Je to krásná kulturní smyčka:
Boschův obraz Zahrada pozemských rozkoší vznikl z
fantazie nizozemského mistra, stal se
jedním z nejslavnějších děl evropského malířství, dnes visí ve
Španělsku – a po více než pěti stech letech inspiroval
českou knihu z postapokalyptické Olomouce. Když se o román začala zajímat
nizozemská média, jako by se
Boschova zahrada na okamžik vrátila domů. Ne fyzicky, samozřejmě; spíš jako
ozvěna, nápad, otázka a důkaz, že některé obrazy se prostě nedají zavřít do galerie. Vydejte se s
Kudy z nudy a
seriálem Cesty za uměním za
Hieronymem Boschem, jeho
nejslavnějším triptychem a
českou stopou, která vede z
Olomouce až do
Nizozemska.
Malíř, který maloval lidskou duši jako bludiště
Hieronymus Bosch se narodil kolem roku 1450 jako
Jheronimus Anthonissoen van Aken ve městě
’s-Hertogenbosch v dnešním
Nizozemsku. Právě odtud pochází jeho
umělecké jméno Bosch. Nebyl potulným malířem bez kořenů: většinu života strávil ve svém rodném městě, pocházel z malířské rodiny, měl zázemí měšťanského prostředí a patřil k
bratrstvu Panny Marie, významnému náboženskému společenství své doby.
O jeho životě přitom víme
překvapivě málo. Nezanechal deníky, dlouhé dopisy ani výklad vlastní tvorby. Jako by se nám schválně schoval za svá díla a řekl: „Tak se dívejte.“ Díváme se už pět století, a pořád si nejsme úplně jistí, co všechno vlastně vidíme.
Bosch tvořil na
přelomu středověku a renesance, v době
silné náboženské obraznosti, víry v poslední soud, obav z hříchu, fascinace ďábly, zázraky a znameními. Zároveň ale dokázal malovat s neobyčejnou
fantazií, ironií a pozorovatelským talentem. Jeho svět není jen strašidelný. Je také
vtipný, groteskní, dráždivý a nečekaně moderní. Někdy připomíná
noční můru, jindy
karneval, jindy
moralitu, ve které se člověk přistihne, že se směje – a pak si uvědomí, že se možná směje sám sobě.
Malíř, který jako by viděl do lidské duše lépe než leckterý
zpovědník, psycholog i režisér hororů dohromady,
zemřel roku 1516. Ani tady neznáme datum úmrtí, jen víme, že
9. srpna proběhla zádušní mše v
katedrále svatého Jana v
’s-Hertogenboschi a že v podlaze kostela je zasazená náhrobní deska.
Boschovy podivné bytosti, pekla a pokušení
Bosch nepatří k malířům, které si pohodlně odškrtnete po jednom pohledu. Spíš vás vtáhne dovnitř, zamkne dveře a nechá vás chvíli bloudit mezi rájem, rozkoší a peklem. Jeho obrazy jsou plné
příšer, kříženců lidí a zvířat, hudebních nástrojů proměněných v mučicí pomůcky, dutých stromů, obřích ptáků, ryb na souši, lodí bláznů, hříchů, pokušení, fantazie, neklidných otázek a těl v situacích, které by si netroufl popsat ani velmi odvážný středověký kazatel po třetím poháru vína. Jenže Bosch nebyl jen malíř podivností. Byl především skvělý vypravěč.
Jeho obrazy často ukazují svět jako místo zkoušky.
Člověk je slabý, snadno podlehne pýše, lakotě, chtíči, obžerství i hlouposti. A Bosch mu k tomu přistaví zrcadlo tak nemilosrdné, že se v něm lidské neřesti promění v celé pekelné divadlo. Mezi jeho známá díla patří například
Pokušení svatého Antonína, Loď bláznů, Smrt lakomce, Sedm smrtelných hříchů, Klanění tří králů anebo
Kristus nesoucí kříž. Největší slávu mu však přinesl triptych
Zahrada pozemských rozkoší.
Zahrada pozemských rozkoší: obraz, který se nedá zavřít do jedné věty
Zahrada pozemských rozkoší vznikla pravděpodobně mezi lety 1490 až 1500. Dnes patří k
nejslavnějším dílům madridského muzea Prado a současně k obrazům, které se vzpírají jednoduchému vysvětlení. Je to
triptych, tedy obraz složený ze tří částí. Zavřený ukazuje
svět při stvoření, otevřený pak rozvine velkolepou scénu: vlevo
ráj, uprostřed
zahrada plná nahých lidských těl, ovoce, zvířat, fantazijních tvarů a smyslových radostí, vpravo
peklo.
Na první pohled je
prostřední panel téměř opojný.
Všechno se hýbe, hemží, láká, třpytí a podivně raduje. Lidé se koupou, dotýkají, jezdí na zvířatech, lezou do obřích plodů, krouží kolem jezírka, podléhají kráse, tělu, touze i hře. Jenže u Bosche nebývá radost nikdy úplně nevinná. To, co vypadá jako rajská zahrada, může být i
varováním: pozemská rozkoš je krásná, omamná a nebezpečná. Na pravém panelu už se svět mění v
peklo, kde se hudba, tělo, jídlo, moc i vášeň obracejí proti člověku.
Loštický pohár: stopa Moravy uprostřed Boschova pekla
A ještě jedna drobná, ale pro české oko mimořádně lákavá zajímavost: v
pekelné části triptychu je možná vyobrazený takzvaný
loštický pohár. Právě takové zvláštní, tmavé, bradavičnaté keramické nádoby se ve středověku vyráběly v z
Lošticích na Moravě a vyvážely se do Evropy. Pokud jej na Boschově obraze skutečně zahlédnete, je to skoro jako
malý moravský podpis uprostřed pekla – aneb Bosch a jeho další ozvěna, mířící k nám do Česka.
Právě proto
Zahrada pozemských rozkoší fascinuje dodnes. Každá generace si v ní najde něco jiného:
středověkou moralitu, předtuchu surrealismu, obraz lidské sexuality, ekologickou úzkost, karneval těla, hororovou fantazii, satiru společnosti i věčnou otázku, proč člověk tak často míří přesně tam, kde na něj čeká průšvih.
Obraz, který inspiroval surrealisty i současné vypravěče
Bosch bývá často označován za malíře, který předběhl svou dobu. Samozřejmě nebyl
surrealistou v moderním smyslu slova; žil o mnoho století dřív než
Salvador Dalí, Max Ernst nebo
André Breton. Přesto jeho obrazy působí tak snově, podvědomě a obrazově drze, že si ho
moderní umění přirozeně přivlastnilo jako
dávného příbuzného.
Jeho fantazie není samoúčelná.
Boschovy nestvůry mají svůj význam, jeho groteskní scény mají morální náboj a každá podivnost jako by patřila do promyšleného světa, kde se lidské chování mění v obraz. Proto jeho díla nepřestala fungovat. Nepůsobí jako vzdálená středověká kuriozita, ale jako živý komentář k člověku: k jeho
touhám, strachům, slabostem, pýše i schopnosti
udělat z vlastního života pěkně komplikovanou zahradu.
Česká stopa: z Boschovy zahrady do postapokalyptické Olomouce
V Česku se za
Boschovým originálem do
galerie nejspíš nevydáme. O to zajímavější je ale
současná česká ozvěna jeho nejslavnějšího obrazu. Olomoucký autor
Marek Hnila spolu s
Ondřejem Kunstem napsal
knihu Poslední zahrada pozemských rozkoší, volně inspirovanou
Boschovým triptychem. Nejde o převyprávění obrazu ani o učebnicový výklad dějin umění. Boschova zahrada se tu stává odrazovým můstkem pro
poetickou divadelní hru zasazenou do postapokalyptické
Olomouce.
V tomhle momentu se dějiny umění začínají pěkně kroutit.
Nizozemský malíř namaluje kolem roku 1500
triptych, který dnes visí v
Madridu. O více než pět set let později inspiruje
české autory k příběhu z města na Hané. A česká kniha pak zaujme
nizozemská média, tedy média ze země, kde je
Bosch dodnes jedním z velkých kulturních symbolů. Zahrada se tím nevrací domů jako obraz, ale jako myšlenka. Jako ozvěna. Jako důkaz, že
velká díla se po světě šíří i tehdy, když zůstávají pevně zavěšená v jedné galerii.
Boschova zahrada po česku
Přenést
Boschovu obraznost do
Olomouce zní na první dobrou skoro troufale. Jenže právě v tom je kouzlo současných
cest za uměním. Nejde jen o to, kde obraz visí, jak je velký a kdo si ho objednal. Důležité je i to, jak se odrazí v konání dalších lidí.
Bosch maloval
svět po pádu do hříchu, svět plný pokušení, trestů, otázek a nejistoty. Postapokalyptický příběh ze
střední Moravy může s jeho obrazem vést překvapivě živý rozhovor:
co zůstane z člověka, když se starý svět zhroutí? Co je
ráj, když už jsme viděli
peklo? Jakou roli má
umění, když nejde jen o krásu, ale také o
paměť, přežití a schopnost znovu se dotknout života?
Právě tady se Bosch stává současným umělcem. Ne proto, že bychom v jeho obrazech našli
přesný návod na dnešní svět, ale proto, že umí klást otázky, které nezestárly. Co s námi dělá touha? Kde končí radost a začíná sebeklam?
Jak vypadá peklo, které si člověk vytvoří sám? A může po něm ještě přijít nějaká
poslední zahrada?
Kam vyrazit za Boschem
I když od
Boschovy smrti uplynulo už 510 let, ukazuje se, že
jeho fantazie pořád pracuje. V
Madridu před jeho obrazy stojí zástupy návštěvníků, v
Nizozemsku je
Bosch kulturní ikonou a v Česku se jeho
nejslavnější triptych proměnil v inspiraci pro nový literární příběh. Některé obrazy zkrátka nejsou jen obrazy. Jsou to dveře. A když je jednou otevřete, možná zjistíte, že za nimi není jen ráj, rozkoš a peklo, ale také kus našeho vlastního světa.
Za
Boschem se dá vyrazit i do
Francie nebo do
Nizozemska, hlavně do
města ’s-Hertogenbosch, kde se malíř narodil, žil a zemřel. Originály jeho obrazů tam dnes sice nenajdete, ale město si svého nejslavnějšího rodáka dlouhodobě a systematicky připomíná.
Bosch tu není jen
jméno z učebnice umění, ale
součást městské identity.
A pak je tu ještě cesta třetí: ne za originálem, ale za ozvěnou. Za tím,
jak starý obraz inspiruje nové příběhy, knihy, výstavy, filmy nebo divadlo. Právě tím se
Cesty za uměním stávají víc než jen výpravou do muzeí. Někdy vedou přes
galerii, někdy přes
město a někdy přes
českou knihu, která znovu otevře dveře do
Boschovy zahrady.
Bosch a jeho zahrady v číslech a faktech
- Hieronymus Bosch se narodil kolem roku 1450 v ’s-Hertogenboschi, městě v dnešním Nizozemsku. Vlastním jménem se jmenoval Jheronimus Anthonissoen van Aken. Aken, což vypovídá o tom, že jeho rodina pocházela z německých Cách (nizozemsky Aken). Umělecké jméno Bosch si zvolil podle svého rodného města. Zemřel roku 1516, zádušní mše se konala 9. srpna.
- Zahrada pozemských rozkoší vznikla pravděpodobně kolem let 1490 až 1500. Jde o triptych malovaný olejem na dřevěných deskách o rozměrech
220 x 389 centimetrů.
- Otevřený obraz ukazuje tři hlavní části: ráj, zahradu pozemských rozkoší a peklo. Dnes patří k nejslavnějším dílům muzea Prado v Madridu.
- Kniha Poslední zahrada pozemských rozkoší vyšla v roce 2025 v Nakladatelství Bratříček. Autorem je Marek Hnila, autorem básní je Ondřej Kunst, ilustrátorkou Romana Viktorie Wild. Kniha má 160 stran a je volně inspirovaná Boschovým triptychem Zahrada pozemských rozkoší. Česká ozvěna slavného obrazu se odehrává v postapokalyptické Olomouci a její příběh se dostal i do nizozemských médií.