Česko ve filmu: báječní Češi s klikou aneb jak jsme si zamilovali film

Zatímco dnes se do kina chodí na Marvelovky a popcorn, konec 19. století přinesl úplně jiný typ filmového zážitku. Lidé přicházeli do sálů a žasli, že obraz se může hýbat. Doslova. Zázrak zvaný kinematografie roztáčel oči, srdce a v neposlední řadě i kliky promítaček. A v českých zemích se chytil tak pevně, že nám z něj dodnes běhá mráz po zádech. Ale jak to všechno začalo? Vydejte se s Kudy z nudy a seriálem Česko ve filmu tam, kde se začaly odvíjet první cívky českého filmu!
 

Kouzlo na prostěradle aneb česká stopa u zrodu světového filmu

Psal se 13. únor 1895, když si bratři Auguste a Louis Lumièrové nechali patentovat vynález, který navždy změnil dějiny – kinematograf. Není náhodou, že právě Lumièrové bývají označováni za otce filmu. Jejich přístroj uměl zaznamenat pohyb a přehrát ho na plátno. Co ale už tolik lidí neví – první zkoušky tohoto přístroje proběhly v ateliéru Alfonse Muchy.
 
Ano, právě ten Alfons Mucha, který kromě lilií a secesních bohyní zbožňoval i technické hračky a moderní technologie. Technika ho nejen fascinovala, ale dokonce ji aktivně podporoval. Bratři Lumièrové v jeho pařížském ateliéru využili prostěradlo jako provizorní plátno pro první testování projektoru. Jinými slovy – pohyblivý obraz promítali na látku, kterou vzápětí Mucha ve svém ateliéru použil jako draperii nebo závěs. Dějiny filmu začínají tedy tak trochu na ložním prádle – což by žádný surrealista nevymyslel líp – a nesou v sobě špetku noblesní secese i francouzsko-české poetiky.
 
První veřejné promítání filmů bratří Lumièrů se uskutečnilo 28. prosince 1895 v pařížském Grand Café na Bulváru Kapucínů. Tato událost je považována za oficiální zrození kinematografie. Diváci ten den s úžasem sledovali asi deset krátkých filmů o délce přibližně 40–50 sekund. Mezi nimi nechyběl slavný snímek Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny, legendární první film s hranou zápletkou Pokropený kropič anebo Příjezd vlaku. Ten vyvolal poprask: kamera stála blízko trati a vyděšení diváci se začali zvedat ze sedadel v domnění, že na ně z plátna přímo do sálu vyřítí skutečná lokomotiva.
 

První český biograf, první český film

Jen tři roky po patentování kinematografu se v Praze objevil muž, který neměl v plánu zůstat jen u obdivování světové novinky. Jan Kříženecký (1868–1921), inženýr a nadšený fotograf, pochopil, že hýbající se obraz má sílu a že film má budoucnost. V roce 1898 otevřel v Praze na Výstavišti na Výstavě architektury a inženýrství ve vlastním dřevěném pavilónu Český kinematograf. Během výstavy tu pravidelně promítal vedle zakoupených snímků bratrů Lumièrových i filmy, které sám natočil. Čechy se staly šestou zemí, kde se začalo s filmováním, a naše kinematografie tak patří k nejstarším na světě. U jejího zrodu stál právě úspěšný a hojně navštěvovaný Český kinematograf.
 

Dostaveníčko ve mlýnici aneb nejstarší české filmy

Krátké snímky Jana Kříženeckého, většinou záběry z každodenního života, měly obrovský ohlas. Kříženecký točil vše – od hasičských cvičení po výjevy z pražských ulic. Do hlavní role často obsazoval Josefa Švába Malostranského (1860–1932), oblíbeného herce a komika, který se tak stal první českou filmovou hvězdou.

Kříženecký byl režisér, kameraman, střihač i promítač v jedné osobě. Jeho aparatura vážila desítky kilogramů, filmy byly ručně stříhané a promítání byla skoro kouzelnická show. Dnes by ho pravděpodobně najali do každého festivalového týmu jako workoholického filmaře s láskou ke klice. Kromě toho ale jako profesionální fotograf v rámci své pracovní náplně na městském stavebním úřadu fotil snímky staré Prahy, mizející při asanaci na přelomu 19. a 20. století, a také řady domů, ulic a památek pro jejich soupis. V Archivu hlavního města Prahy jsou uloženy tisíce jeho fotografií z let 1909–1914.

A co se promítalo na výstavě? Například Výjezd parní stříkačky k ohni, Přenesení kolébky Františka Palackého z Hodslavic na výstaviště, Polední výstřel pražský nebo Výjev z lázní žofínských. Na popud kabaretiéra a humoristy Josefa Švába–Malostranského natočil Kříženecký na výstavě rovněž tři první české hrané filmy, a sice Dostaveníčko ve mlýnici, Smích a pláč a Výstavní párkař a lepič plakátů. Oficiálně první filmy v dějinách české kinematografie mají po více než sto letech svou digitální podobu a mohou svobodně obíhat digitálním prostorem. Nejsou retušované, takže je můžete vidět téměř stejně jako doboví diváci, s lumièrovskou perforací a dokonalou atmosférou.
 

Ponrepo: iluzionista, který založil české kino

Jen o pár let později se k filmovému šílenství přidal další vizionář. Viktor Ponrepo (1858–1926), původním povoláním kouzelník a iluzionista, se nadchnul pro kinematografii natolik, že v roce 1907 otevřel v Karlově ulici v Praze na Starém Městě v domě U Modré štiky první stálý biograf. Sál měl asi 60 míst, plátno, piano a především – atmosféru.
 
Ponrepo pochopil, že film není jen atrakce, ale budoucí umění. Díky němu se biografy přesunuly z pouťových stanů, kaváren a jarmarků pod pevnou střechu. Kino Viktora Ponrepa nabízelo pravidelný program, tematické večery a promítání s živým komentářem. Filmy byly samozřejmě němé, a tak je slovem a různými zvukovými efekty doprovázel Viktorův bratr Karel. Aby se celuloidové pásky nemusely převíjet, pouštěl je Ponrepo jako atrakci někdy i pozpátku. Dnes nese jméno Ponrepo kino Národního filmového archivu. A není to náhoda – právě Viktor Ponrepo položil základy kina jako kulturní instituce.
 
A zajímavost? Jeho jméno bylo umělecký pseudonym, vlastním jménem se jmenoval Dismas Šlambor. Uznejte sami, Ponrepo zní líp.
 

Filmová nostalgie: Báječní muži s klikou

Jedním z nejpůvabnějších filmů, který se nostalgicky i s notnou dávkou nadsázky vrací k úplným začátkům české kinematografie a jejím odvážným průkopníkům, je historická komedie Báječní muži s klikou z roku 1978. Režisér Jiří Menzel ji natočil k osmdesátému výročí českého filmu, ale se sobě vlastní lehkostí a ironií. Film vychází ze skutečných historických postav, jen jejich jména jsou lehce upravena: majitel prvního stálého kina Viktor Ponrepo se zde jmenuje Vilém Pasparte, filmařský samorost Jan Kříženecký se promění v Jakuba Kolenatého a Josef Šváb-Malostranský v komika Járu Šlapeta. Jejich osudy se prolínají s poeticky nadsazeným dějem, kde se snoubí vášeň pro film s groteskním každodenním bojem o metry celuloidu.
 
Menzel s kolegou Oldřichem Vlčkem, který se ve filmu mihne v menší roli, sice čerpali z historických pramenů, ale ponechali si dost volnosti k vytvoření světa, který je hravý, poetický a stylizovaný, ale hluboce pravdivý. Na atmosféře se podíleli i stálí Menzelovi spolupracovníci – kameraman Jaromír Šofr a hudební skladatel Jiří Šust.
 
V hlavní roli exceluje Rudolf Hrušínský jako důstojně smutný Pasparte, Vladimír Menšík se zase vyřádí jako energický Šlapeta a samotný Menzel si symbolicky zahrál režiséra Kolenatého. Výsledkem je film, který je zábavný i dojemný zároveň – a který nám připomíná, že za každým metrem filmu stojí obrovská vášeň a kus lidského příběhu. Vřele doporučujeme všem, kdo milují nejen filmy, ale i filmaře!
 

Od rekordů k poetice: Když film začal vyprávět příběhy

Začátky byly plné rekordů (v počtu návštěvníků na metr čtvereční) i omylů (když se někdo lekl lokomotivy na plátně a utekl z kina). Ale kinematografie u nás zakořenila hluboko a brzy začala psát vlastní dějiny. Z počáteční senzace se film začal vyvíjet do své vypravěčské podoby. Záběry už nebyly jen dokumentací reality, ale vznikaly první hrané příběhy. Češi se rychle chytili a kinosály začaly plnit krátké grotesky, humorné skeče i jednoduché příběhy o lásce a zradě. Mimochodem, už v roce 1909 bylo v paláci Lucerna ve Vodičkově ulici v Praze slavnostně otevřeno kino Lucerna, které se tak řadí k nejstarším dosud funkčním kinosálům celého světa.
 
V meziválečném období vznikly moderní filmové ateliéry Barrandov i první skutečné české filmové hity. Herecké hvězdy jako Hugo Haas, Vlasta Burian nebo Adina Mandlová se staly ikonami a film začal konkurovat divadlu. S rozmachem zvukového filmu pak přišla zlatá éra české kinematografie.
 

Aerokina: tam, kde film stále žije

Zatímco multiplexy dnes prodávají spíš colu a popcorn než umělecké zážitky, existuje v Česku síť kin, která film milují. Říká si Aerokina a jde o sdružení srdcařů, kteří točí klikou i dnes – alespoň obrazně. Patří do ní kino Aero na pražském Žižkově, Světozor v centru Prahy, Bio Oko mezi Letnou a Holešovicemi, Bio Central v Hradci Králové a legendární Univerzitní kino Scala v Brně. Každé z těchto kin má svou vlastní dramaturgii, charakter i komunitu. Aero je industriální a syrové, Světozor kosmopolitní, Oko hravé a retro, Central komunitní a Scala akademická. K rodině Aerokin se přidalo i první butikové kino Přítomnost, které přineslo nový koncept – malý prostor, designový interiér, bar přímo v sále a pečlivě volený program, kde objevíte jak klasiku, tak současné festivalové hity. Posledním členem pak je kino Lucerna, nejstarší a jeden z nejprestižnějších biografů v Česku.
 
Aerokina nejsou jen místa, kde se díváme na filmy – jsou to ostrůvky radosti, setkávání a inspirace. Místa, kde se točí vlastní příběhy i mimo plátno.

Živé kulturní uzly, kde se pořádají diskuze, přednášky, koncerty, workshopy a retrospektivy. Kino tu není jen pasivním zážitkem, ale místem setkávání a sdílení.
 

Magazín Time Out zařadil kina Edison a Lucerna mezi 100 nejlepších na světě

Magazín Time Out zařadil pražský Edison Filmhub a kino Lucerna do žebříčku 100 nejlepších kin světa. Praha tak je ve vybrané společnosti kultovních kin z japonského Tokia, pařížských filmových chrámů a filmových paláců v Los Angeles v USA.
 
U Lucerny, kde funguje kino od roku 1909 a umístila se na 62. místě, se cení atmosféra fin de siécle, architektura secese a art deco. Dnešní kino Lucerna v paláci Lucerna na Václavském náměstí se zaměřuje na širokou veřejnost i na náročné diváky, odehrávají se tu četné filmové premiéry.


 
Za intelektuální filmový uzel označil Magazín Time Out kino Edison, které se umístilo na 75. místě žebříčku nejlepších světových kin. Sídlí ve funkcionalistické budově bývalé trafostanice u Jindřišské věže v Praze. Kvalitní filmy se promítají v jedinečné funkcionalistické architektuře s nábytkem inspirovaným bauhausem, doplněné výběrovou kávou a lidským přístupem. Kromě filmů nabízí Filmový klub Centrum Edison Filmhub diskuse, přednášky, semináře a další doprovodné programy, v roce 2026 pak otevřel sesterský prostor Edison v Bratislavě. Tamní kino se dvěma sály a kavárnou najdete v Baštové ulici.
 

Biografy, rekordy a velké příběhy

Český vztah k filmu je hluboký, poctivý a někdy možná až přehnaně nostalgický. Začal na Muchově prostěradle, prošel promítačkami, krabicemi od filmů a magnetickými páskami, až k datovým projekcím. Ale jedna věc se nezměnila: pořád nás dokáže rozesmát, dojmout i očarovat. Ale právě díky téhle vášni máme desítky let filmového dědictví, které neztratilo na síle. Ať už jde o dřevěný pavilon Jana Kříženeckého, biograf Ponrepo nebo Aerokina dnes – film je u nás doma.
 
A ještě dlouho bude. Stačí zatáhnout závěsy, zhasnout světla a… klapka, jedeme!