Česko mezi řádky: Petra Klabouchová, Ignis Fatuus, Prameny Vltavy a Šumava

Dva romány – Ignis fatuus a Prameny Vltavy – spolu tvoří spojité nádoby. Oba se odehrávají na Šumavě, ale zatímco jeden se dívá do nitra temných slatí a legend, druhý sleduje proudy, které pramení vysoko v pláních a nesou s sebou lidské viny i křehké naděje. Oba texty zveřejňují mapu, kterou si čtenář může přiložit ke skutečné krajině a vyrazit. Oba romány vydalo nakladatelství Host. Prameny Vltavy se dočkaly nominace na Cenu Česká kniha 2022, román Ignis Fatuus nominace na Magnesii Literu 2025 za fantastiku. Seznamte se s nimi na Kudy z nudy v seriálu Česko mezi řádky.
 

Co napsala Petra Klabouchová?

Petra Klabouchová (* 1980) pochází z Prachatic. Studovala mediální vztahy a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Dnes se věnuje hudebnímu průmyslu a jako manažerka zastupující několik rockových skupin žije střídavě v Itálii, Spojených státech amerických a České republice. Je autorkou dvoudílné série pro děti Upíří storky, románů Poslední kubánské pomeranče (2012), Podvod zlatého faraona (2019), thrilleru Anglická zahrada (2020) a románu U severní zdi (2023) o dětských obětech komunistického režimu. Mezi její nejúspěšnější knihy patří detektivní příběh ze Šumavy Prameny Vltavy, za který obdržela Cenu Johanna Steinbrenera, a hororový příběh z magické Šumavy Ignis fatuus, který se záhy také stal bestsellerem.
 

Ignis fatuus: temný folk-mystery horor

Ignis fatuus je kniha, která bere šumavskou víru v „světélka“ a bludičky smrtelně vážně — ne jako folklorní ozdobu, ale jako jazyk, jímž se krajina vyjadřuje, když už slova nestačí. Děj se vine kolem Křemelné a zapomenutých cest v někdejší zakázané zóně. Mlhy tu nejsou kulisou: zahušťují čas, převrstvují historii a rozmazávají hranici mezi „tehdy“ a „teď“. Tísnivost normalizačních let proniká do lesa jako vlhkost do bot a lidské strachy se přichytávají k rašelině stejně vytrvale jako lišejníky k balvanům.
 
Kniha je sevřená, skoro komorní; místo velkých gest nabízí soustředěný poslech. Čteme kroky postav a nasloucháme, jak jim pod nohama pracuje půda, co všechno skrývá zavátá pěšina, co znamená svit, který zableskne mezi kmeny a hned zmizí. Tady se z místních pověstí nestává turistická atrakce — spíš tiše přiznaný způsob, jak zvládnout tíhu krajiny i vlastní paměť.
 
„Po knize U severní zdi jsem si chtěla trošku víc hrát s fantazií, vyzkoušet sílu slov a zjistit, jestli dokážu čtenáře svým psaním i vystrašit. A zda se ještě dneska umíme bát dávných tajemství, která děsila naše předky po celé generace,“ říká autorka. „Dlouhá léta jsem sbírala tajemné příběhy ze své rodné Šumavy, a tak se pomalu začal rodit tento mysteriózní horor, který chce být něčím víc než jen pohádkou pro dospělé.“
 
A co na to čtenáři? Jeden názor za všechny: Po přečtení této knihy si návštěvu Šumavy v podzimním období prý hodně rozmyslíte.
 

Prameny Vltavy: mrtvá studentka a Hitlerova tajná fabrika

Prameny Vltavy naproti tomu rozvíjejí šumavskou linku směrem ke krimi. Detektivní příběh ze současnosti se odehrává na pozadí skutečných historických událostí spojených s přísně tajným koncentračním táborem Prameny Vltavy. Přesto i tady zůstává Šumava aktivním hráčem. Volá k sobě místa se silnou pamětí — prameniště, kde se voda rodí z rašelinných ok, dlouhé rovné úseky někdejší signálky, slatě v blízkosti Kvildy či Borových Lad, polomy, kde se horizont náhle otevře a člověk pochopí, jak nekonečný je prostor mezi větrem a zemí.
 
Ať už sáhnete po Ignis fatuus, nebo po Pramenech Vltavy, čeká vás jedna společná zkušenost: Šumava jako organismus. Krajina určuje rytmus obou knih, občas vás donutí zastavit a nadechnout se studeného vzduchu, občas přidá do kopce. V temnějším románu přichází v podobě světélkujících přeludů a neklidných hranic mezi přírodou a tím, co si do ní promítáme. V detektivně laděném příběhu je víc „mapovatelná“ – do vyprávění se promítají orientační body, po kterých se dá jít, a také lidské vztahy, které mají svoje vlastní povodí.
 
V obou případech je však podstatné, že se můžete knížkami doslova procházet. Když zavřete obálku, můžete vzít skutečnou mapu a vydat se po místech, která v románech dýchají: k prameništím, kde voda pomalu přechází z kapky v potok, do smrčin, kde i v letním poledni vládne šero, na náhorní planiny, kde vítr zní jako vzdálená řeka.
 

Cestování Šumavou s romány Petry Klabouchové

A teď to nejdůležitější pro čtenáře-cestovatele: oba romány vás neženou po checklistu „must see“. Spíš učí vnímat, proč některá místa působí jako magnet a jiná jako varovný signál. Proč je někde ticho úlevné a jinde tíživé, proč si někde v lese sundáte kapuci, a náhle zaslechnete víc, než je vhodné. Ignis fatuus vás nechá zpomalit — číst mlhy, piktogramy v trávě, lom světla nad rašelinnou vodou. Prameny Vltavy zase připomenou, že cesta „k pramenům“ je vždycky i obrazná. Člověk se k nim nepropracuje rychle, musí si je zasloužit; a když tam dojde, často zjistí, že nejde o velké jezero, ale o nenápadné, tvrdohlavé prýštění ze země.
 
Vydejte se s Kudy z nudy a seriálem Česko mezi řádky po stopách obou knih: k prameništím, na hřebeny, do údolí Křemelné i k místům, kde mapa ukazuje jen bledou cestu a les si bere zpět, co mu patří. Až se tam ocitnete, nespěchejte. Nechte se vést pomalým rytmem kroků a krví krajiny, která si pamatuje víc než my všichni dohromady. Někde mezi smrky a vodou možná pochopíte, že Ignis fatuus a Prameny Vltavy nejsou dva oddělené příběhy, ale jedna řeka, která má své tiché, temné prameny i světlejší, svižnější proudy. A že Šumava v nich není dekorace — je to hlas, který se nejlíp poslouchá venku.