann a další prvorepublikoví herci, kteří bývali častými letními hosty v penzionu ve Škrdlovicích poblíž Velkého Dářka, anebo Ladislav Pešek, který jezdil odpočívat do vilky Pampeliška ve Stražisku na Drahanské vrchovině.
 

Do lesů, vod a strání

V okolí Brna byly populární zejména Bílovice nad Svitavou, kde řadu let žil novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek, autor půvabných příběhů o lišce Bystroušce. Domov tu měl i básník S. K. Neumann (Bílovice jej inspirovaly k básnické sbírce Kniha lesů, vod a strání), na prázdniny sem jezdívali bratři Čapkové, malíři Alois Kalvoda a Zdeňka Braunerová, sochař Franta Úprka, básníci Viktor Dyk a František Gellner, spisovatelé Jiří Mahen a Marie Majerová, herec Karel Höger či hudební skladatel Leoš Janáček.

V okolí Ostravy se podobnému zájmu těšily Beskydy a podhorská městečka; mít v té době pronajatý pokoj v Rožnově pod Radhoštěm, kde bývaly věhlasné klimatické lázně, bylo naprosté terno. Jak takové letní bydlení vypadalo? Názorně to uvidíte při prohlídce Valašského muzea v přírodě: když rožnovské měšťany přestaly uspokojovat dřevěné patrové domy a začali je nahrazovat zděnými, bratrům Jaroňkovým bylo starých staveb líto a založili slavný skanzen. Měšťanské domy z rožnovského náměstí se tak staly základem dnešního Dřevěného městečka.
 

Víte, že…?

• Za první republiky samozřejmě frčela i dovolená v zahraničí. Nejpopulárnější byla Francouzská riviéra, Itálie a pobřeží Jadranu v Jugoslávii. Cizinu si ale mohl dovolit jen málokdo, letní byty v tehdejším Československu byly dostupnější.
• Letní hosté byli praktičtí, a tak nejpopulárnější letoviska měla jedno společné pojítko: dalo se do nich snadno dostat železnicí. Otcové a živitelé rodin tak mohli za svými blízkými snadno dojíždět na víkendy, v neposlední řadě to usnadnilo stěhování, kdy se často na několik týdnů na venkov přesouvala celá domácnost.