Hrady, zámky a jejich známí i neznámí stavitelé: od gotiky přes baroko až po secesi

Ne, nebude to jednoduché: varovně zní už zpráva o vůbec nejstarším hradu u nás, Přimdě. Podle záznamu v Kosmově kronice ho postavili v roce 1121 „nějací Němci“. Protože hrad byl postaven v pohraničním hvozdu na české straně, kníže Vladislav I. ho nedlouho poté dobyl a Přimda se stala významnou českou pohraniční pevností. Jméno stavitele ale neznáme a můžeme být rádi za poznámku o „nějakých Němcích“.
 

Gotika: zlatá doba hradů

Zlatý čas hradů trval přibližně od 12. století do roku 1550, kde od gotiky zvolna přebrala žezlo renesance. Víme, že král Přemysl Otakar I. založil několik nejstarších královských hradů jako byly třeba Zvíkov nebo Jindřichův Hradec. Král Jan Lucemburský založil hrad Preitenstein jako vysloveně vojenský objekt, a známe i další hrady jako Křivoklát, Týřov nebo Bezděz. Zakladatele tedy známe, ale o jejich projektantech a stavitelích toho víme jen málo nebo vůbec nic.



Malým světlem na konci tunelu jsou hrady, které budoval král a císař Karel IV. Například stavitelem královského hradu Radyně, postaveného v letech 1356 až 1361, byl pravděpodobně Michal Parléř z rodiny pražského dvorního architekta Petra Parléře, výstavbu organizačně zajišťoval Vít Hedvábný. Stejné jméno historikové vykutali z dobových záznamů o stavbě hradu Kašperk: i tam jako „stavbyvedoucí“ čili magister fabricae působil muž jménem Vít Hedvábný. Bohužel se už nedochovala zpráva, kdo hrad projektoval. Podle některých náznaků není ani u Kašperku vyloučena spolupráce slavné stavitelské rodiny Parléřů.
 

Renesance: od hradů k zámkům

Znáte poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách? Je to Točník, reprezentativní soukromá rezidence krále Václava IV. Nebýt příchodu husitských válek a nutnosti „znovuopevňování“, proměnil by se v zámek mnohem dřív, než tomu bylo ve skutečnosti. Už za vlády Vladislava Jagellonského kolem roku 1500 a zejména během 16. století začala řada majitelů v renesančním slohu přestavovat staré hrady nebo budovat nová sídla, pro která se ujalo pojmenování zámek. V té době v českých zemích působil stavitel a architekt Benedikt Rejt (1454–1536). S jeho jménem je spojená zejména velkolepá přestavba Pražského hradu s Vladislavským sálem (s délkou 62 metrů, šířkou 16 metrů a výškou asi 13 metrů to ve své době byl největší zaklenutý sál bez středových podpěr ve střední Evropě) a chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře, na řadě míst rovněž zanechal svůj umělecký podpis v podobě stanových střech. Pro Švihovské z Rýzmberka přestavěl hrady Rabí a Švihov. Tam Rejt navrhl nejenom vodní opevnění, ale i renesanční okna, která se podobají těm ve Vladislavském sálu a která pustila do potemnělých středověkých interiérů slunce, světlo a čerstvý vzduch.


 

Renesanční stavitelé a architekti

Renesance kromě typických prvků architektury přinesla také zprávy, písemné záznamy a cenné informace: díky nim tak dávní architekti a stavitelé vystoupili z anonymity a na rozdíl od gotiky už většinou známe jejich jména. Tak například víme, že renesanční zámek v Litomyšli, památku zapsanou na Seznamu světového dědictví UNESCO, nechal v druhé polovině 16. století vystavět Vratislav II. z Pernštejna; italský architekt Giovanni Battista Aostalli de Sala, jehož Vratislav do Litomyšle pozval, se prý v návrhu nechal inspirovat moravskými renesančními zámky. Autorem projektu renesančního zámku v Moravské Třebové byl nejspíš architekt císaře Rudolfa II. Giovanni Maria Filippi. Zámek Bučovice s velkolepými renesančními arkádami projektoval Jacopo de Strada, vzdělaný znalec umění, historik, architekt a také správce uměleckých sbírek tří císařů z rodu Habsburků, Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II.



Půvabný zámek Kratochvíle ve stylu italské vily, obklopený vodním příkopem a krásnou renesanční zahradou, zase navrhl Baldassare Maggi z Arogna, jeden z předních stavitelů ve službách rodu Rožmberků. Renesanční zámek Nelahozeves coby reprezentační šlechtické sídlo typu severoitalského kastelu je spojováno se jménem královského architekta Bonifáce Wohlmuta. Letohrádek královny Anny v Královské zahradě na Pražském hradě, zvaný též Belveder, je považovaný za jeden z nejčistších příkladů renesanční architektury mimo Itálii. I u něj známe autora, respektive autory, jichž se na celkem drobné stavbě vystřídala pěkná řádka. Za autora architektonické koncepce letohrádku je považován Paolo della Stella, na stavbě se ale podíleli také italští stavitelé Giovanni Spazio a Giovanni Maria Aostalli, jihoněmecký stavitel Hans Tirol, již zmíněný Bonifác Wohlmut a možná i vídeňský architekt a stavitel italského původu Pietro Ferabosco.
 

Baroko: hlavní styl zámků v českých zemích

Nejtypičtější sloh českých zámků je baroko, umělecký a kulturní styl, který vládl v 17. a 18. století. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a v jejích koloniích. V té době řada budoucích stavitelů zamířila do Itálie na studijní a tovaryšské cesty a inspirovali se tamní architekturou pro budoucí vlastní tvorbu.



Na zámku ve Vranově nad Dyjí se tak setkáte se jménem autora oválného Sálu předků, vídeňského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. České baroko, to je ale především rodina Dientzenhoferů v čele s Kryštofem Dientzenhoferem a jeho synem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Oba působili zejména ve službách církevních řádů, a tak stavěli především kostely, kláštery a další církevní památky. Výjimkou je například vila Portheimka, kterou si Kilián Ignác v Praze na Smíchově postavil jako letní sídlo své rodiny.

Přibližně 200 staveb navrhl mistr barokní gotiky Jan Blažej Santini. Také jeho doménou byly kláštery a kostely, ze zámeckých areálů navrhl například zámek Karlova Koruna, u některých staveb se objevuje u jeho jména otazník, například u loveckého zámečku Diana. Na projektování zámků se zato specializoval Giovanni Battista Alliprandi; navrhl například zámek Opočno, zámek Hořín, zámek Liblice, zámek Veltrusy a ve spolupráci s Jakubem Augustonem zámek Týnec, a také řadu šlechtických paláců v Praze. Další umělec italského původu, architekt a štukatér Carlo Lurago, je podepsaný pod proměnou starobylého náchodského zámku na reprezentativní barokní šlechtické sídlo, pro Humprechta Jana Černína pak postavil zámeček Humprecht.

K nejžádanějším architektům patřil František Maxmilián Kaňka, autor zámku Ctěnice, zámku Jemniště, zámku Krásný Dvůr, zámku Loučeň anebo zámku Liběchov.
 

Rokoko: zámek Nové Hrady

Závěr barokního období ovládlo rokoko, bohatě zdobný styl, v českých zemích spíše výjimečný. Jednou z mála rokokových stavebních památek u nás je zámek Nové Hrady na Českomoravském pomezí, někdy přezdívaný malý Schönbrunn nebo české Versailles. Základní podobu zámku navrhl osobně hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré, projekt vytvořil tyrolský architekt Josef Jäger po vzoru letních sídel ve Francii.


 

Klasicismus a empír: poslední čas velkých zámků

Antické vzory, střízlivý rozum, uměřenost a pravidelný řád: to je klasicismus a empír, umělecké slohy, který se v průběhu 18. a začátkem 19. století rozšířily z Francie do celé Evropy. Příkladem klasicistní architektury jsou třeba zámek Veltrusy anebo zámek Kačina, který pro rod Chotků navrhl drážďanský architekt Ch. F. Schuricht. Ve stylu pozdního klasicismu s prvky empíru je postavený například letohrádek Kinských v Praze na Smíchově, a to podle projektu vídeňského architekta Heinricha Kocha. Stejný autor navrhl také Nový zámek v Kostelci nad Orlicí. Zámek Pohansko a další stavby Lednicko-valtického areálu pak jsou dílem stavitelů Josefa Hardtmutha a Josefa Kornhäusela, kteří pracovali ve službách Lichtenštejnů.


 

Secese: zámek v Novém Městě nad Metují

Během 19. století se dostaly ke slovu ještě další umělecké styly, a to biedermeier, historismus a secese. V té době sice už zámkům odzvonilo, ale nová doba se tu a tam projevila ve výzdobě jejich interiérů. Autentické interiéry ve stylu secese i art deco můžete vidět například v zámku v Novém Městě nad Metují. Pocházejí ze začátku 20. století, kdy sídlo průmyslnické rodiny Bartoňů z Dobenína upravovali architekti Dušan Jurkovič a Pavel Janák.



Vydejte se po stopách známých i zapomenutých osobností, které vtiskly našim památkám jejich nezaměnitelnou podobu.