Kam za příběhy zpovědních tajemství? Jan Nepomucký a Jan Sarkander – hrdinní ochránci

Známější z obou Janů, Jan Nepomucký, žil ve 14. století za dob krále Václava IV. Oproti vžité legendě se stal spíše obětí nenávistných vztahů mezi králem a arcibiskupem Janem z Jenštejna, jenž byl jeho nadřízeným a Jan obětavě plnil jeho příkazy, čímž si proti sobě Václava velmi popudil.

Římskokatolický kněz a patron ochrany zpovědního tajemství Jan Sarkander působil v 17. století v neklidné době českého stavovského povstání a následných válečných událostí jako farář na Moravě.

V roce 1619 pomohl ochránit město Holešov před pleněním polského vojska, čímž ale upadl v nelibost u tamních protestantských hodnostářů. Po krátkém pobytu na zámku v Tovačově byl chycen a uvězněn v olomouckém vězení. Zde Sarkander zemřel před 401 lety, 17. března 1620, na následky mučení, při kterém nic neprozradil.
 

Poslušný úředník i zpovědník královy Žofie

Ale začněme od začátku. Jan Nepomucký nastoupil jako kněz do Havelské čtvrti, která byla vyhlášená jako neřestná s velkým výskytem lichvářů a lehkých děv. Vedli si však dobře a jeho duchovní kariéra strmě stoupala. Mimo církevní služby si našel čas i na další studia, roku 1387 byl promován na doktora kanonického práva v italské Padově a ještě v témže roce mu tento titul udělila i pražská univerzita. Záhy se stává zástupcem metropolitní kapituly a v roce 1389 generálním vikářem, což znamená, že se na karierním žebříčku ocitnul na druhé pozici po arcibiskupovi.

Ve svém úřadu dohlížel na to, zda kněží žijí spořádaným životem, zda důsledně dodržují celibát, zda nekáží bludy a zda místo kanonizovaných 4 novozákonních evangelií nepoužívají ta apokryfní. Jan zastával úřad v 80. letech 14. století, v neklidné době sporu mezi arcibiskupem a králem, kdy se katolická církev zmítala v dvojpapežství a Václav IV. se snažil využít její oslabení k posílení vlastní moci. Pečlivý úředník, důsledně hájící práva církve, mu tak nutně musel překážet.
 
K otevřenému střetu došlo roku 1393. Václav IV. chtěl zřídit v Čechách další biskupství, v jehož čele by stanul jemu oddaný prelát. K financování biskupství chtěl využít bohatý benediktinský klášter v Kladrubech, jehož opat Racek byl již velmi vysokého věku. Když Racek zemřel, Václav IV. nebyl v Praze. Toho využili benediktini k okamžité volbě nového opata, jehož během 3 dnů (tedy závratně rychle i na dnešní poměry) generální vikář Jan z Pomuku z titulu svého úřadu potvrdil. Když se král vrátil ze Žebráku do Prahy, bylo již pozdě cokoli měnit. Přesto král svolal jednání s představiteli arcidiecéze a během něj nechal všechny účastníky zatknout – unikl pouze arcibiskup. Ostatní zatčení byli vyslýcháni, Jan a jeden z jeho úředníků na mučidlech.

Už při výslechu však údajně tekla krev ze zranění způsobených jílcem králova meče. Zatčení však nepodléhali králově jurisdikci, ale jakožto duchovní spadali pod církevní soud. Král, značně se v tyto dny posilující vínem a aktivně se zúčastňující na mučení duchovních, proto nechal všechny, kromě Jana, propustit. Nejprve byl vězeň tzv. štosován, tj. byly mu svázány ruce za zády a poté ho vytáhli na žebřík, při čemž se mu vykloubily obě ruce. Poté Johánkovi z Pomuku nasadil kat palečnice. Nakonec všem byly páleny boky, při čemž údajně opět asistoval sám král, který z nešťastníků chtěl patrně vymámit doznání k jakémusi spiknutí proti jeho majestátu. Když se tohoto doznání nedočkal a poněkud vystřízlivěl, poručil katu sejmout vězně z mučidel. Ten však mezitím vypustil duši. Jeho mrtvola pak byla na příkaz krále shozena z kamenného mostu do Vltavy. Stalo se tak 20. března 1393 a Janovo tělo bylo nalezeno v řece až 17. dubna 1393.

Barokní prameny uvádí jako možnou příčinu královy nenávisti vůči Janovi i skutečnost, že Jan byl zpovědníkem královy manželky Žofie a odmítl vyjevit její zpovědní tajemství. O její pravdivosti by snad mohla svědčit králova nebývalá aktivita v mučírně, kdy sám pálil Jana na bocích pochodní. Vražda Jana Nepomuckého královi však neprošla bez následků, už roku 1400 byl zbaven hodnosti a titulu krále římského.
 

Ochránce Holešova a patron ochrany zpovědního tajemství

Jan Sarkander studoval vyšší latinská studia v Olomouci a posléze teologická studia ve Štýrském Hradci a Praze. Po dokončených studiích 22. 3. 1609 přijal kněžské svěcení v Brně. Osudným se mu stalo působení v Holešově, kde sídlil katolický hejtman Ladislav Popel z Lobkovic, který o Jana požádal. Jan tam roku 1616 nastoupil na faru po evangelickém faráři a brzy získal zpět ke katolické víře 250 farníků, kteří před tím byli protestanty. Tenkrát k úkolům faráře patřilo i vybírání desátků, a to se stalo příčinou sporu s protestantským šlechticem Václavem Bítovským z Bítova a na Bystřici pod Hostýnem.
 
Pražskou defenestrací roku 1618 začala neklidná doba českého stavovského povstání. Morava se k českému stavovskému povstání přidala až v květnu 1619. Se sesazením Ladislava Popela z Lobkovic, který nad Janem Sarkandrem držel ochranou ruku, došlo k vypovězení jezuitů ze země. Skryté nepřátelství propukalo plnou silou a Jan na radu farníků opustil Holešov. Se souhlasem kroměřížského probošta odjel v červnu toho roku na pouť k Panně Marii Čenstochovské do Polska. Popel z Lobkovic však po Janovi chtěl, aby se vrátil, což Jan učinil. Na jaře 1620 vpadlo na Moravu na čtyři tisíce polských kozáků zvaných "lisovčíci", po Alexandru Lisowském. Byli posláni polským králem Zikmundem III. Cestou přepadávali hrady, městečka a loupili, kde se dalo. Jan, ve snaze uchránit Holešov, jim vyšel 5. 2. 1620 naproti v čele církevního průvodu. Když kozáci spatřili katolického kněze s nejsvětější svátostí, seskákali z koní, poklonili se a Holešovu se vyhnuli.

Moravští stavové pak pojali podezření, že Jan při návštěvě Polska vyjednal ve Varšavě vyslání kozáků na Moravu, což nebyla pravda. Přesto byl Jan zatčen a od 13. do 18. 2. 1620 v Olomouci útrpně vyslýchán. I při krutém mučení se však protestanti nedozvěděli nic o vpádu Poláků na Moravu a Jan současně odmítal vyzradit, a co mu svěřil Popel z Lobkovic, protože by to znamenalo prozrazení zpovědního tajemství. Během tortury Jana nataženého na žebříku pálili na bocích loučemi a jeho katové na něm vyzkoušeli i nové „prostředky“ z Uher. Jednalo se o peří smočené v síře a smole – takto připravené „nástroje“ pak kati zapalovali a házeli Janovi na prsa a na ramena, ale ani tím způsobem z něj nic nedostali. Po mučení měl boky a tělo tak spálené, že mu byly vidět vnitřnosti. Následující čtyři týdny strávil ve vězení, kde v hrozných bolestech 17. března 1620 zemřel.

Po smrti byl pohřben v Předhradí, odkud byly později jeho ostatky slavnostně přeneseny do Olomouce a jsou uloženy v katedrále sv. Václava, v Sarkanderově kapli. Jeho památka stanovená na den jeho smrti 17. března byla v českých zemích přenesena na den jeho blahoslavení (6. 5.) 1859 protože v březnu je období postní a památka světce by nemohla být slavnostní.

Za svatého byl prohlášen při návštěvě Jana Pavla II. v Olomouci 21. 5. 1995. Pro katolíky představuje Sarkander vzorného služebníka páně, kterého si bůh vyvolil jako nástroj zkoušek i milosti. Nekatolické církve jej však považovali za reprezentanta násilné rekatolizace. V roce 2020 byla v bývalé oratoři kostela sv. Anny v Holešově naleznete stálou expozici sv. Jana Sarkandra. Jsou zde k vidění artefakty připomínající Sarkandrovu dobu – písemnosti, obrazy a další inventář.