V roce 1925 měl premiéru jeden z nejslavnějších filmů němé éry,
Zlaté opojení. Charlie Chaplin byl nejenom jeho
režisér, ale také
scenárista a
představitel hlavní role. Film se rychle stal komerčním trhákem; už v roce premiéry vydělal tehdejších 4 250 000 amerických dolarů, a dodnes jde o
pátý nejvýdělečnější němý film historie. Film, který v sobě spojil arktickou hrůzu se suchým humorem, zůstává i po sto letech nesmrtelný. Chaplin v něm vůbec poprvé propojil komiku s hloubkou lidského prožitku do té míry, že se z grotesky stalo drama s romantickými i filozofickými přesahy. Známá scéna, kdy Chaplin vaří a jí svou botu, patří k nejlegendárnějším momentům světové kinematografie. Málokdo ale ví, že
film o zlaté horečce spojil
Charlie Chaplina s
mladým Československem. Jak? Pojďte to zjistit s
Kudy z nudy!
Zlaté opojení Charlieho Chaplina: Karlín, Devětsil a české stopy
Charlie Chaplin (1889–1977) hrál celý život: s rodiči na ulicích, na scénách
londýnských kabaretů jako burleskní komik s výrazným talentem pro pantomimu, v
cirkuse a později v
zájezdovém divadle podnikatele Freda Karna. V roce 1908 přijela Karnova skupina do
Prahy a vystoupila na scéně dnešního
Hudebního divadla v Karlíně. Mezi účinkujícími se tehdy objevili dva budoucí slavní herci, mladý
Charlie Chaplin a
Stanley Artur Jefferson, později známý pod jménem
Stan Laurel. Chaplinovo účinkování v
Praze dokonce potvrdila jeho
vnučka Kiera, která také uvedla, že dědeček měl Československo rád.
Krátce před premiérou
Zlatého opojení nabídlo Chaplinovi čestné členství
avantgardní umělecké sdružení Devětsil. Pro mladé československé umělce byl Chaplin symbolem moderní poezie života, ale i grotesky a revoluce proti nudě i tradici. Komik členství skutečně přijal.
Karel Čapek vzápětí napsal pro
Lidové noviny fejeton
Chaplin čili O realismu, známý herec inspiroval
Vítězslava Nezvala. Po
druhé světové válce se Chaplin coby pacifista a silný odpůrce fašismu významně angažoval ve
sbírce na znovuvybudování Lidic, a
Národnímu technickému muzeu v Praze věnoval několik
filmových tuláckých rekvizit – buřinku, boty a hůlku.
Dnes
Charlieho Chaplina připomíná několik míst. Na
sídlišti Barrandov v
Praze je
Chaplinovo náměstí s
Plastikou němého filmu od
Vladimíra Preclíka; šest siluet představuje šest fází filmového záběru. Dostaveníčko s Chaplinem si můžete dát i na
Vysočině: vchod do
vinárny U Charlieho ve
Žďáru nad Sázavou zdobí
betonová socha od
Michala Olšiaka.
Charlie Chaplin: tulák, vizionář, rebel
Chaplin nebyl jen
herec a komik. Byl i
režisér, střihač, skladatel a producent svých filmů. Když v roce 1912 odjel z Evropy do
Spojených států amerických, samouk ze zchudlé britské rodiny sice dobyl Hollywood, ale nikdy se mu zcela nepodrobil. V jeho filmech rezonuje sociální kritika, soucit s chudými a znevýhodněnými.
Zlaté opojení je stejně tak o hladu po zlatě jako o hladu po lásce a důstojnosti.
Ve své nejslavnější roli – jako tulák s malým knírkem, buřinkou a hůlkou, s bezradnými gesty a plachým, posmutnělým pohledem – se poprvé objevil na plátně ve snímku
Chaplin si vydělává na živobytí (Making a Living; 1914). V následujících letech natočil desítky krátkých filmů. V roce 1919 společně s
Mary Pickfordovou, Douglasem Fairbanksem a
Davidem Wark Griffithem založil
filmovou společnost United Artists. S ní pak natočil všechny své další filmy, od
Světel velkoměsta přes
Moderní dobu až po film
Zlaté opojení. Ten i po sto letech stále září.
Zlaté opojení: groteska, romantika i drama
Navzdory ikonickým výjevům z Chaplinových pozdějších filmů pocházejí jedny z nejsilnějších momentů jeho kariéry právě ze
Zlatého opojení. Fanoušci milují rozpustilý začátek s medvědem kráčejícím za hrdinou, tanec housek, jednu z nejsmutnějších i nejkrásnějších scén ve filmových dějinách, anebo mistrovské scény pojídání boty. Jak to s ní bylo doopravdy? Boty byly vyrobené z lékořice, scéna se točila tři dny a po snězení této dobroty údajně Charlie Chaplin skončil v nemocnici.
Film existuje ve
dvou verzích:
původní němý z roku 1925 a
zvuková reedice z roku 1942. K původní verzi Zlatého opojení se totiž Chaplin po sedmnácti letech vrátil. Film přestříhal, doplnil novou hudbu, změnil konec a sám napsal i namluvil komentář, kterým posunul celé vyznění. Obnovený film diváci viděli v roce 1943 a už v následujícím roce se
Zlaté opojení dočkalo
dvou oscarových nominací, za nejlepší hudbu v dramatu nebo komedii a za nejlepší zvuk.
Sto let od
„němé“ premiéry 26. června 1925 v
Egyptském kině v Los Angeles se pak
Zlaté opojení znovu vrátilo do kin. V původní podobě. Bez komentáře, bez retuší, s mezititulky. Tak, jak jej Chaplin kdysi sestříhal ze sedmdesáti kilometrů natočeného materiálu, kterým chtěl být zapsán do dějin. Protože i když se oblíbenost Chaplinových filmů v průběhu let měnila, on sám říkal, že by byl nejradši, kdyby si ho svět pamatoval právě pro Zlaté opojení.
A svět si
Zlaté opojení skutečně zapamatoval. Film patří do
zlatého fondu světové kinematografie. Ovlivnil generace filmařů od
Orsona Wellese po
Woodyho Allena. Byl parodován, citován, obdivován. Objevuje se v
žebříčcích nejlepších filmů všech dob i v
seznamech snímků, které prostě musíte vidět. Tulák hledající štěstí v zamrzlém světě nám tak i po sto letech připomíná, že skutečné zlato je ukryté v lidskosti.