V každém lese se skrývá ticho. Ale v některých je to
ticho, které mluví. Román
Houbařka spisovatelky
Viktorie Hanišové je o tom, že z hluboké temnoty může vyrůst i
něco nového – když člověk najde odvahu se nadechnout a vykročit. A také o tom, co se děje pod zemí – v duši, v paměti, v rodině. Kniha oceněná čtenáři i kritiky vyšla v
nakladatelství Host. Spojuje drsnost
šumavské samoty s jemností vyprávění o ženě, která se snaží přežít vlastní minulost. Seznamte se s
Houbařkou i její autorkou na
Kudy z nudy v seriálu
Česko mezi řádky.
Samota, houby a ticho, které neléčí
Sára, hrdinka
románu Houbařka, žije ve
staré chalupě na
Šumavě. Každé ráno si obuje letité pohorky a vyráží do lesa s košíkem a nožíkem v kapse. Její práce je prostá:
sbírat houby, prodávat je, přežít. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let den co den sbírá houby na stejných místech a prodává je za pár stovek v jedné hospodě.
Na své trase zná každý pařez a každý stín. Z dálky by mohla působit jako klidná samotářka, která v tichu přírody našla mír. Ale ticho v téhle knize neléčí.
Pod mechem klíčí vzpomínky, pod každým krokem něco bolí. Jenže Sára je
dobrovolná poustevnice, která se s nikým nepřátelí a
Pošumaví opouští jen občas: to když vyrazí za psychiatričkou do
Plzně, aby ji přesvědčila o svém vyrovnaném duševním stavu.
Lesní mycelium a podhoubí románu Houbařka
Hanišová staví příběh jako
lesní mycelium – větve, vrstvy, návraty. Trauma z dětství, zneužívání a zrada rodičů prorůstají do všech vrstev Sáry. Všechno, co se zdálo být zapomenuté, v ní dál roste. Jak říká sama autorka,
„to, co vidíme na povrchu, je jen nepatrná část obrovského organismu“. A právě to neviditelné je to, co její román drží pohromadě.
Šumava jako zrcadlo duše
Znáte
Šumavu? Ta, kterou se pročítáte a v duchu procházíte v
Houbařce, není romantická ani líbezná. Je
drsná, vlhká a mlčenlivá, stejně jako hrdinka. Les není únikem – je zrcadlem. Každý pařez, kapka rosy i houba prorůstající hnilobou připomínají, že všechno, co se rozkládá, má zároveň sílu růst.
Příroda tady není kulisou, ale živým partnerem, který hrdinku zkouší i chrání. Zkoušet může i vás: když si vezmete k ruce mapu, podle románu můžete vyrazit do terénu. Tajná místa a
tipy kam na houby vám sice
Houbařka neprozradí, ale na stránkách se docela obstojně projdete po stezkách podél
Otavy pod
Mouřencem, kolem
Dlouhé Vsi, Annína a
Sušice.
Viktorie Hanišová – spisovatelka, překladatelka, pozorovatelka
Viktorie Hanišová (*1980) vystudovala anglistiku a germanistiku na
Karlově univerzitě v
Praze. Po úspěchu debutu
Anežka (2015) si vybudovala výjimečné místo mezi současnými českými autorkami, které propojují intimní psychologii s širším společenským kontextem.
Na
Houbařku navázala románem
Rekonstrukce (2019) a povídkovou sbírkou
Dlouhá trať (2020), v níž zkoumá různé podoby životních krizí. V knize
Beton a hlína (2021) se přesunula k ekologickým tématům a hledání udržitelnosti ve městě – jako by z lesa přešla do betonové džungle, ale stále zůstala pozorná k tomu, co roste pod povrchem. Tuto linku neopustila ani ve svém dalším románu
Neděle odpoledne (2022); také tady se na stránkách odvíjí život rodiny, obestřený mlčením, tajemstvím a smutkem. Její prózy spojuje
zájem o to, co se děje v rodinách za zavřenými dveřmi, o zdánlivě běžné ženy i muže, kteří si z dětství nesou
neviditelné jizvy.
Rodinné kruhy a houby pod kůží
Hanišová dokáže psát o bolesti bez sentimentu a o hanbě bez patosu. Její jazyk je úsporný, přesný, jako by slova rostla z vlhké půdy mezi kameny.
Houbařka na nenápadném pozadí houbaření na Šumavě rozvíjí
téma dětského traumatu a rodinných vin, na které autorka navazuje i v dalších románech
(Anežka, Rekonstrukce). Aby ale nezůstalo stranou samotné
houbaření: v rozhovoru pro
nakladatelství Host Hanišová přiznává, že houby miluje, ale houbaří velmi špatně. Ostatně i to je metafora k její psací práci – trpělivě se noří do terénu lidské duše a nachází to, co zůstává přehlížené.
Pro její vlastní
houbařskou kariéru prý byla zásadním formujícím momentem návštěva
mykologického spolku v Trutnově, kde zjistila, že o houbách neví vůbec nic. Když ale začala psát
Houbařku, koupila si
největší atlas hub, co existuje, a pečlivě ho naplnila poznámkami. Sice se jí prý všechny nastudované houby postupně z hlavy vykouřily, ale její
Houbařka vás provede
Šumavou i
houbařením docela spolehlivě. A
atlas hub, ten se rozhodně bude hodit také!
Les, který se čte
Vydejte se s
Kudy z nudy a seriálem
Česko mezi řádky na
Šumavu – ne po
turistických značkách, ale
po stopách Houbařky.
Ticho lesa, kapky rosy, mech, co tlumí kroky – všechno v sobě nese
příběh Sáry, která našla v samotě sílu čelit tomu, co bylo nepojmenované.
Není to jednoduché čtení. Ale stejně jako
houbaření, i tahle knížka vyžaduje
trpělivost, klid a odvahu podívat se pod sebe a občas i pod zem.