Legendární
thonetky se v
Bystřici pod Hostýnem vyrábějí už od roku 1861.
Rodina Thonetů přitom znamenala v 19. století pro město téměř totéž jako o několik desítek let později
Tomáš Baťa pro Zlín. Pro továrnu i obec nechali Thonetové vybudovat vodovod a kanalizaci, pro perspektivní zaměstnance stavěli dělnické domy, zaplatili
železnici z Hulína do Bystřice včetně
vlečky do továrního areálu, postavili
nemocnici a založili
tovární školu, kde se vyučovala technologie, fyzika, chemie, ekonomie i lesní hospodářství. Díky
Thonetům se
Bystřice během několika let proměnila doslova před očima a už v roce 1864 byla povýšena na město.
Stará klasika, moderní design
S
thonetkami se setkáte doslova po celém světě. Sedí se na nich ve společnostech
Microsoft a
Google, káva se z nich popíjí ve
Starbucks a uvidíte je v kanceláři
Preciosy v Singapuru stejně jako v
8smičce v
Humpolci,
restaurantu La Villa ve Zlíně,
Grandhotelu Pupp v
Karlových Varech nebo v
pražské cukrárně Myšák.
Nábytek z Bystřice pod Hostýnem ale míří také do
Vídně, Milána, Dubaje, Austrálie nebo
New Yorku.
Nadčasovou klasiku z TONu uznávají i dnešní tvůrci. Vedle
tradičních thonetek vznikají v
Bystřici moderní židle, stoly, křesla a další nábytek navrhovaný českými i zahraničními designéry. Práci ohýbačů, kteří používají
podobné postupy a stejný fortel jako jejich předchůdci před více než 160 lety, si sem jezdí zkoušet
výtvarníci, architekti i renomovaní návrháři.
Thonetky už dávno miluje celý svět, nové úspěchy ale sklízí také současný design.
Židle Merano získala prestižní ocenění
Red Dot Design Award, uznání se dočkaly rovněž
věšák Petalo nebo
barová židle Rioja. Stará řemeslná technika tak v
TONu není muzejním exponátem, ale základem, z něhož vyrůstá
moderní nábytek pro kavárny, hotely, restaurace, kanceláře i soukromé interiéry.
Napařit, ohnout a nechat vyschnout
Základem výroby je
bukové dřevo. Právě buk má dlouhá a pevná vlákna a po napaření je dostatečně poddajný, aby se dal ohýbat, aniž by popraskal. Firma zkouší pracovat také s
dubem, ten však podle zkušeností zdejších řemeslníků vzdoruje mnohem víc. Blízkost
bukových lesů byla ostatně jedním z hlavních důvodů, proč
Michael Thonet založil své moravské továrny právě v tomto kraji.
Opracovaný dřevěný hranol se nejprve vloží do
napařovací lázně. Změklé dřevo pak ohýbači upevní do železné formy zvané pásnice. Součástí formy je lepenka, která pomáhá zabránit prasknutí dřeva.
Michael Thonet samotné
ohýbání dřeva nevynalezl, zdokonalil ale způsob, jak je provádět
rychle, efektivně a ve velkých sériích. Právě tím změnil výrobu nábytku.
Výroba jediné židle přesto není otázkou několika minut ani dnů.
Dřevo musí projít
řadou pracovních kroků,
vysycháním, obráběním, kompletací, broušením a povrchovou úpravou, takže celý proces může trvat několik měsíců. Přestože se ve výrobě uplatňují stroje a robotická ramena,
hlavní díl odpovědnosti stále zůstává v rukou zkušených řemeslníků. V
TONu tomuto spojení techniky a lidské práce s nadsázkou říkají vítězství člověka nad robotem.
Když řemeslníkovi pomáhají roboti
Ne všechny díly se dnes ohýbají jen ručně. U některých kusů pomáhá člověku
stroj, který dřevo navíjí kolem středové osy. Podobná ohýbačka se v továrně používá od padesátých let 20. století. Zkonstruoval a patentoval ji
český vynálezce František Sádlík, jemuž patřilo celkem
pět patentů spojených s výrobou nábytku.
Nejvýraznějším prvkem moderní automatizace jsou
dvě robotická ramena, která obrábějí díly pro
sedadla židle číslo 14. Jeden robot surový kus dřeva opracuje a ořízne, druhý jej převezme a pokračuje v dalším kroku. Ohýbaná záda a nohy však stále vznikají díky zkušenosti lidí, kteří musí odhadnout vlastnosti každého kusu dřeva a poznat, jak daleko jej lze ohnout.
Na návštěvu za thonetkami
Na
zámku v Bystřici pod Hostýnem najdete
stálou expozici, která vás provede tím nejzajímavějším z dlouhé historie ohýbaného nábytku – od
zakladatele Michaela Thoneta až po
současnou produkci TONu. Bývalá
Thonetova vila se proměnila v showroom, kde společnost představuje
moderní nábytek i historické kusy, jimiž se Michael Thonet a jeho následovníci proslavili.
Společnost se skutečně má čím chlubit.
Pověstnou čtrnáctku, židli číslo 18 z roku 1867 nebo
houpací křesla zvěčnili na svých obrazech
Henri de Toulouse-Lautrec, Pablo Picasso, Pierre-Auguste Renoir nebo
Salvador Dalí, ve své pracovně je měl
Lev Nikolajevič Tolstoj. Ve svých interiérech je používal také
Le Corbusier, s nímž
firma Thonet spolupracovala, a jejich kvality uznávali architekti
Adolf Loos nebo
Ludwig Mies van der Rohe.
Tonetky, nebo thonetky?
Truhlář, vynálezce a návrhář nábytku
Michael Thonet pocházel z
Boppardu v Porýní. Ohýbaný nábytek poprvé představil roku 1841 na
průmyslové výstavě v Koblenzi. Výstavu si přijel prohlédnout také
rakouský kancléř Metternich a právě na jeho doporučení přesídlil
Thonet v následujícím roce do Vídně a později na Moravu.
Důvod byl zřejmý: zdejší
bukové lesy nabízely dostatek kvalitního dřeva a ležely tak blízko, že
Thonetové ušetřili značnou část nákladů na materiál a dopravu.
Přírodě ale zároveň mnohé vraceli. Těžba a svoz dřeva, ale dokonce i
ochrana ptactva v lesích, kde se těžilo, se řídily přísnými zásadami.
První továrnu na ohýbaný nábytek založil
Michael Thonet roku 1856 v
Koryčanech, a právě tam
vznikla v roce 1859 proslulá židle číslo 14. Roku 1861 následovaly závody v
Bystřici pod Hostýnem a ve
Vsetíně. Tady se skrývá také odpověď na otázku, zda se správně má psát
thonetka nebo
tonetka. Ani v jednom případě neuděláte chybu: první výraz je odvozený od
příjmení zakladatele, druhý od názvu
společnosti TON.
Židle, která dobyla svět
Thonetka číslo 14 se do historie nábytkářství zapsala jako jedna z prvních židlí navržených pro průmyslovou sériovou výrobu. Byla lehká, cenově dostupná, pevná, snadno se rozebírala a při přepravě nezabírala mnoho místa. Rychle si našla cestu do vídeňských kaváren, a proto získala přídomek kavárenská židle. Jednotlivé díly se daly úsporně uložit do přepravních beden a smontovat až v cíli. Právě jednoduchá konstrukce a snadná doprava pomohly čtrnáctce dobýt svět dávno předtím, než vznikly dnešní velké řetězce s nábytkem.- Čtrnáctka není jen nadčasová a elegantní, ale také mimořádně odolná. Při ohýbání zůstávají vlákna dřeva nepřerušená, a konstrukce proto vydrží zacházení, které by jinou židli poslalo rovnou do kamen.
Traduje se, že Thonet využil její odolnost také v reklamě a nechal židli během světové výstavy v Paříži shodit z Eiffelovy věže. Jiná verze tvrdí, že ji pouze vyhodil z okna kanceláře. Eiffelova věž ovšem vznikla až pro světovou výstavu roku 1889, tedy osmnáct let po smrti Michaela Thoneta, takže pokud k podobnému experimentu skutečně došlo, museli jej provést jeho pokračovatelé. Ať už je pravda jakákoli, létající thonetka se stala jednou z nejvytrvalejších legend dějin nábytku i reklamy.- Jako vrhací zbraň se thonetky osvědčily také ve filmových groteskách. Používali je komici Laurel a Hardy a nábytek z ohýbaného dřeva si oblíbil rovněž Charlie Chaplin. Není divu: židle, která zvládla kavárny, stěhování přes půl světa i filmové rvačky, si pověst téměř nezničitelné klasiky rozhodně zaslouží.