!

Upozornění: Vzhledem k aktuálním vládním opatřením jsou akce a provoz turistických cílů výrazně omezeny. Doporučujeme před vlastní návštěvou ověření u organizátora.

Úvod > Aktuality > Jmelí: cizopasník, který přináší štěstí a zahání zlé duchy
Jmelí: cizopasník, který přináší štěstí a zahání zlé duchy
"> "> "> "> "> ">
Příroda

Jmelí: cizopasník, který přináší štěstí a zahání zlé duchy

Vydáno 29. listopadu 2020
Na jmelí si v průběhu roku vzpomene málokdo. To až s příchodem Vánoc se začínáme pídit po pozlacených větvičkách, abychom si je zavěsili doma pro štěstí. Odkud však tato tradice pochází, jaké další tajuplné legendy jsou se jmelím spojené? A jak slavili "Vánoce" naši dávní pohanští předci?
jmelíJmelí bílé fascinovalo už naše dávné předky – jeho magické schopnosti uctívali staří, Slované, Keltové i Germáni. Dokonce i Římané měli jmelí ve velké úctě. Všichni se podivovali nad tím, že se zelené větvičky objevují na větvích jehličnatých i listnatých stromů během zimy, a dokonce v tomto nehostinném období nesou plody. Záhy se také přišlo na to, že listy jmelí mají léčivé účinky. Dodnes se rostlina využívá pro přípravu léčiv proti ateroskleróze. Obsahuje totiž látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév. Keltové s ním však léčili i neplodnost – věřilo se, že početí dítěte napomůže už jen pouhá přítomnost jmelí v domě. Z toho pravděpodobně vznikl dnešní zvyk líbání pod jmelím. Ve starověku měli lidé ke jmelí takovou úctu, že jeho sběr probíhal pouze zlatým srpem. Proto se ostatně dnes jmelí zlatí. Rituální odřezávání se odehrávalo v rámci novoročních oslav.

jmelíDávní obyvatelé Evropy si jmelí zavěšovali do svých příbytků, protože se mělo za to, že jmelí zahání zlé duchy a nedovolí čarodějnicím vstup do domu. Chránilo také před uřknutím a chorobami. Obecně se mělo za to, že keřík „padá z nebe“. O jeho rozšíření se však starají bobuložraví pěvci, nejvíce drozd, pěnice a brkoslav.

S příchodem křesťanství bylo třeba starý zvyk začlenit do nového náboženství. A tak podle výkladu kněží prý bývalo jmelí za dávných dob celým stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolíbku pro Ježíška. Pak po třiatřiceti letech jej Římané porazili, aby z něj pro Krista zhotovili kříž. Strom pak takovou pohanou seschnul a proměnil se v drobnou keřovitou rostlinu, která chce lidi zahrnovat dobrem – stačí pod ním projít. Stejně jako jsou věřící částečně živi z Kristova těla, i jmelí žije zčásti z jiných stromů.
 

Roste na jehličnanech i listnáčích

jmelíZ botanického hlediska je jmelí pozoruhodnou rostlinou. Jde o poloparazitickou bylinu z čeledi santálovitých, která se uchycuje na kmenech stromů, kde vytváří kulovité keříky dosahující velikosti až jednoho metru. Z hostujícího stromu si jmelí odebírá vodu a minerální látky, zatímco fotosyntézu si zajišťuje samo. Zajímavé je, že vlastnosti keříku se liší podle druhu hostujícího stromu – například jmelí rostoucí na topolu je velmi jedovaté a jmelí rostoucí na jehličnanu se neujme na listnatém stromu. Na každém stromě, na kterém cizopasí, vypadá jinak a má i jiné vlastnosti. Z lípy bývá placaté, s drobnými listy, zato na topolu tvoří objemné koule. Dobře se mu také daří na borovicíchi ovocných stromech, jako jsou jabloně a meruňky. Ovšem jedno pravidlo platí pro všechny: semena jsou prudce jedovatá. Pouze jmelí z topolu je však jedovaté úplně celé a ve farmacii se nepoužívá. Mimochodem nejvíce účinných látek má jmelí sbírané v listopadu, prosinci a březnu.

Zajímavé také je, že jmelí lze ze stromů sbírat jen tehdy, pokud teplota neklesne pod minus čtyři stupně. Zmrzlé jmelí je totiž velmi křehké a při dopadu na zem se rozbije na malé kousíčky. Změní vlivem mrazu také barvu, začne být tmavě zelené až černé. Nejdéle vám jmelí vydrží zavěšené anebo ve váze bez vody.
 

Za Kelty a Slovany na oppida a hradiště aneb jak se slavil Slunovrat před 2000 lety

hradištěLáká vás výprava na prastará místa, kde se nacházela keltská oppida a hradiště dávných obyvatel našeho území? Určitě byste v jejich příbytcích a svatyních našli v tuto dobu magické jmelí, neboť naši dávní předci slavili svátky Slunovratu v podobném duchu. Římské, keltské, germánské i slovanské svátky svátky byly spojeny s opětovným zrozením světla. Většinou se slavily okolo 21. prosince, v době, kdy se Slunce na své dráze  dostává do svého nejjižnějšího bodu. Lidé si zdobili příbytky, stodoly a stáje jmelím, břečťanem a cesmínou (rostlinami, které zůstávají zelené i v zimě). Věřilo se, že když takto ozdobený dům spatří dobrý duch, využije jej jako útočiště před mrazy. Pojďme se podívat do příbytku každé rodiny či komunity určité kultury.
 

Slované a zrození Dažboga

slovanéSlované velebili slunečního boha Dažboga, který se o zimním slunovratu rodí jako dítě, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, okolo Dušiček umírá a odchází do podsvětí, aby se zase narodil jako dítě. Ze jmelí si dělali košťata, která přezdívali „metly duchů“ a odháněli jím nemoci i uřknutí, zloděje i zlé duchy a dokonce jím odvraceli i požáry. Další snítku si zavěsili nad vchodové dveře, aby se jim zlé čáry a duchové vyhnuli. Důležitým prvkem byl také oheň - zapaloval se při západu Slunce a musel hořet celou noc. Po zapálení svátečního ohně začala večeře. Během slavnostního přípitku k ní byly pozvány i duše zemřelých předků. Jedla se nemasitá jídla, nesměly chybět jablka (symbolizující zdraví), ořechy (symbol hojnosti) a česnek (s ochrannými účinky). První sluneční paprsky následujícího dne a kokrhání kohouta oznamovalo znovuzrození Dažboga.

slovanéPrvním rituálním pokrmem toho dne byla placka, symbolizující plenku nově narozeného boha. K obědu se peklo prase a jeho kosti byly obdařeny kouzelnou mocí – když se jimi chlapec dotkl své vyvolené, děvče nemohlo odolat. Zavzpomínat na slovanské předky a jejich zvyky můžete návštěvou některého ze slovanských hradišť, vypravit se můžete třeba na Češovské valy, do pražských Butovic či Šárky, Tetín, ke Kouřimi, do Branišovic u Římova nebo do areálu v Mikulčicích. Bájný slovanský Wogatisburg měl být na vrcholu Rubín, megaměsto Veligrad zas má stát na vrchu Náklo.


Germáni a stromek k uctění Wotana

šiškaGermáni uctívali Wotana (jméno pro Odina na našem území), boha Slunce. Aby jej uctili, nosili do domu větvičky nebo stromky a na jejich vrcholy připevňovali hroty kopí, které symbolizovaly oštěp Gungnir (Odinův magický oštěp). Na stromek či větev, která představovala Yggdrasil (strom, který prorůstá všemi devíti světy), se pak věšely různé obětiny pro bohy. Oblíbenou kratochvílí bylo zapálení kola z větví, které se pak pouštělo dolů z kopce. Okna germánských příbytků byla v den Slunovratu otevřená, lidé tak zvali duchy svých předků domů, do tepla. Germáni připravovali různá jídla, jako jsou koláče, ořechy a další. Nejdřív se nabídl pokrm mrtvým, a až poté směli hodovat živí. K pití nemohla chybět medovina.

Mezi germánské kmeny, které pronikly na území našeho státu, patří Markomané. Pravé markomanské obydlí si prohlédnete na naučné stezce Dobřichov. Ta vás zavede na archeologickou lokalitu Pičhora, které bývalo rituálním místem. Jsou zde pochováni členové Marobudovy družiny.
 

Keltové a kanec pro štěstí

jmelíTaké Keltové oslavovali v den zimního slunovratu znovuzrození světla. Byl to den, kdy se narodil (znovuzrodil), sluneční bůh Belen, syn Bohyně a rohatého boha Cernunna. Kněží se v tento den vydávali do lesa a jeden z nich, oblečen do bílého roucha, usekl svazek jmelí zlatým srpem. Další účastníci tohoto rituálu jmelí dole chytali do bílého plátna, aby se nedotklo země. Nosili dary matce přírodě a nechávali je pod stromy. Za posvátné zvíře měli kance - kdo ho zahlédl, toho čekalo štěstí, zdraví a bohatství.

kanecV čase zimního slunovratu se jedly pokrmy žluté barvy - různé placky, kaše, popř. když byla vejce. Obřadním jídlem byla ryba, kterou musel o zimním slunovratu ulovit muž. Aby byla v nastávajícím roce dobrá úroda, zdobilo se velké poleno chvojím a pentlemi, následně se poprášilo moukou a polilo pivem, pálenkou nebo svěcenou vodou. Mělo pak v krbu hořet 12 nocí (tedy do dnešních Třech králů) a jeho popel se pak rozházel na pole pro dobrou úrodu. Za duchy keltských předků se vydejte na oppidum do Třísova, kde sídlil kmen Bójů. Své město pojmenovali Magdunum a jeho ulice byly dlážděné. Známým keltským sídlištěm je také Zbraslav, hradiště stávalo též pod Blaníkem nebo u Stradonic. Kultovním místem keltů býval Obří hrad.
 

Římské Saturnálie a legionáři na Pálavě

římanéNa území Římské říše se slavily Saturnálie, a to šestnáct dní před lednovými Kalendami (cca od 17. prosince). Saturnův svátek spadal do kalendáře jako "dies festus", tedy čistě nepracovní svátek věnovaný božstvu. Postupně se k oslavám přidávala další božstva - bohyně Ops (Saturnova manželka 19.12.) a Dies Iuvenalis (21.12.). Oslavoval se zlatý věk saturnovy vlády, kde neplatil společenský řád, všude byl všeho dostatek, všichni byli svobodní a zároveň sobě rovni, byl to čas nespoutaného veselí a radovánek všeho druhu. V tuto dobu se odkládalo veškeré nepřátelství (alespoň formálně) nevraživost a trestání, lidé se navzájem navštěvují a dávají si dárky, veselí se spolu a císařové se baví spolu s nimi. Bylo dovoleno hrát na veřejnosti hazardní hry. Ve velkém se obětovala selata, otroci i páni jedli společně z jednoho stolu a otroci mohli ležet na lehátkách a hovořit s pány.

ŘímanéLidé si předávali navzájem hořící svíce (symbol světla, naděje a radosti). Ve velmi dávných dobách docházelo k rozvěšování lidských lebek (kdysi se pořádali o Saturnáliích lidské oběti), poté je Římané nahradili maskami, následně masky malými soškami z pálené hlíny a v poslední fázi za kulaté ozdoby. Jak asi trávili Saturnálie římští legionáři na jižní Moravě? Hlavní posádku měli Římané na Hradisku u Pasohlávek nedaleko Novomlýnských nádrží. Římská vojenská základna se rozkládala zhruba na třicetihektarové ploše a je doposud jedinou lokalitou na českém území s pozůstatky zděných antických staveb. Pobyt římských vojáků připomíná mimo jiné naučná stezka Brána do římské říše. Podobných táborů měli Římané v dnešním Česku víc, v létě 2001 archeologové objevili pozůstatky římského vojenského tábora v Olomouci.
Keltské oppidum na Závisti - nejstarší keltské město v České republice

Keltské oppidum na Závisti - nejstarší keltské město v České republice

Keltové si stavěli výšinná sídliště o ploše několika hektarů. Největší oppidum bylo na Závisti u Zbraslavi. Osídlení na Závisti bylo doloženo již 3000 let před naším letopočtem. Hradiště mělo 170 hektarů a složitou hradbu z dřevěných palisád, kamene a nasypané hlíny.

Pravěká sídliště u Pavlova a Dolních Věstonic - největší pravěká sídliště v České republice

Pravěká sídliště u Pavlova a Dolních Věstonic - největší pravěká sídliště v České republice

Světové prvenství mají pravěká sídliště u Pavlova a Dolních Věstonic, kde žili naši předkové před 25 000 lety. Jsou zde četné nálezy hlavně z doby lovců mamutů, mezi nimi i jeden z nejvýznamnějších Věstonická venuše.

Slovanské hradiště v Mikulčicích - nejrozsáhlejší slovanské hradiště v České republice

Slovanské hradiště v Mikulčicích - nejrozsáhlejší slovanské hradiště v České republice

Areál raně středověkého slovanského hradiště v Mikulčičích o rozloze 10 ha je nejrozsáhlejším a unikátně zachovaným slovanským archeologickým nalezištěm. Hradiště patřilo mezi významná velkomoravská mocenská a kulturní centra.

Slovanské opevnění u Češova - největší slovanské opevnění v České republice

Slovanské opevnění u Češova - největší slovanské opevnění v České republice

Středisky slovanského osídlení v 2. pol. 1. tis. byla hradiště - uměle opevněná místa s dřevohlinitými valy. Jde o opevnění s nejmohutnějšími valy, jaké se v Čechách zachovaly. Jsou vysoké až 12 m a při patě dosahují šířky až 55 m.

Keltské oppidum Třísov

Keltské oppidum Třísov

Nejjižněji položené keltské hradiště v Čechách bylo podle nálezů osídleno už v době bronzové. Oppidum leželo na strategické obchodní cestě. Mohutné opevnění dnes připomínají dvě linie valů.

Hradiště Tetín

Hradiště Tetín

Legendami opředené hradiště Tetín nechala podle pověstí vystavět Krokova dcera Teta a údajně zde byla zavražděna Ludmila, babička knížete Václava. Sídlo se rozkládalo na trojúhelníkovém skalním ostrohu s plochou téměř 10 ha v místě dnešní obce.

Slovanské hradiště Branišovice u Římova

Slovanské hradiště Branišovice u Římova

Slovanské hradiště Branišovice je nejstarší známé slovanské hradiště v jižních Čechách. Osídleno ve starší a střední době hradištní, zaniklo na počátku 9. století.

Pozůstatky keltského hradiště u Louňovic pod Blaníkem

Pozůstatky keltského hradiště u Louňovic pod Blaníkem

Pověstmi opředená hora Velký Blaník neskrývá pouze Blanické rytíře, ale také hradiště z pozdní doby halštatské.

Hradiště Butovice

Hradiště Butovice

Hradiště Butovice představuje významnou archeologickou lokalitu dokazující osídlení pražské kotliny.

Naučná stezka Brána do Římské říše v Pasohlávkách

Naučná stezka Brána do Římské říše v Pasohlávkách

Archeologická naučná stezce u Pasohlávek se věnuje historii Římanů na tamním území. Stezka je dlouhá 1,5 km a najdete na ní 10 zastavení. Zavede vás na místa unikátních archeologických nálezů v jedné z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v ČR, Hradiska u Mušova.

Žárové pohřebiště Pičhora

Žárové pohřebiště Pičhora

Pičhora je evropsky významná archeologická lokalita ze starší doby římské. V roce 1896 zde dělníci při těžbě štěrku a písku objevili žárové pohřebiště. Výzkum poté prováděl Jan Waněk pod dohledem Josefa Ladislava Píče. Do roku 1906 bylo prozkoumáno 160 žárových hrobů, zhruba polovina popelnicových.

Hradiště Staré zámky u Doubravčic

Hradiště Staré zámky u Doubravčic

Hradiště Staré (Pusté) Zámky v Doubravčicích představují jedno z nejstarších slovanských raně středověkých opevněných center v Čechách, které spolu s dalšími lokalitami na Kolínsku tvořilo výraznou skupinu hradišť ve východní části středních Čech.

Keltské hradiště Stradonice

Keltské hradiště Stradonice

Keltské oppidum Stradonice patří mezi nejznámější české pravěké objekty, a to hlavně díky tisícům nálezů a „zlaté horečce“, která se rozpoutala v roce 1877, po nálezu pokladu, jenž obsahoval asi 200 zlatých a stříbrných mincí.

Naučná stezka Dobřichov

Naučná stezka Dobřichov

V obci Dobřichov (v okresu Kolín), je nově vybudovaná naučná stezka, která návštěvníky seznámí s historií a přírodními památkami obce. Milovníci historie ocení zajímavá fakta o životě Markomanů, oživené sochami a modelem markomanského obydlí.

Bájný vrch Náklo u Ratíškovic

Bájný vrch Náklo u Ratíškovic

Náklo (265 m) je vrch nedaleko obcí Ratíškovice a Milotice. Své okolí převyšuje asi o 58 metrů a z jeho vrcholu jsou hezké rozhledy směrem na Chřiby i Bílé Karpaty. Právě zde se mohlo, dle jedné z teorií, v minulosti nacházet bájné slovanské megaměsto Veligrad.

Památník starých Římanů v Olomouci - Neředíně

Památník starých Římanů v Olomouci - Neředíně

Novodobý milník, upomínající na tradiční římský způsob označování významných cest, stojí jen kousek od místa, kde si ve druhém století vybudovali římští legionáři opevněný tábor. Naleznete jej na parkovišti u krematoria v olomoucké čtvrti Neředín.

Češovské valy u Jičína

Češovské valy u Jičína

Češovské valy jsou opravdu impozantní ukázkou historického opevnění patrně z doby počátku letopočtu.

Vrch Rubín u Podbořan - bájné slovanské hradiště Wogastisburg

Vrch Rubín u Podbořan - bájné slovanské hradiště Wogastisburg

Při výjezdu z Podbořan směrem na Kadaň se při pravé straně tyčí kopec s plochým temenem a dominanta města - vrch Rubín (kóta 352 m). Od roku 1993 je chráněný jako významný krajinný prvek. Někteří badatelé se domnívají, že se zde mohlo nacházet bájné slovanské hradiště Wogastisburg.

Keltské hradiště Skřipel - Švédské šance

Keltské hradiště Skřipel - Švédské šance

Jedná se o zachovalý čtyřúhelníkový valovým areál o rozměrech 125 × 105 metrů, s výškou valu 2,75 metru nad vnitřní plochou a zřetelným příkopem na vnější straně. Říká se mu také Švédské šance a nachází se mezi Skřiplí a Osovem.

Hradiště Šárka - národní kulturní památka

Hradiště Šárka - národní kulturní památka

Archeologická památka je součástí rozsáhlého přírodního komplexu Divoká Šárka a Šárecké údolí. Lokalita je tvořena dvěma výraznými skalními polohami po obou stranách soutěsky Džbán.

Slovanské hradiště Mařín u Křenova

Slovanské hradiště Mařín u Křenova

Staroslovanské výšinné hradisko Mařín u Křenova na Svitavsku patří k rozsáhlým hradištním opevněním. Rozkládá se na severním konci táhlého hřbetu Zadní hory v Třebovském Mezihorí, na ploše 20 ha.