Věda a historie není nuda: Emil Holub a jeho africké výpravy

Z Holic až do Afriky podle Davida Livingstona

Příběh Emila Holuba (1847–1902), rodáka z Holic, dodnes inspiruje cestovatele i badatele. Africké muzeum Dr. Emila Holuba v Holicích odhaluje fascinující kapitoly jeho afrických dobrodružství. Hanzelku a Zikmunda, expedici trabantů a další současné cestovatele inspirovala  Holubova africká dobrodružství podobně, jako jeho samotného nadchly cestovatelské deníky Davida Livingstona. Vášeň pro Afriku se podle historiků u Holuba projevila již přibližně v deseti letech, tedy koncem padesátých let 19. století. Tehdy se mu dostala do ruky kniha skotského cestovatele Davida Livingstona. Holubův otec byl lékař a synkovi v jeho snu nebránil, měl však podmínku – že i on vystuduje medicínu, ostatně Livingstone byl také lékařem. S rodiči žil mladý Emil v Pátku nad Ohří, malé obci na Lounsku, kde Emilův otec působil jako lékař v klášteře premonstrátů. Budoucí badatel se vydal v jeho šlépějích; vystudoval gymnázium v Žatci, poté lékařskou fakultu a záhy po dokončení studií se vydal na svou první africkou cestu.

Emil Holub prožil v Africe celkem jedenáct let. Cílem prvního pobytu bylo objevit prameny Nilu a místa, kam doposud lidská noha nevkročila. To se zčásti podařilo; pořídil například první mapu Viktoriiných vodopádů. V Botswaně objevil jeskyně u Wonderfonteinu a Ribvertownu, kde našel na balvanech vyryté křovácké obrazy hvězd a zvěře. Rozhodl se k tomu, že z horniny tyto rytiny odloupne a pošle do Prahy Náprstkovu muzeu, což se také stalo. Do vlasti se vrátil po sedmi letech, v roce 1879, a s velkou slávou a poctami uspořádal velké výstavy na Střeleckém ostrově v Praze a ve Vídni.
 

Druhá cesta do Afriky aneb nezdařený přechod černého kontinentu

Kromě toho napsal a vydal cestopis a také začal plánovat novou cestu – skutečnou velkou expedici, na rozdíl od té první dobře zajištěnou finančně i materiálně. Do Afriky se vrátil, tentokrát i se svou manželkou Růženou (Rakušanka Rosa Hof), v letech 1883 až 1886 opět s velmi ambiciózním plánem: projít celý kontinent od Kapského Města až do Egypta. To se do té doby nikomu nepodařilo a nepodařilo se to ani Holubovi. Cestou přes černý kontinent zažívali nejen řadu život ohrožujících dobrodružství, ale také úklady nepřátelsky naladěných domorodců. Několik členů výpravy v Africe položilo za expedici svůj život a i samotný Holub a jeho statečná žena Rosa vyvázli z území Mašukulumbů, kam Holub a jeho společníci pronikli jako vůbec první Evropané, jen holým životem. Všechny sbírky, střelivo, léky a nedocenitelné zápisky v denících padly za oběť řádění domorodého kmene.

Navíc celá výprava trpěla mnohými nemocemi. Mimo malárie také vnitřními vředy, úplavicí, revmatismem a nakonec i tyfem. Zotavovali se pak již na koloniálním "civilizovaném" území, kam se jim podařilo dostat doslova na konci sil. V únoru roku 1887 se dorazili po zdlouhavém pochodu z neprobádaných území do Šošongu (hlavní sídlo spřáteleného bečuánského kmene Bamangwatů), pak pobývali delší čas v Kapském Městě, kde sháněli sbírkové předměty, aby z druhé africké výpravy vůbec něco přivezli. Po půl roce se pak z Kapského Města vrátili přes Hamburk do Prahy. I navzdory nezdaru expedice to byl v pravdě triumfální návrat. Doktor Holub a jeho žena Rosa byli přivítáni jako stateční lidé, kteří překonali ty nejhorší překážky. V následujících letech získal nejrůznější řády a vyznamenání, byl jmenován čestným členem řady vědeckých společností a napsal další knihu.

Z Ameriky přišla nabídka na zřízení Afrického muzea, štědrou dotaci a místo ředitele; Holub si však přál, aby jeho sbírky zůstaly v Čechách. Národní muzeum ale jeho dary kvůli "nedostatku místa" odmítlo (v pozadí rozhodnutí stál zoolog prof. Antonín Frič, ktery Holubovi ze závisti nepřál), a tak se cenný materiál postupně rozmělnil do expozic řady velkých evropských muzeí. Emil Holub nakonec zemřel v ústraní a chudobě ve věku 55 let, vyčerpán řadou tropických nemocí. Sám císař, který druhou výpravu štědře podporoval a finančně zajišťoval, udělil Holubovi speciální penzi. Bohužel, pro cestovatele přišla příliš pozdě – užil ji jenom dva měsíce. Růžena Holubová přežila manžela o celých 56 let. Zemřela ve Vídni 28. září v roce 1958, ve věku devadesáti tří let.
 

Cestování za cestovatelem

Sbírky Emila Holuba si nejlépe prohlédnete v Africkém muzeu Dr. Emila Holuba v jeho rodných Holicích. Perlou interaktivní expozice je model domorodé vesnice a funkční imitace Viktoriiných vodopádů. Samozřejmě nemůže chybět ani vycpanina oblíbeného Holubova mazlíčka, jímž byl lev Princ Karel, kterého se v minulosti dokonce zmocnili zloději. Expozice muzea je zaměřena především na život, expedice a práci Dr. Emila Holuba a jeho manželky Růženy Holubové. Kromě mnoha exponátů z afrických výprav tu uvidíte i vzácné osobní předměty manželů Holubových.

Zážitkem bude také pražské Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. Muzeum, které je součástí Národního muzea představuje jedinou muzejní institucí v České republice, která se věnuje hmotnému i duchovnímu odkazu neevropských civilizací. Ze svých cest přivezl Dr. Emil Holub řadu sbírek, uvádí se až 31 000 předmětů. Jeho cesty vedly od jižního pobřeží kontinentu směrem na sever. Pronikl až na území severně od řeky Zambezi, na území dnešní Zambie. Právě předměty z těchto lokalit jsou dnes chloubou předních etnografických muzeí. Některé z nich se zachovaly ve sbírkách Náprstkova muzea. Vojtěch Náprstek byl dobrým Holubovým přítelem a jeho exponátů si považoval. Holub měl v sobě průpravu přírodovědce a lékaře, což znamenalo, že byl zvyklý pořizovat si důkladnou dokumentaci ke všemu, co ho zaujalo. Jeho sbírky mají tudíž dodnes velkou přírodovědeckou a etnologickou hodnotu, a jsou proto nesmírně ceněny zvláště mezi odborníky.