Femme fatale aneb
osudové ženy nemusíme hledat v
černobílých filmech ani v
bulvárních legendách. Jejich stopy vedou i do české krajiny – na
zámky obklopené parky, do
lázeňských měst a do časů, kde se jezdilo kočárem a chodilo pomalu. Právě tam žily ženy, které se vzpíraly své době:
aristokratky, umělkyně i císařovny na útěku. Ne vždy byly
pochopené, zato často byly
obdivované a ještě častěji
osamělé.
Dnes po nich zůstala místa, kam se můžete s
Kudy z nudy vydat na výlet. Ne proto, abychom obdivovali jejich slávu, ale abychom pochopili, jakou cenu měly
svoboda, nezávislost a odvaha být jiná. Na vlastní oči uvidíte
místa, kde znovu ožívají jejich příběhy. Protože jestli něco tyhle ženy spojovalo, byly to
vášeň pro změnu a
touha cestovat.
Sidonie Nádherná: femme fatale bez skandálu

Jednou z femme fatale, jejichž příběh je neoddělitelně spjatý s českou krajinou, byla
Sidonie Nádherná (1885–1950). Dáma s duší umělkyně se
nebála jít proti konvencím, a její život se stal
legendou českého i evropského kulturního světa. Neprovokovala, nešokovala, nepohoršovala. Přesto kolem sebe vytvářela magnetické pole. Byla
vzdělaná, samostatná, otevřená myšlenkám své doby – a právě tím přitahovala
výjimečné osobnosti evropské kultury.
Pro Sidonii nebyl
zámek ve Vrchotových Janovicích jen domovem. Stal se místem setkávání, rozhovorů a myšlenek –
živým salonem, kde se
potkávali básníci, spisovatelé, umělci i intelektuálové své doby. Sidonie milovala společnost tvůrčích lidí, hluboké debaty i umění ve všech podobách. Byla jednou z nejvýraznějších salonních dam své éry, a přitom si zachovávala nezávislost, která nebyla v její době samozřejmá.

Její svobodomyslnost se projevovala i v každodenním životě.
Řídila automobil, sportovala, kouřila, zajímala se o literaturu, divadlo i moderní umění. Zvláštní místo v jejím světě měla
zahradní architektura – a právě
zámecký park ve Vrchotových Janovicích dodnes nese
otisk jejího citu pro prostor, krásu a harmonii. S
básníkem Rainerem Maria Rilkem (1875–1926) ji pojilo intenzivní a komplikované přátelství. Stejně silný byl i její vztah s
Karlem Krausem,
Adolfem Loosem či
Maxem Švabinským.
Sidonie musela čelit několika bolestným ztrátám. O svůj milovaný domov přišla nejprve za
druhé světové války a definitivně po
roce 1948, kdy jí byl majetek zabaven komunistickým režimem. V roce 1949 odešla do exilu v
Anglii, kde o rok později zemřela – daleko od české krajiny, s níž byla celoživotně spjatá. Symbolicky se však do
Vrchotových Janovic vrátila: její ostatky byly v roce 1999 převezeny na rodinný hřbitov v zámeckém parku.

Dnes je
zámek ve Vrchotových Janovicích místem, kde se
příběh Sidonie Nádherné znovu otevírá. Ne jako legenda o osudové ženě, ale jako svědectví o odvaze žít po svém – i za cenu osamění, nepochopení a ztrát. Právě tady, třeba při procházce po
naučné stezce Sidonie Nádherné, lze pochopit, že
femme fatale nemusí být skandální. Někdy stačí být svobodná v myšlení i v životě.
Alma Mahlerová: poslední femme fatale jedné říše

V jedné z divadelních her inspirovaných jejím životem zaznělo, že
Alma Mahlerová (1879–1964) byla
poslední femme fatale habsburské monarchie. Výrok možná zní teatrálně, ale při bližším pohledu překvapivě sedí.
Alma totiž nebyla jen ženou osudových vztahů – byla
spojnicí světů, epoch a mužů, kteří patřili ke špičce uměleckého světa první poloviny 20. století.
Nebyla typickou kráskou své doby. Přesto – nebo právě proto – působila silně. Inteligencí, charismatem, hudebním nadáním a schopností vést rozhovor, který druhé nutil přemýšlet. Muže nepřitahovala tím, že by se přizpůsobovala, ale tím, že žila naplno a po svém, často bez ohledu na důsledky. Manželství se
skladatelem Gustavem Mahlerem ji přivedlo do centra kulturního dění, ale zároveň ji donutilo vzdát se vlastní skladatelské dráhy – Mahler nesnesl mít doma konkurenci. Přesto
Alma nikdy nepřestala být tvůrčí osobností, jen se její energie přelévala jinam.
Bouřlivý a vášnivý vztah prožila s
malířem Oskarem Kokoschkou, který ji proměnil v mýtus. Když ho opustila, nechal si zhotovit její
figurínu v životní velikosti – bizarní gesto, které dodnes symbolizuje, jak silně dokázala zasáhnout do života druhých. Alma sama později s jistým odstupem poznamenala, že se v jeho obrazech stala tím, čím ji chtěl mít: oddanou, závislou, bez vlastní vůle. Tahle role se pro ni ale vůbec nehodila. Do jejího života
architekt Walter Gropius, s nímž ji spojovala nejen láska, ale i
svět moderní architektury a Bauhausu. Ani toto manželství však nevydrželo. Se svým třetím manželem,
spisovatelem Franzem Werfelem, nakonec uprchla před nacismem do
Spojených států. Útěk, exil a ztráta domova se staly další kapitolou jejího života – tentokrát bez romantiky, zato s vědomím, že
starý svět definitivně skončil.
Alma přežila své muže i většinu svých dětí. Zůstala sama, ale nikdy mimo dění. Ve
Spojených státech se i ve vyšším věku znovu ocitla v centru umělecké společnosti, spravovala odkazy svých manželů a psala paměti. Její osobnost dodnes vyvolává rozpory: byla
múzou, sběratelkou géniů, obětí mužského egoismu – nebo
ženou, která si dovolila víc, než bylo okolí ochotno přijmout? Možná právě v tom spočívá její osudovost.
Alma Mahlerová nebyla femme fatale proto, že by chtěla ničit. Ale proto, že
žila bez návodu, bez kompromisů a bez záruky šťastného konce. A v tom byla na svou dobu
nebezpečně moderní.
Císařovna Sissi: útěk jako forma svobody
Císařovna Alžběta Bavorská (1837–1898), známá jako
Sissi, bývá zobrazována jako
romantická pohádková postava. Její jméno známe z
romantických filmů, její tvář z
turistických průvodců a suvenýrů. Skutečný příběh císařovny byl ale mnohem méně pohádkový – a o to víc vypovídá o tom, proč ji lze vnímat jako
jednu z nejvýraznějších femme fatale své doby.
Císařovnou se stala téměř náhodou. Místo klidného života bavorské princezny se ocitla v
přísném světě vídeňského dvora, svázaném protokolem, kontrolou a očekáváním. Brzy pochopila, že role, kterou jí osud přidělil, je pro ni dusivá. A našla jediný způsob, jak se z ní alespoň na chvíli vymanit:
cestování. Zatímco Vídeň pro ni představovala povinnost, cesty po monarchii a Evropě znamenaly svobodu.
Sissi cestovala ne proto, aby byla vidět, ale aby zmizela z dohledu. Právě proto se opakovaně vracela i do českých zemí, které jí nabízely
klid, anonymitu a odstup od dvorské okázalosti. Navštívila
Prahu,
Brno,
Karlovy Vary i
Pardubice. Místa, kde nebyla ikonou ani legendou, ale jen obyčejnou ženou na cestách. Na
zámku Ploskovice nacházela útočiště stranou dvorského života,
Kladruby nad Labem ji přitahovaly svou vazbou na
koně a pohyb, který byl pro Sissi celoživotní posedlostí.
Zlom přišel po
tragické smrti syna Rudolfa. Sissi se stáhla z veřejného života, oblékla černou a cestovala ještě víc než dřív. Už nehledala radost, ale únik. Nakonec ji smrt zastihla právě na cestě – anonymně, náhodně, bez velkého gesta. Přesně tak, jak celý život toužila: nebýt viděna, nebýt vlastněna, nebýt svázána. Sissi nebyla femme fatale proto, že by sváděla. Jen se odmítla smířit s rolí, kterou jí svět přisoudil. A česká krajina patří k místům, kde se o to pokoušela – tiše, vytrvale a s vědomím, že
svoboda je někdy jen krátká zastávka na cestě.
Femme fatale po česku: svoboda bez legend
Femme fatale ale nejsou jen
aristokratky a císařovny. Český prostor dal vzniknout i ženám, které se vzepřely očekáváním zcela jiným způsobem – bez titulů, bez dvora, zato s radikální osobní svobodou.

Jednou z nich byla
Toyen (1902–1980), umělkyně, která odmítla tradiční ženskou roli i samotné genderové vymezení.
Praha pro ni byla výchozím bodem k cestě za absolutní svobodou projevu – ať už v
malbě, jazyce, nebo
způsobu života. Toyen nebyla osudová proto, že by fascinovala svým vzhledem, ale proto, že
žila podle vlastních pravidel v době, kdy to bylo považováno za provokaci.

Podobně výjimečná byla i
automobilová závodnice Eliška Junková (1900–1994), žena, která se rozhodla, že
rychlost, riziko a veřejný prostor nejsou výsadou mužů.
Automobilové závody ji přivedly daleko za hranice tehdejších společenských očekávání – a zároveň ukázaly, že
femme fatale nemusí být tajemná. Někdy stačí být
odvážná, soustředěná a odhodlaná.
Proč nás femme fatale přitahují i dnes
Osudové ženy nás nepřitahují proto, že by byly dokonalé. Právě naopak.
Byly rozporuplné, často osamělé, někdy bolestně nepochopené. Spojovalo je ale jedno:
odmítly žít jen předepsaný život.
Možná právě proto se jejich stopy tak dobře čtou v krajině.
Na zámcích, v parcích, ve městech i na cestách, kudy procházely. Cestování po jejich stopách není návratem do minulosti, ale
pozvánkou k jinému druhu objevování – pomalejšímu, vnímavějšímu, osobnějšímu.
A možná i k otázce, kterou si kladly samy:
Kolik svobody vlastně sami sobě dovolíme?