Český volejbal – Historie 70.let

Tato léta přináší rozčarování v podobě zisku pouhých dvou medailí, vybojovaných seniorskými týmy na ME 1971 v Itálii, a nikdo v tomto roce netuší, že budou nadlouho posledními. Také na světových šampionátech se naše celky propadají: muži z medailových pozic na 4. - 5. místo a ženy (po ještě přijatelném 5. místě na MS 1970) až na samý konec startovního pole (17. místo v roce 1974, 12. místo v roce 1978). Oba celky se ještě kvalifikují na OH 1972 v Mnichově, muži i na OH 1976 v Montrealu, ale k medailím už je daleko. Více radosti nám dělají mládežnické výběry na juniorských ME ziskem 6 stříbrných a jedné bronzové medaile a také klubové celky v evropských pohárech. PMEZ získávají podruhé muži Zbrojovky Brno v roce 1972, v roce 1976 muži Dukly Liberec a současně i ženy RH Praha a v roce 1979 muži ČH Bratislava. Druhý z prestižních pohárů (PVP) se stává v roce 1976 kořistí žen Slávie UK Bratislava, v roce 1978 mužů Aera Odolena Voda a v roce 1979 žen RH Praha.

Na sedmi předchozích světových šampionátech získali naši volejbalisté vždy jednu z nejcennějších medailí (zlato nebo stříbro) a tak se Mistrovství světa v Bulharsku se 4. místem a „bramborovou medailí“ zapisuje do historie našeho volejbalu neslavně. Základní skupinou procházejí naši hráči ještě bez porážky. Těsné pětisetové výhry nad Rumuny a Poláky je však stojí hodně sil. V závěrečné části turnaje prohrávají postupně s NDR, Japonskem i Bulharskem a ještě hůře je na tom tým SSSR, který obsazuje až 6. příčku (mj. i díky prohře 0:3 s našim týmem). Výkonnost volejbalistů NDR na tomto šampionátu kulminuje a stávají se zaslouženě Mistry světa před Bulhary a Japonci. Naše ženy nestačí ve skupině na Japonky a Bulharky a po dalších finálových prohrách se SSSR a Maďarskem končí na 5. místě. V závěrečném utkání s Maďarkami o 4. místo se k nim obrací štěstí zády. Po prohraných dvou setech přebírá náš tým taktovku, stav zápasu srovnává na 2:2 a zdá se, že má navrch. V hale však dochází k výpadku světla, utkání pokračuje až po 45 minutách, soupeřky se vracejí do hry a šťastně vítězí.

Před odletem na Mistrovství Evropy v Itálii uvažují oba naše celky o účasti na OH v Mnichově, kterou zaručuje medailové umístění na „Evropě“. Muži v premiéře bojů základní skupiny v Bergamu vítězí hladce nad celky Skotska, Izraele a Turecka a postupují do finále o 1. - 6. místo v Miláně. Do něj vstupují impozantní výhrou 3:0 na mistry světa z NDR a následně vítězí nad Maďarskem a SSSR rovněž hladce 3:0. Nečekaná sprcha přichází v utkání s Rumunskem (0:3), v jehož dresu vyniká smečař Schreiber a naši nemají zrovna šťastný den. Následuje těsná výhra nad Polskem a po vynikajícím výkonu opakované vítězství nad SSSR. Sověti získávají díky lepšímu skóre zlaté medaile, naši hráči stříbrné, Rumuni bronzové a pro obhájce titulu zbývá jen 4. místo. Volejbalistky postupují ze skupiny po hladkých výhrách nad Francií a NSR a ve finálové skupině v Reggio Emilia porážejí další soupeřky (Polsko, Maďarsko, NDR). Nestačí pouze na celek SSSR (0:3), což znamená druhou sadu stříbrných medailí pro ČSSR a přímý postup obou družstev na olympiádu.

Olympijské hry v Mnichově se zapisují neslavně do historie teroristickým útokem na sportovce Izraele a na všechna další léta zbavují účastníky zesílenými bezpečnostními opatřeními dosavadní „volnosti pohybu“. Naši volejbalisté nastupují v prvním utkání proti Polsku a jejich turnajová premiéra končí hladkou výhrou 3:0. Další střetnutí s Bulharskem se stává klíčovým. Bohužel jej prohráváme po boji 2:3, když nám v 5. sadě dovoluje soupeř uhrát jen 9 bodů. Tunisko není těžkým protivníkem, zato Sověti nám tentokrát nedávají šanci (0:3) a vzhledem k hracímu systému je jasné, naši hráči o medaile již bojovat nemohou. Naštěstí Jižní Korea není týmem, který bychom nezvládli, výhra 3:0 znamená 3. místo ve skupině a postup do bojů o 5. - 8. místo. Následuje výhra 3:0 nad Brazílií a konečné 6. místo po závěrečné porážce 1:3 od Rumunů. Pro naše volejbalistky se první hrozbou stávají Japonky a také ji naplňují hladkou třísetovou výhrou. Následují další porážky s KLDR (0:3), Kubou (1:3), Maďarskem (2:3) a jediná výhra nad domácím celkem znamená konečné 7. místo.

V procesu „normalizace socialistické tělovýchovy“ je péče o reprezentanty řešena zřízením Středisek vrcholového sportu, za účelem výchovy talentované mládeže jsou zakládána Tréninková střediska mládeže pro žákovské kategorie a na ně navazující Střediska vrcholového sportu mládeže pro kategorie dorostu. Ta z důvodů kontinuity tréninkového procesu přednostně při SVS dospělých. V Praze se má v tomto roce konat III. ročník Světového poháru mužů, který však z příkazu FIVB mění název na Pohár přátelství. Důvodem se stává neudělení vstupních víz družstvu Jižní Koreje našimi úřady. Na turnaji startuje 8 kvalitních družstev mužů z Jižní a Severní Ameriky, Asie a Evropy. Skupiny se hrají v Praze a Bratislavě,  finálové boje v pražské hale Sparty v Korunovační ulici na Letné, „útěcha“ v Ústí n. Orlicí. Naši hráči vyhrávají pražskou základní skupinu před NDR (3:2), Bulharskem a Brazílií (dvakrát 3:1) a po finálové prohře s vítězi turnaje SSSR (0:3) a druhými Poláky (2:3) končí na 3. místě. Další významnou akcí na mezinárodním poli se stává juniorské ME v Nizozemsku, na kterém oba naše celky obsazují 2. místo za SSSR a přivážejí stříbrné medaile. V Evropě startuje I. ročníkem klubový Pohár vítězů pohárů (dále PVP), ve kterém jsou muži Škody České Budějovice vyřazeni v semifinále a ženy Slávie UK Bratislava ve čtvrtfinále.

Na Mistrovství světa v Mexiku se od našich mužů očekává návrat na stupně vítězů a další sada medailí. Vedení svazu i volejbalová veřejnost stále věří tomu, že umístění na OH 1972 bylo jen momentálním výpadkem. Začátek turnaje probíhá podle očekávání, ve skupině v Pueblu porážejí naši hráči všech sedm soupeřů a mezi nimi (dokonce hladce 3:0) i SSSR. Finálový los v Mexiko City jim určuje za prvního soupeře obhájce titulu mistrů světa - celek NDR. Prohráváme po boji 2:3 a stejně tak s Poláky. Ve čtyřech setech vítězíme nad Rumuny, prohráváme s Japonci a v závěrečném duelu nám Sověti vrací porážku ze skupiny. Tato bilance znamená konečné 5. místo. Na rozdíl od mužů prohrávají ženy ve skupině všechna svá utkání a padají do bojů mezi týmy druhé poloviny startovního pole. Konečná bilance 4 výher (nad NSR, Brazílií, Dominikánskou republikou a Filipínami) z celkového počtu 11 odehraných zápasů znamená 17. místo, tedy dosud nejhorší umístění našich volejbalistek na MS.

Volejbalová elita starého kontinentu se sjíždí v Jugoslávii na Mistrovství Evropy se závěrečnými boji v Bělehradu. V obou kategoriích se hraje ve třech základních skupinách, muži v Kraljevu, ženy v Negotinu. Těsně před šampionátem zasahuje do nominace mužů disciplinární trest a dvě z jeho opor zůstávají doma. Oba naše celky vstupují do turnaje úspěšně a již po dvou úvodních dnech si zajišťují postup do finálové části. Muži vítězí po boji nad nebezpečnými Rumuny (v pátém setu 15:13) a ženy nad stejně nepříjemnými Polkami (v pátém setu rovněž 15:13, když se jim ještě daří otočit nepříznivý stav 8:12). Ve finále muži prohrávají s Bulhary, Jugoslávci, Poláky i Sověty a končí na 6. místě. Ženám tak trochu nepřeje osud. Po finálové výhře nad Bulharskem a prohrách s týmy NDR a SSSR mají stejný počet bodů jako bronzová NDR a čtvrté Bulharsko, mají stejný i poměr setů a o 5. místě rozhoduje nejhorší poměr bodů. V obou případech se rozplývá sen přímého postupu na OH v Montrealu.

Na Olympijské hry v Montrealu postupují z kvalifikací pouze muži. Na olympijském turnaji se dostávají do první skupiny společně s Kanadou, Kubou, Polskem, Jižní Koreou. Do bojů o medaile postupují první dva celky. S Kanadou to je povinné vítězství, Kuba se ukazuje jako nepřekonatelná, stejně tak úřadující mistři světa z Polska. Výhra nad Jižní Koreou nás posouvá do bojů o 5. místo, které získáváme výhrami nad Itálii a podruhé s Jižní Koreou.

Další Mistrovství Evropy hostí Finsko. Soupeři našich mužů v základní části jsou celky NDR, Nizozemska, Bulharska, SSSR a Polska. Rozhodl tak los a pošilhávání po druhé, evidentně slabší skupině, je pouze zbožným přáním. Mužstvo navíc prochází výměnou hráčských generací a nejlepší domácí volejbalista posledních dvou let a kapitán celku Jaroslav Tomáš před odjezdem říká: „Z Bělehradu nás zbylo pět. A proto přiznávám, že jsem ještě donedávna v náš kolektiv příliš důvěry neměl. Nevěřil jsem ani v dobrý výsledek před odjezdem na Univerziádu do Sofie, ale právě tam jsem změnil názor.” Z Bulharska, z kvalitně obsazeného turnaje Letní světové univerziády si totiž náš tým mužů přivezl stříbrné medaile a ženy skončily čtvrté. Záhadou zůstává, jak obě naše reprezentace (s jediným vysokoškolákem v sestavě mužů a pěti vysokoškolačkami v týmu žen) dokázaly k přípravě na evropský šampionát využít světové klání akademiků? Vystavit všem doklad o VŠ studiu nebyl v té době zřejmě problém?! Úvodní zápasy mužů na ME optimismus svého kapitána potvrzují (výhry nad Belgii, Rumunskem a Nizozemskem), ale následné prohry s Bulharskem, SSSR a Polskem znamenají opět pád do bojů jen o 5. místo. V nich výhra nad Jugoslávií a opakovaná prohra s Bulhary znamená konečné 6. místo. Také z ženského týmu zůstává po ME v Bělehradu pouhé torzo, ze základu vlastně jen dvě hráčky. Nově poskládaný tým však bojuje, ve skupině poráží Rumunsko, Nizozemsko, Jugoslávii a po prohrách se SSSR a Maďarskem bojuje o 5. místo. To na rozdíl od mužů výhrami nad NSR a opakovaně nad Rumunskem získává.

Mistrovství světa se hraje odděleně - mužů v Itálii, žen v SSSR. Muži nastupují k úvodnímu střetnutí v Anconě proti týmu Jižní Koreje a prohrávají v pěti setech. Pak přehrávají slabé Američany a vítězství s Rumuny přináší až pátá sada (ve které soupeř uhrává jen 3 body) a s ním postup do semifinále. Tam prohráváme s Kubou a Polskem a vítězíme hladce nad Japonskem a Mexikem. V závěrečných zápasech o 5. místo porážíme Čínu a Brazílii. Volejbalistky odlétají na šampionát složit reparát za nevydařené vystoupení na předchozím MS v Mexiku. Skupinu hrají v Minsku a za soupeřky mají celky Belgie, NDR a Mexika. Vítězí hladce nad Mexikem a Belgií a stejně hladce prohrávají s NDR. Z 2. místa postupují do semifinálové skupiny, hrané ve Volgogradu. Zde prohrávají již se všemi soupeřkami (Peru, Kuba, Japonsko, USA a Bulharsko) a vrací se do Minsku bojovat o 9. - 12. místo. Opakovaná prohra s Peru a další s Polskem znamená 12. místo. To je v porovnání se 17. místem v Mexiku příznivější, ale stále bez nadějí, že bychom se mohli k nejlepším celkům světa více přiblížit.

Na Mistrovství Evropy ve Francii čeká naše muže těžká skupina v podobě NDR, Rumunska a domácího celku. A hned v úvodu turnaje přichází překvapení v podobě „historického vítězství“ Francie (3:2) nad naším celkem, přestože v páté sadě naši vedou již 10:1! Zdá se to být neuvěřitelné, ale dostávají se jen na 13 bodů – dva zbývající již nejsou schopni uhrát. Reputaci si napravují výhrou nad Rumuny, a jelikož Francie je v souboji s Rumunskem poražena, je k postupu třeba porazit Němce a ztratit přitom nejvýše jeden set, což se našim daří. Ve finálové skupině v Paříži s Bulharskem, Jugoslávií, Polskem a SSSR již uhráváme jenom set a propadáme se na konečné 6. místo. Ženy ve své skupině bojují o postup s NDR, Bulharskem a Belgií. Na Bulharky a NDR uhrávají pouze set a výhra nad Belgií k postupu do finále nestačí. V bojích o 7. - 12. místo poráží náš celek Jugoslávii, NSR, Francii i Polsko a konečná 7. příčka je i v tomto případě v porovnání s předchozím šampionátem horším umístěním.

Za završení procesu „normalizace“ socialistické tělovýchovy po roce 1968 je považován 4. Sjezd ČSTV, který proběhl v Praze v listopadu 1973. Jeho usnesení zdůraznilo úkoly ČSTV a to jak v oblasti masového rozvoje tělesné výchovy a sportu (TVS) a péče o mládež, tak i na úseku státní reprezentace - přednostně u sportů olympijských tj. i odbíjené. V roce 1976 byly při Národních výborech zřízeny Komise pro mládež a TV, v roce 1978 Komise pro TVS při vládách ČSFR, ČSR a SSR. Masový rozvoj volejbalu byl výrazně podpořen celostátními turnaji o Putovní pohár Ústřední rady odborů (ÚRO), ve kterých každým rokem startovaly stovky družstev a tisíce hráčů a hráček týmů Závodních organizací ROH. Péče o reprezentanty byla řešena zakládáním Středisek vrcholového sportu (SVS) se státními dotacemi a podporou resortních ministerstev (MNO, MV, MŠ), která byla jejich zřizovatelem a provozovatelem. Za účelem výchovy talentované mládeže byla zřízena Tréninková střediska mládeže (TSM) pro kategorie žákovské a navazující Střediska vrcholového sportu mládeže (SVS-M) pro kategorie dorostu (z důvodů kontinuity celého procesu obvykle při SVS dospělých). Po zjištění nefunkčnosti TSM (v průběhu 80. let bylo do SVSM přeřazeno z 21 existujících TSM jen několik jedinců!), byla tato střediska zrušena a SVS-M si začala vychovávat nejmladší složky vlastními silami. Rozhodnutím ČVS byla zavedena tzv. „povinná péče o mládež“, která všem družstvům počínaje krajskými přebory 1. třídy a všech vyšších soutěží nařizovala zřízení, přípravu a provozování (tj. účast v soutěži) min. jednoho družstva mládeže na každý tým dospělých a to stejného pohlaví (žáků či dorostenců u družstev mužů, žákyň či dorostenek u družstev žen). Tímto kontroverzním nařízením bylo sice dosaženo nárůstů mládežnické základny, ale jeho „výstupy“ byly z hlediska kvality nastupující generace žalostné. Většina oddílů tuto povinnost plnila formálně, pouze v několika málo případech (díky kvalitním trenérům) byl splněn zamýšlený účel. Ve všech uvedených typech středisek byly zřízeny funkce profesionálních trenérů (šéftrenérů) a byli do nich „stahováni“ nejlepší hráči a hráčky z oddílů zbývajících. Ty ztratily schopnost konkurence a vrcholový volejbal se stal v podstatě záležitostí středisek a několika málo dalších družstev s finančně silným „sponzorem“.
Nejúspěšnějšími týmy mužské extraligy byly Zbrojovka Brno a Dukla Liberec. Ženskému volejbalu v první polovině dekády vévodil Tatran Střešovice, ve druhé RH Praha - oba se ziskem čtyř titulů.

Mnichovský masakr je název používaný pro únos a následné zavraždění 11 izraelských sportovců v průběhu mnichovské olympiády. Únos provedla 5. září 1972 palestinská skupina Černé září, která údajně vznikla pod záštitou Fatahu. Únosci z Černého září dali této akci krycí název „Irkit a Biram“ podle dvou vesnic v severní Galileji srovnaných Izraelem se zemí. Mnichovská olympiáda v roce 1972 se měla stát radostnou událostí, jež by dala zapomenout na poslední olympijské hry v Německu v roce 1936 zneužité Adolfem Hitlerem k propagandistickým účelům.
Bezpečnost v olympijské vesnici byla uvolněná a sportovci zde sídlící přicházeli a odcházeli bez toho, aby je někdo kontroloval. Strážci z řad policie byli neozbrojení. Šmuel Lalkin, vedoucí izraelské olympijské delegace, již před zahájením her upozorňoval německé i izraelské úřady na nedostatky v ochraně sportovců. Nebyla mu však věnována pozornost. Německé úřady odmítaly povolit izraelské výpravě vlastní ozbrojenou ochranu, ačkoliv ji měly např. výpravy NDR či Egypta.

Volejbalová elita starého kontinentu se tentokrát stěhovala na Balkán. Společné finále obou kategorií se odehrávalo v Bělehradu, nicméně nejprve bylo třeba se do něj ze základních skupin probojovat. Těsně před šampionátem zasáhl do nominace mužů trest. Dva hráči stabilního kádru museli být vyloučeni, protože se provinili proti životosprávě. Přetáhli večerku natolik, že trenérům Kopovi a Krobovi nezbylo nic jiného, než sáhnout k trestu. Oba československé týmy začaly turnaj výborně, již po dvou dnech si zajistily postup do finálové části, přestože se muži museli vyrovnat s nebezpečnými Rumuny a ženy se stejně nepříjemnými Polkami. Volejbalisté se pak již z vítězství neradovali a skončili na šestém místě. Volejbalistkám tak trochu nepřál osud. Získaly stejně bodů jako bronzová NDR a čtvrté Bulharsko, měly stejný i poměr setů a na páté místo je odsunul až horší poměr míčů. Tomu už se dá říkat smůla ...
A ještě jedno doplnění - tajným snem obou kolektivů byla přímá kvalifikace na OH v Montrealu, ale i ten zůstal nevyplněný.

Na svátek sportovců se z kvalifikace probojovali pouze muži. Těsně před odletem bylo družstvo postiženo odvoláním druhého trenéra Evžena Kroba z výpravy volejbalistů. Přestože již nafasoval na míru ušité gala oblečení, byla na jeho úkor posílena výprava funkcionářů ČOV. Pro E. Kroba to znamenalo životní trauma, po kterém nechtěl mít s reprezentací nic společného a své zkušenosti a trenérské schopnosti věnoval již výhradně týmu Aera Odolena Voda, který v roce 1977 dovedl k prvnímu mistrovskému titulu. Jak se říká: všechno zlé pro něco dobré … Na olympijském turnaji se náš tým dostal do první skupiny společně s Kanadou, Kubou, Polskem a Jižní Koreou, do bojů o medaile postupovaly první dva celky tabulky. S Kanadou to bylo povinné vítězství, i když domácí tým ve druhém setu hodně zlobil. Kuba se ukázala jako nepřekonatelná a přišel zápas s Polskem. Mistři světa to s námi neměli lehké, jenomže i náskok, který si naši volejbalisté vypracovali ve čtvrtém setu, nestačil na další komplikace jejich cesty za olympijským zlatem. Třetí místo ve skupině nedovolilo hrát o nic lepšího, než bylo páté místo. A tak se z Montrealu vraceli českoslovenští reprezentanti právě s ním. Navíc ještě s vědomím, že to mohlo být lepší. Trenér Petr Kop pak řekl: „Olympijský turnaj odhalil zcela jasně naši současnou výkonnost. Podle ní zatím jen těžko můžeme pomýšlet na první dvě místa ve světové soutěži! V nejbližší budoucnosti můžeme bojovat právě tak o třetí až šesté místo. To je asi v našich možnostech. Musíme být realističtí ...“

K úvodnímu střetnutí nastoupili čs. reprezentanti v Anconě proti týmu Jižní Koreje, ve kterém prohráli. Pak přehráli Američany a o jejich postupu se rozhodovalo v duelu s Rumuny, ve kterém zvítězili. To se jim však nepovedlo v následujícím střetnutí v semifinálové skupině proti Kubě, pak ještě podlehli Polsku a chuť si spravili až na Japonsku a Mexiku, což je posunulo do skupiny o 5. - 8. místo. V ní znovu dosáhli postavení pátého světového týmu. Československé reprezentantky získaly na šampionátu dvanáctou příčku, což byl oproti Mexiku přece jen posun nahoru, který ale i tak signalizoval, že se stále nedaří snížit odstup od nejlepších soupeřů.