Přemýšleli jste někdy, jak by vypadala
krajina bez komínů? Ty štíhlé sloupy z cihel a betonu, které prorůstají střechami měst i továrními areály, jsou tak samozřejmou součástí horizontu, že je vnímáme až tehdy, když zmizí. A přesto právě ony vyprávějí
fascinující příběhy o lidské práci, odvaze i fantazii.
Den kominíků, který připadá na
11. října, je proto skvělou příležitostí podívat se na komíny jinýma očima –
nejen jako na technické stavby, ale také jako na
symboly, které dokázaly vrůst do našich životů i vzpomínek.
Komíny jsou zkrátka součástí naší každodennosti, a přesto v sobě nesou dávku
romantiky, historie i dobrodružství. Na
Kudy z nudy vás proto zveme na
báječné komínové výlety. A pokud vás zajímají i
temnější stránky, podívejte se na
přehlídku nejznámějších komínových strašidel, pověstí a historek plných sazí!
Komíny, které zmizely a přesto zůstaly
Když v říjnu roku 2019 padl k zemi
Strakáč, asi šedesát let starý
komín vítkovické úpravny a spékárny železných rud, přišli se s ním lidé rozloučit jako s blízkým známým. Pro
Ostravu to nebyl jen kus betonu a cihel, ale
ikonický symbol celé jedné průmyslové éry.
Podobně tomu bylo i v
Dukovanech, kde v roce 2025 zmizel komín
jaderné elektrárny. Sto metrů vysoký komín
Jaderné elektrárny Dukovany byl společně s plynovou kotelnou
jedním z prvních objektů při výstavbě elektrárny. Nepoužíval se už od konce 80. let minulého století, ale na dlouhá léta se stal
výrazným orientačním bodem v okolní krajině. Když se takové dominanty ztratí, uvědomíme si, že i průmyslové stavby mohou mít své místo v paměti a citové mapě místních lidí.
Komíny filmové a poetické
Komíny se do našeho kulturního povědomí dostaly i díky filmům. Snad nejznámější scénou je ta z
Postřižin, filmu
režiséra Jiřího Menzela podle předlohy
Bohumila Hrabala. Maryška v podání
Magdy Vášáryové vyšplhá společně se strýcem Pepinem alias
Jaroslavem Hanzlíkem na vysoký tovární komín a odtud se rozhlížejí krajině.
Obraz, který se do historie české kinematografie zapsal nejen svou odvahou, ale i poetikou, ukazuje komíny jako víc než jen technické stavby. Stávají se tu
symbolem svobody, nadhledu a možná i touhy vymanit se z každodennosti. Dodejme, že film se natáčel v
pivovaru Dalešice a filmovou poetiku
Postřižin si tu vychutnáte dodnes, stejně jako
dalešické pivo.
Adrenalin mezi cihlami a sazí
Pro některé jsou komíny jen kulisou, jiní je však berou jako výzvu.
Milovníci lezení na komíny si říkají
komínáři. Mají vlastní sdružení, pravidla a specifický slovník. V
Továrně Vír na
Vysočině se k nim můžete připojit a vyzkoušet
industriální ferratu, která vede přímo po
bývalém továrním komínu. Nechybí ani jištění, aby se výšlap proměnil v bezpečný zážitek.
Ještě dostupnější je
Stará čistírna odpadních vod Bubeneč v
Praze, kde si užijete
jištěný výstup na třicetimetrový komín. Výhled na
Prahu z tak neobvyklého místa si člověk zapamatuje na celý život. A kdo má chuť zůstat déle, může se nechat zlákat i do podzemí – na
prohlídky tajemných chodeb či
plavby v temnotě.
Kde se komíny proměnily v rozhledny
Komíny vždycky budily respekt, ať už svou výškou, nebo okamžikem, kdy padaly k zemi.
Odstřely těch největších bývají malou podívanou, která přiláká stovky lidí. Když se taková stavba poroučí k zemi, je to nejen
technická operace, ale i událost, která uzavírá jednu kapitolu. Jinde naopak komíny zůstávají stát jako technické památky a hledají novou funkci –
vyhlídkové plošiny,
muzejní prostory nebo
netradiční rozhledny. Třeba takovou, jako objevíte v
pivovaru Bernard v
Humpolci.
Rozhledna je součástí
návštěvnického centra a schodiště ovíjející 33 metrů vysoký pivovarský komín má 189 stupňů.
Komíny, které nejsou komíny
Slovo
komín má v češtině více podob. V
Brně je to
název celé čtvrti, u
Litovle stojí
empírový obelisk přezdívaný Komín a ve skalách a jeskyních tak horolezci tak nazývají štěrbiny, kudy se dá prolézt vzhůru. Komíny tak nejsou jen symbolem průmyslu, ale i jazykovou a krajinou hříčkou, která nás provází na různých místech země.
Žatecké město komínů
Zvláštní poetiku mají
komíny v Žatci. Nad střechami historických měšťanských domů se zvedají
komíny sušáren, skladů a dalších chmelařských provozů. Bez nich by město ztratilo svůj charakteristický vzhled i vazbu na
tradici pěstování a zpracování chmele. Kdo se v
Žatci rozhlédne kolem sebe, uvidí, jak se technická nutnost proměnila v
jedinečný architektonický prvek.
Komíny obsazené čápy
Údajně
nejstarší doložené čapí hnízdo ve střední Evropě mají v
Jablonném v Podještědí. Jak jinak než na
komíně: první zmínka o hnízdění čápů je v kronice města datována rokem 1864.
Čápi si tyto stavby oblíbili i v
Bohuslavicích,
Mladých Bukách a na řadě dalších míst. Z kdysi kouřících věží se tak stávají vyhlídky do krajiny a místo, odkud se ozývá typický klapot zobáků.
Komíny, které dřív symbolizovaly
práci a průmysl, se tak přirozeně proměnily v
domov i symbol nového života.
Kde najdete nejvyšší komíny v Česku?
Výška sto metrů je úctyhodná, ale
nejvyšší komíny u nás měří trojnásobek. Nejvyšší v České republice jsou
300 metrů vysoké komíny Elektrárny Chvaletice a Elektrárny Prunéřov. Před demolicí v roce 2012 byl stejně vysoký i komín
Elektrárny Tušimice.
Podle
Wikipedie se
nejvyšší komín v Evropě nachází ve
Slovinsku; měří 360 metrů a je součástí
tepelné elektrárny Trbovlje.
Nejvyšší komín na světě pak stojí v
Kazachstánu, ve městě
Ekibastuz. Měří 420 metrů.
Kominíci – nositelé štěstí
A nakonec nesmíme zapomenout na
kominíky, jejichž svátek si připomínáme právě
11. října. Muži a ženy v černém s bílou čepicí byli po staletí nepostradatelnými strážci bezpečí domovů, protože čistili komíny a zajišťovali, aby oheň hřál, ale nepáchal škody. Tradice jim přisoudila i roli nositelů štěstí –
když potkáte kominíka, máte se chytit za knoflík a štěstí vás nemine. Dnes už jich po ulicích tolik nepotkáme, o to cennější je, když na jednoho narazíte. A kdo to štěstí nemá, pořizuje si alespoň
malého keramického kominíčka. Symbol, který neztrácí své kouzlo.
Možná vás překvapí, že kominíci mají svého patrona – není jím nikdo jiný než
svatý Florián, ochránce před ohněm. V českých zemích se kominictví začalo rozvíjet v 16. století, kdy k nám přes
Německo přicházeli italští „městkomináři“. Jeden z nich,
Tomáš Moniga, dokonce získal monopol na vymetání všech komínů v
Praze a přivedl si s sebou příbuzné.
Zvláštní kariéru udělal
Matěj De Martini, kterému v roce 1589 udělil
císař Rudolf II. privilegia i
slavnostní stejnokroj. Ten prý vymyslel císařův
osobní lékař Tadeáš Hájek z Hájku – černý aksamit, bílá kukla a stříbřité přezky. Až na pár drobností se tento slavnostní oděv udržel jako
kominický stejnokroj dodnes.
Tradice se držela i v českých rodech. Známá je například
rodina Benoni, kde se řemeslo dědilo z otce na syna více než dvě staletí. Kominíci se také sdružovali do
cechů a společenstev, aby hájili svá práva, vychovávali učně a stanovovali pravidla pro čištění komínů.
Pražský kominický cechovní znak už v 18. století nesl
postavu svatého Floriána, kterého z obou stran doprovázeli kominíci.
S kominíky se ale odedávna pojí i pověry. V českém prostředí přetrvává dodnes ta nejznámější – že
kominík nosí štěstí a kdo ho potká, má se rychle chytit za knoflík. Zajímavé je, že podobná víra existuje i v zahraničí. Třeba ve
Velké Británii má nevěsta velké štěstí, pokud na svůj svatební den zahlédne kominíka. Není proto divu, že se kominíci objevovali i u domů významných rodin právě v čase, kdy se tam konala svatba.
Ať už zmizely, stojí pevně na svém místě, nebo se proměnily v domovy pro čápy, pokaždé vyprávějí svůj vlastní příběh. A když k tomu připočteme
kominíky, kteří se i dnes připomínají jako
nositelé štěstí, je jasné, že
svět komínů je mnohem pestřejší, než by se na první pohled zdálo.