Melancholické anekdoty
Milana Kundery (1929–2023) o vychytralých mužích a pochybných láskách poprvé vyšly v roce 1963. Povídky se odehrávají v místech, která spisovatel dobře znal: narodil se v
Brně – Králově Poli, v dnešní Purkyňově ulici číslo 6, studoval na gymnáziu na třídě Kpt. Jaroše. První vydání
Směšných lásek (1963) obsahovalo povídky
Já truchlivý bůh, Sestřičko mých sestřiček a
Nikdo se nebude smát.
Druhý sešit
Směšných lásek (1965) se skládal z povídek
Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel a
Falešný autostop. Ve třetím sešitě
Směšných lásek (1968) pak vyšla čtveřice povídek
Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Symposion, Eduard a Bůh a nakonec
Doktor Havel po dvaceti letech. Mezi druhým a třetím sešitem Směšných lásek vydal Kundera
román Žert, stěžejní dílo české literatury 20. století. Kunderova díla o lásce v jejích nejcyničtějších polohách dodnes neztratila nic ze své umělecké působivosti.
Kundera studoval literární vědu a estetiku a poté filmovou režii a scenáristiku na
FAMU. Ovlivnil řadu mladých filmařů a dvě povídky z prvního sešitu Směšných lásek byly také zfilmovány. Scénář filmu
Nikdo se nebude smát z roku 1965 napsal
Pavel Juráček a režíroval ho
Hynek Bočan, scénář povídky
Já, truchlivý bůh připravil sám spisovatel a režie se roku 1969 ujal
Antonín Kachlík. Kunderovský příběh Směšné lásky vypráví zkušený sukničkář Adolf (
Miloš Kopecký), kterého odmítá netalentovaná a hloupá studentka brněnské konzervatoře Jana. Na jedné straně se jí vysmívá, na straně druhé ho dívka ponižuje svým nezájmem. S pomoci svého kamaráda (
Pavel Landovský) vymyslí skvělý trik, ale teprve na konci všichni zjistí, že sebelépe vymyšlená pomsta nemusí vždy chutnat sladce.
Řada Kunderových
povídek nemá jasně vymezené místo děje, výjimkou je právě příběh
Já, truchlivý bůh. Odehrává se v bývalé
brněnské kavárně Bellevue na rohu
Joštovy ulice a
Moravského náměstí. Kavárnu slavnostně otevřenou v roce 1913 za první republiky navštěvovali třeba
Leoš Janáček nebo
Jiří Mahen, později pak dva významní brněnští básníci a přátelé,
Jan Skácel a
Oldřich Mikulášek. O Belvě, jak se také kavárně říkalo, napsal báseň
Jiří Wolker.
Překlad francouzského názvu
Bellevue je krásný pohled – a ten z kavárny skutečně byl. Dřív z ní býval výhled na
Německý dům v centru Moravského náměstí, zničený za druhé světové války. Z výhledu v 60. letech si utahoval i Kundera ve své povídce:
Ve čtyři hodiny jsme vešli do Bellevue. Připadal jsem si jako muž vedoucí po svém boku výstřední krasavici. Několik stolů se na nás ohlédlo. Ano, byl to především stůl, kde seděla Jana a její dvě kolegyně. Nevšímavě jsme prošli a usedli u malého stolku u okna. Měli jsme krásnou vyhlídku na stanici tramvaje, špinavý chodník a chodce. Kavárna se nejmenovala nadarmo Bellevue.
Milan Kundera ‚bude dál žít tam, kde se narodil, v Brnečku,‘ jak říká jeho
manželka Věra. Spisovatel se do svého rodného města symbolicky vrátil v roce 2023 otevřením
Knihovny Milana Kundery. Ta se nachází v
Moravské zemské knihovně a obsahuje celé Kunderovo dílo.