Mezinárodní den bez diet s
Kudy z nudy oslavíme po svém: ne počítáním kalorií, ale
čtením, nad kterým se sbíhají sliny. České knihy umí vonět po
pivu, řízcích, buchtách, koláčích, medu, zlatých úhořích, cukrářské výloze i půdě kypré jako kynuté těsto. Přijměte naše pozvání na
opulentní literární hostinu bez výčitek a zamiřte s námi do světa knížek, kde se o jídle píše tak krásně, že byste si k nim nejraději prostřeli slavnostní tabuli.
Den bez diet vznikl ve
Velké Británii jako drobná
vzpoura proti dietní kultuře a připomínka, že jídlo nemá být jen zdrojem zákazů, tabulek a
provinilých pocitů. A právě proto se k němu česká literatura tak krásně hodí. U
Bohumila Hrabala se hltá s radostí, u
Oty Pavla se ryby mění ve vzpomínku na řeku a rodinu, u
Boženy Němcové voní buchty, med i jedna dost podezřelá „zaječí“ dobrota, u
Karla Čapka je jedlá dokonce i půda a u
Karla Poláčka stačí výloha cukrářství, aby se z ní stala hostina. Nečekejte kuchařky ani návody: tentokrát budeme číst o
jídle jako o
radosti, paměti, domově, humoru a chuti žít.
Bohumil Hrabal: kanec, pivo a člověk, který když jí, tak nejí, ale hltá
Kdybychom v české literatuře hledali autora, u kterého se jídlo nedá oddělit od života, smíchu, vyprávění a hospodské poezie,
Bohumil Hrabal by seděl v čele stolu. U něj se nejí cudně a decentně, ale s chutí, šťávou a radostným přeháněním.
Jídlo má vůni piva, česneku, masa, lesa, pivovaru i nedělní hostiny; je to
slast, vzpomínka, obřad i komedie. Ať už se vydáte do
nymburského pivovaru za
Postřižinami, nebo do
Kerska za
Slavnostmi sněženek, budete pořád v krajině, kde se z obyčejného jídla stává literární událost.
Nejslavnější hrabalovská jídelní hádka se odehrává právě v
Slavnostech sněženek:
kanec se šípkovou, nebo se zelím? Tahle otázka dávno přerostla hranice knihy i filmu a stala se skoro
českým kulturním testem.
Kersko díky ní není jen
osada v borovicovém lese, ale místo, kde se dá
výlet spojit s chutí, historkou a představou, že za každým stolem může sedět někdo, kdo má na omáčku zásadně jiný názor. Hrabal uměl přesně tohle: z maličkosti, která by jinde byla jen položkou v jídelním lístku, udělat spor, slavnost i obraz lidské povahy.
A pak jsou tu
Postřižiny, kde se
jídlo mění v čirou smyslovou rozkoš. Paní správcová Maryška neleží večer v peřinách jako vzorná hrdinka, ale dotýká se pečeně, sní o tom, že snědla celé prase, v noci jde bosky pro láhev piva a nakonec si připraví řízky na másle. Stačí krátká věta
„protože já když jím, tak nejím, já hltám“ — a máme před sebou
celý hrabalovský svět: přehnaný, tělesný, legrační, živý a nádherně neposedný. Tady nejde o recept, ale o temperament. O chuť života, která se nedá uhlídat ani v noční košili.
Hrabalovo psaní o jídle je krásné právě proto, že se nebojí
nepořádku, mastných prstů, přetékající šťávy ani lidské slabosti. Na talíři se u něj potkává poezie s hospodou, jemnost s hltavostí a vznešená literatura s úplně obyčejnou chutí dát si ještě jeden kousek. A možná právě proto se za Hrabalem tak dobře cestuje do míst, kde uvěříte, že
literatura může vonět po pivu, mase a borovicích. Jasně, a také po
zelí a
šípkové omáčce.
Ota Pavel: ryby, Berounka a zlatá chuť vzpomínek
U
Oty Pavla se o jídle nepíše hltavě jako u
Hrabala, ale s něhou, která se pomalu rozlévá jako voda v řece.
Ryby, buřty, chleba, čundry, tátovy výpravy i
chvíle u Berounky nejsou jen
vzpomínkou na dětství, ale také způsob, jak udržet pohromadě svět, který se rozpadal. V
Smrti krásných srnců i v knize
Jak jsem potkal ryby chutná všechno trochu po
kouři, vodě, dobrodružství a rodinné lásce; i obyčejné jídlo tu může být hostinou, pokud se kolem něj sejdou ti správní lidé.
Když Pavel píše o rybách, málokdy jde jen o ryby. Jsou to poslové z dětství, tiché poklady z řeky, důkaz tátovy vynalézavosti i křehké radosti, kterou si člověk chce schovat na horší časy. V
povídce Zlatí úhoři se obyčejný svazeček uzených úhoříků promění v malý obřad obdarování:
„Koho jsem měl rád, tomu jsem pak podal zlatého úhoře.“ Tahle jednoduchá věta v sobě má všechno:
štědrost, něhu, trochu smutku i
vědomí, že na každého se v životě nedostane.
Krásné je i to, jak Pavel dokáže chuť propojit s barvou, světlem a vzpomínkou. Uzeným úhořům se u nich doma říkalo zlatí, i když ve skutečnosti po vyuzení
„dostali barvu temných nocí a hlubokého mořského dna“. V několika slovech se tu potká dětská fantazie s dospělou melancholií: zlaté není to, co se třpytí, ale to, co jsme milovali. Ryba na stole tak není jen jídlem, ale
památkou na domov, otce, řeku a chvíle, které už nejdou vrátit.
Za
Otou Pavlem se proto nejlépe nechodí do restaurace, ale k vodě. K
Berounce, na
Křivoklátsko, do míst, kde se dá sedět na břehu, poslouchat proud a pochopit, proč se v jeho knihách tolik rybaří, jí, vzpomíná a mlčí. Jestli je
Hrabalův literární stůl hlučný, plný piva, masa a řečí,
Ota Pavel prostírá tišeji: s rybou, kouřem, řekou a dojetím, které člověka přepadne zrovna ve chvíli, kdy si myslel, že má jen obyčejný hlad.
Božena Němcová: buchty, med, smetana, a jeden podezřelý zajíček
Když se řekne
Babička, většinou se nám vybaví
Staré bělidlo, Babiččino údolí,
vnoučata, kněžna, Viktorka a
venkovský svět, kde všechno plyne v rytmu ročních dob, svátků a starých obyčejů. Jenže
Božena Němcová nepíše jen sladkou idylu. Jídlo je u ní obrazem domova, pohostinnosti a bezpečí, ale také
rozdílů mezi lidmi, každodenní nouze a lidové vynalézavosti, nad kterou se někdy smějeme trochu provinile.
Ve slavné scéně u
mlýna čeká na děti všechno, co patří k
představě štědrého venkovského stolu:
„dobré buchty, chléb, med, pomazánka, smetana“ a k tomu
ovoce, křížaly nebo sušené švestky. Není to žádná okázalá hostina, spíš samozřejmá pohostinnost: přišly děti, tak se jim přece musí něco podat, „aby to dalo pokoj“. Tahle drobná věta je krásně praktická, mateřská i komická; z nedělní návštěvy se rázem stává malý rituál, v němž se jídlem vyjadřuje péče.
Jenže hned vedle téhle vonící idyly stojí jiný svět. Děti z chudé pazderny mají „tváře jako slabikáře“ a ze stavení se občas line taková vůně, že se kolemjdoucím sbíhají sliny. Když se ale ukáže, že vychvalovaný „zajíček“ nebyl zajíc, nýbrž kočka, Němcová najednou ukáže venkov mnohem syrovější:
hlad, nouzi, domácí léčitelství, chudobu i to, že proti gustu opravdu žádný dišputát. Panímáma se křižuje a odplivuje si, děti obhajují dobrotu a pan otec celou scénu zakončí po svém: kdoví, jestli se jednou sám nepozve na dobrou veverku.
Němcová nás tak nechává nasát vůni
měšťanských buchet, medu a smetany, ale hned nato otevře dveře do kuchyně, kde se vaří z toho, co život dal.
Babička tak není jen kniha o harmonickém venkově, ale také o tom, že
jídlo prozrazuje společenské rozdíly, zvyky, povahy a schopnost přežít. A když se za ní vydáme do
Ratibořic a
Babiččina údolí, nemusíme tam hledat jen pohlednicovou idylu. Můžeme si vzpomenout i na to, že za každou buchtou a každou miskou smetany se skrývá kus skutečného života – někdy sladký, někdy trochu mastný a někdy podezřele kočičí.
Karel Čapek: Zahradníkův rok aneb když má půda chutnat jako buchta
I když
Karel Čapek v knížce
Zahradníkův rok nepíše o jídle, ale o
hlíně, semínkách, záhonech, plevelu, dešti, kompostu a věčném zahradnickém trápení, zároveň tak ukazuje, že chuť nemusí patřit jen na talíř.
Zahradník je zvláštní tvor: místo aby se kochal úrodou ve spíži, rozplývá se nad půdou, nad jejím složením, vůní a vláčností. A Čapek o tom píše tak, že i
obyčejná hlína najednou působí jako něco, co by se dalo nabírat lžící.
V listopadové kapitole popisuje rytí a kypření půdy skoro jako labužnický zážitek. Nabírat zem plným rýčem je podle něj
„tak chutný a labužnický pocit, jako byste nabírali plnou sběračkou, plnou lžicí jídlo“. A pak přijde typická čapkovská lavina přirovnání:
dobrá půda má být jako chleba, perník, buchta nebo kynuté těsto; nemá mlaskat, dělat knedlíky ani být syrová. Člověk má najednou pocit, že nestojí na záhoně, ale v kuchyni, kde se místo těsta zadělává na budoucí zahradu. U Čapka se
jí očima, rukama a rýčem. Chuť tu není v hotovém pokrmu, ale v přípravě, v půdě, z níž jednou vyroste všechno ostatní. Je to gastronomie před gastronomií:
zahrada jako kuchyně, hlína jako těsto a listopadové rytí jako zvláštní druh hostiny pro ty, kdo vědí, že dobrá úroda začíná dávno před prvním soustem.
Pokud se za
Čapkem vydáte na výlet, nemusíte proto hledat restauraci ani hospodu. Stačí
zahrada u domu na Strži,
vila bratří Čapků, dobře
nakypřený záhon nebo místo, kde si člověk klekne k zemi a pochopí, že i půda může být „chutná a jedlá“. Čapek nám připomíná, že jídlo nezačíná v kuchyni, ale tam, kde se zaboří rýč — a kde dobrá země, tak jako dobrý člověk, „libostí vzdychne“.
Karel Poláček: cukrářská výloha, kterou si můžete sníst
Do našeho literárního menu přináší
Karel Poláček chuť maloměsta a dětství: trochu ulepenou, trochu barevnou, plnou cukru, výmyslů a vážných klukovských pravidel. V
knížce Bylo nás pět nepíše o jídle jako o velké hostině, ale jako o
dětské touze, která umí být stejně silná jako hlad. Stačí
výloha cukrářství pana Svobody a najednou je před námi celý vesmír:
koláčky, krémové trubičky, rohlíčky, dorty „růžové, hnědé a zelené“ a čokoládové placičky posypané barevnými semínky. Není potřeba nic skutečně koupit; kluci si výklad rozdělí pohledem, prstem a kouzelnou větou „To je moje, to je zas tvoje“. A rázem mají všechno.
Poláček umí zachytit svět dětí, které ještě nepotřebují vlastnit, aby mohly hodovat.
Fantazie je tu silnější než peněženka,
výloha se mění v hostinu a cukrářské zákusky v
poklad, o který se dá spravedlivě podělit, i když zůstane za sklem. Literární jídlo není jen sladkostí, ale měřítkem dětského štěstí, závisti, dobrodružství a touhy být aspoň na chvíli pánem celého cukrářství.
K výletům za
Poláčkem se samozřejmě nabízí
Rychnov nad Kněžnou, město jeho dětství a předobraz světa, v němž se
klukovská parta dokáže proměnit v
bandu dobrodruhů, lovců i majitelů cukrářského impéria. A jestli si tam v kavárně dáte
věneček, trubičku nebo kousek dortu, bude to možná malá pocta
Petrovi Bajzovi a všem dětem, které se o sladkosti nejdřív dělí očima — protože skutečný hlad po dobrodružství začíná často právě u cukrářské výlohy.
Achille Gregor: muž v zástěře mezi románem a kuchařkou
Na úplný konec se hodí kniha, která stojí jednou nohou v kuchyni a druhou v literatuře:
Muž v zástěře Achilla Gregora. Není to klasický román, ale ani obyčejná kuchařka. Gregor bere vaření jako vyprávění, recept jako malou scénu a kuchyni jako místo, kde se potkává humor, zkušenost, chuť i potěšení z dobře vystavěné věty. A kdo si myslí, že o rajské omáčce s houskovým knedlíkem se nedá psát s literární sebeironií, ten by měl zpozornět.
Gregor sám to vystihl dokonale:
„Je nesmírně těžké omráčit svět receptem na rajčatovou omáčku s houskovým knedlíkem…“ A hned nato s odzbrojující skromností dodává, že
Tolstoj to měl s Annou Kareninovou, Gogol s Mrtvými dušemi, Tennessee Williams s Tetovanou růží a Hemingway se Zelenými pahorky africkými přece jen o něco snazší. Je to vtipné, chytré a zároveň výstižné:
kuchařská literatura možná nebojuje o světová dramata, ale o něco neméně důležitého – o
chuť, paměť a radosti všedního dne.
Právě proto může
Muž v zástěře posloužit jako most k dalšímu čtení. Pokud vás víc než literární ochutnávky lákají
skutečné recepty, slavné kuchařky a knihy, podle kterých se dá opravdu vařit, můžete se s
Kudy z nudy vydat také za
českými kuchařkami, od
Magdaleny Dobromily Rettigové až po
moderní kuchařské bestsellery. Tam už se nebude jen číst o
buchtách, úhořích, řízcích, dortících a půdě jako kynutém těstě, tam se bude
krájet, míchat, péct a servírovat.