„Vestec je velká dědina, mají tam kostel i školu, u kostela je fara, vedle ní kostelníkova chalupa, také rychtář zůstává vprostřed vsi, na samém konci dědiny pak stojí chaloupka obecního pastýře.“ Tak začíná
povídka Divá Bára, poprvé otištěná v
kalendáři Česká pokladnice na rok 1856. Místo děje prozrazuje
Božena Němcová hned v první větě, ovšem obcí jménem
Vestec je v České republice víc. Porůznu se tak můžete setkat s tvrzením, že se povídka odehrává třeba ve
Vestci na
Nymbursku, ve
Vestci v
Posázaví jižně od
Prahy (kde objevíte
volnočasový areál u Vesteckého rybníka) anebo dokonce ve
Vestci u
Chocerad.
Jenže všechno je jinak: povídka zasazená do
vsi Vestec v kraji, kde to Němcová dobře znala, mezi
Českou Skalicí a
Červeným Kostelcem. Pokud se sem chcete podívat, stačí si jen lehce upravit trasu
výletu za Barunkou Babiččiným údolím.
Podobně jako postavičky, jimiž spisovatelka zaplnila
Babičku a Babiččino údolí, tu možná v první polovině 19. století žila dívka, kterou
Božena Němcová poznala osobně nebo z vyprávění, a která se pak stala předobrazem
Divé Báry – nového typu hrdinky v české literatuře, samostatné a odvážné ženy, navenek drsné, ve skutečnosti však ušlechtilé a empatické. Bára je jediným dítětem obecního pastýře Jakuba. Maminka jí dávno zemřela a o Báře se mezi místními vykládá, že ji do kolíbky podstrčila polednice. Aneb jak píše Němcová:
„…Několik dní po narození děvčete stala se v Jakubově chalupě nehoda. Sousedka zaskočila k šestinedělce v pravé poledne a našla ji pod komínem u ohniště polomrtvou ležet. Udělala povyk, kmotry se sběhly, přišla i bába a Báru vzkřísily. Dověděly se od ní, že vařila mužovi oběd a zapomněla, že šestinedělka nemá v pravé poledne ani po klekání ze sednice vykročit. Zůstala stát v kuchyni pod komínem a vařila. Tu prý jí to okolo uší zašumělo jako zlý vítr, před očima se jí dělaly mžitky, něco ji začalo krákat za vlasy a na zem porazilo. „To byla polednice!“ křičely všechny. „Jestlipak nepodložila divé dítě místo Barči,“ vzpomněla jedna a šla ke kolíbce. Hned se všecky okolo shlukly, vzaly dítě z kolébky, rozbalily, prohlížely. Jedna řekla: „Je to divé dítě, je, má velké oči!“ Druhá: „Má velkou hlavu!“ Třetí jí přiřkla krátké nohy a každá něco jiného. Matka se lekala, bába ale svědomitě prohlídla dítě a rozhodla, že je to její vlastní, co pod srdcem chovala. Nicméně nejedna z kmoter zůstala při svém, že je dítě od polednice podstrčené.“
Černovlasé a „divoké“ dceři obecního pastýře sice nadbíhají všichni mládenci z vesnice, ale s jejich rodiči to Bára nemá jednoduché: na rozdíl od ostatních se nebojí umrlců, hadů, čertů ani ničeho jiného. Kromě otce ji miluje kostelníkův syn Josífek, farář, který se jí pokaždé zastane, a farářova neteř Eliška. Ta se v Praze zamiluje do studenta medicíny, má si ale brát nadutého panského správce Slámu. Bára se rozhodne, že jí pomůže: převlékne se za strašidlo a u hřbitova donutí vyděšeného Slámu, aby nechal Elišku na pokoji. Její lumpárnu ale místí vesničané odhalí a za trest ji zavřou na noc do márnice. Trest se však nakonec ukáže být pro Báru požehnáním: když se místní myslivec dozví, co se jí stalo, přizná se, že ji miluje a požádá ji o ruku. Také s Eliškou to dopadne dobře, smí si vzít svého doktora, a kostelníkův Josífek se stane farářem.
Příběh v roce 1949 natočil jako svůj debut režisér
Vladimír Čech. Do hlavní role obsadil půvabnou a temperamentní členku
Slezského divadla v
Opavě Vlastu Fialovou; i pro ni to byl první film. Šlo také o první československý film uvedený v Austrálii, populární byl také v Japonsku a Latinské Americe.
Divá Bára přilákala do kin přes pět milionů diváků a prodala se do spousty zemí. Na rozdíl od literární předlohy ale
filmová Divá Bára má šumavské kořeny. Natáčela se v
Povydří a v
Prášilech, interiéry fary byly natočené na zámku v
Železné Rudě, ve filmu se objeví také
Hůrka,
jezero Laka a
Antýgl.