Češi a moře: Den námořníků, lodní rarity a suchozemská cesta k oceánu

Vydejte se s Kudy z nudy za loděmi, námořníky, říčními unikáty a příběhy, které dokazují, že i suchozemská země může mít překvapivě vodní duši. Čekají vás kolesové remorkéry, parníky, říční hotelová loď, řeka Labe jako česká cesta k moři, hladové kameny, vzpomínka na plavbu pohádkáře Hanse Christiana Andersena i zvláštní kapitola jménem český Hamburk.
 

Den námořníků: svátek lidí, kteří udržují svět v pohybu

Mezinárodní den námořníků vznikl v roce 2010 a každoročně připadá na 25. června. Jeho cílem je připomenout práci lidí, kteří se starají o provoz lodí, bezpečnost plaveb i dopravu zboží napříč světem. Námořníci přitom často pracují daleko od domova, v náročných podmínkách a s riziky, která si při rozbalování balíku, nákupu telefonu nebo ranní kávě většinou ani neuvědomíme.


 
Námořní doprava přepravuje obrovskou část světového obchodu se zbožím. Přes moře putují suroviny, potraviny, oblečení, technika, auta, léky i běžné věci každodenní potřeby. Kdyby se námořní doprava zastavila, poznal by to velmi rychle i člověk, který moře vidí maximálně jednou za rok o dovolené.
 
U nás se Den námořníků nejspíš nebude slavit flotilou rybářských lodí, veslařskými závody ani zákazem vyplutí na lov jako na Islandu. Ale i český vnitrozemec si může 25. června připomenout, že bez lodí, řek a přístavů by svět fungoval úplně jinak.
 

Labe: česká cesta k Severnímu moři

Největší českou „námořní“ spojkou je Labe. Naše nejdelší splavná řeka pramení v Krkonoších, protéká Čechami, pokračuje Německem a nakonec ústí do Severního moře. V českých podmínkách jde o nejdůležitější vodní cestu a zároveň o připomínku, že řeka nemusí končit na mapě u hranic. Může pokračovat dál, až k moři.


 
Na českém území se pro souvislou říční přepravu využívá labská vodní cesta od Chvaletic přes Mělník, Ústí nad Labem a Děčín až ke státní hranici s Německem. Právě Labe propojuje české přístavy, říční dopravu, nákladní přepravu i turistické plavby s evropskou říční a námořní sítí.
 
Ale protože řeky nejsou jen tabulky a přepravní výkony, Labe nabízí také krásnou výletní tvář: čeká na vás údolí Porta Bohemica aneb brána Čech v Českém středohoří, vinice na labských březích, výletní lodě, přívozy, přístavy, překladiště i cesta po řece do Hřenska. Když se díváte na Labe v Děčíně, Litoměřicích nebo Ústí nad Labem, nedíváte se jen na českou řeku. Díváte se na vodní cestu, která míří do světa.
 

Beskydy: poslední kolesový remorkér svého druhu

Jednou z největších českých lodních rarit je remorkér Beskydy. Technický unikát z roku 1956 je považován za jediný dochovaný říční remorkér v Evropě poháněný zadními kolesy. Vznikl podle původní české konstrukce a jeho práce zdaleka není jen romantická. Silné říční tažné remorkéry pomáhají s vlečením lodí, vyprošťováním uvízlých plavidel nebo s dopravou v době, kdy je hladina Labe nízká a plavba složitá. Zatímco výletní loď se předvádí cestujícím, remorkér často pracuje schovaný v zákulisí. Bez něj by ale říční doprava fungovala mnohem hůř. I když to není elegantní loď pro vyhlídkovou plavbu, ale stroj na práci, přesto má charisma, které by mu mohl leckterý naleštěný salonní parník závidět.
 

Vyšehrad: nejstarší parník na Vltavě

Když budeme mluvit o lodní romantice v Praze, jen těžko můžeme vynechat parník Vyšehrad. Kolesový parník patří k nejstarším dosud provozovaným parníkům a už desítky let vozí cestující po Vltavě.
 
Plavba parníkem má zvláštní kouzlo. Nejde jen o dopravu z místa na místo. Je to pomalejší pohled na město, na nábřeží, mosty, ostrovy a siluetu Pražského hradu. V době, kdy se většina věcí zrychluje, je starý parník vlastně malý protest proti spěchu. Šplouchání vody, rytmus koles a pohled z paluby dokážou udělat z obyčejné trasy malý svátek. Parník Vyšehrad tak připomíná, že lodní doprava nemusí být jen průmysl, náklad a kontejnery. Může to být také zážitek, tradice a způsob, jak se na známá místa podívat z úplně jiné perspektivy.
 

Labská princezna: říční hotel mezi Prahou a Berlínem

Na opačném konci lodního světa stojí Labská princezna, tedy Elbe Princesse. Téměř stometrová říční kabinová loď pravidelně pluje mezi Prahou a Berlínem na trase po Labi a Vltavě, a patří k největším osobním dopravním plavidlům na českých řekách.
 
Je to vlastně plovoucí hotel. Cestující nespěchají, ale bydlí, jedí, odpočívají a zároveň se přesouvají krajinou. Řeka se tak mění v cestu, vyhlídku i kulisu. Pro české poměry je to zajímavé připomenutí, že říční plavba nemusí být jen hodinový okruh kolem mostů, ale také několikadenní cesta napříč krajinou a státy.
 

Český Hamburk: suchozemský stát s přístavní adresou

Jedna z nejpodivuhodnějších kapitol české „námořní“ historie se odehrává v Hamburku. Československo získalo po první světové válce díky Versailleské smlouvě právo na přístavní prostory, které měly zajistit vnitrozemskému státu přístup k moři. Nájemní smlouva na hamburská přístavní území byla uzavřena na 99 let a doběhne v roce 2028.
 
Neznamená to, že by Česko vlastnilo mořskou pláž, maják a hejno racků. Znamená to ale, že přístup k mořské dopravě byl pro nový stát po roce 1918 natolik důležitý, že se dostal až do mezinárodních smluv. Pro zemi bez pobřeží měly Labe a Hamburk strategický význam: právě tudy mohlo československé zboží putovat dál do světa. Dnes se o budoucnosti českých přístavních území v Hamburku znovu mluví. Ať už jejich další osud dopadne jakkoli, jedna věc zůstává: i vnitrozemský stát může mít svoji námořní stopu. Jen se k ní místo po pláži dostanete po Labi.
 

České stopy na dně Pacifiku

K námořním zvláštnostem patří i příběh, který zní skoro jako výmysl: česká stopa na dně Tichého oceánu. Přesnější je ale mluvit ne o vlastnictví moře, nýbrž o podílu na průzkumných právech v oblasti hlubokomořských nerostných zdrojů.
 
Česko je spojeno s organizací Interoceanmetal, která se zabývá průzkumem polymetalických konkrecí v zóně Clarion–Clipperton v severovýchodním Pacifiku. Tyto konkrece obsahují kovy důležité pro průmysl a moderní technologie. Právě proto se o ně státy a mezinárodní organizace zajímají už desítky let. Malá tichomořská perlička ukazuje, že český vztah k moři nekončí u Labe, v Hamburku nebo u parníků na Vltavě. Sahá dokonce až na oceánské dno, i když samozřejmě ne v podobě českého mořského království s vlajkou zapíchnutou do písku.
 

Hladové kameny: když řeka varuje

K lodní dopravě nepatří jen plavby a přístavy, ale také voda sama. A když jí je málo, řeka umí mluvit velmi výmluvně. Na Labi se při nízké hladině objevují takzvané hladové kameny, do nichž lidé v minulosti tesali letopočty a varovné nápisy připomínající sucha, neúrodu a těžké časy.


 
Pro lodní dopravu je nízký stav vody zásadní problém. Když hladina Labe klesne, nekomplikuje se jen turistická romantika, ale i nákladní plavba. Hladové kameny zkrátka ukazují, že bez vody není plavba, obchod ani cesta k moři. Nejznámější je Hladový kámen v Děčíně pod Tyršovým mostem. Nese řadu historických značek a nápisů, z nichž nejslavnější zní: „Uvidíš-li mě, zaplač.“ Kámen není jen kuriozita pro fotografy. Je to stará hydrologická památka, kronika sucha a zároveň připomínka, že řeka byla vždycky zdrojem života, práce, obživy i obav.
 

S Andersenem po Labi: pohádka na palubě

Labe má také literární a cestovatelské příběhy. Patří k nim i cesta Hanse Christiana Andersena, který se do Čech dostal právě po Labi. Dánský pohádkář cestoval v 19. století Evropou a vodní doprava tehdy patřila k běžným a důležitým způsobům cestování. Andersenův příběh připomíná, že řeky nebyly jen dopravní tepny pro zboží, ale také cesty pro lidi, nápady, zážitky a literární inspiraci. Tak se k českému námořnickému tématu vejde i pohádkář. Protože když se pluje po Labi, nikdy nevíte, jestli vezete náklad, turisty, nebo budoucí pohádku.
 

Čeští námořníci na řekách

Možná nemáme moře a flotilu zaoceánských lodí, ale máme lidi, kteří pracují na lodích, ve vodní dopravě, v přístavech, na přívozech a výletních plavidlech. Kapitáni říčních lodí, posádky výletních parníků, pracovníci remorkérů, obsluha přívozů, lidé v přístavech a všichni, kdo se starají o bezpečný provoz na vodě, jsou v českých podmínkách našimi „námořníky“.


 
Jejich práce často není tak viditelná jako hrad na kopci nebo rozhledna u silnice. Přesto bez ní nefungují výletní plavby, přívozy, nákladní doprava ani lodní turistika. Ať už jde o Vltavu, Labe, Baťův kanál, Lipno, Slapy nebo pražská nábřeží, voda má své lidi. A ti si na Den námořníků zaslouží malé české ahoj.
 

Když suchozemec zatouží po moři

Český vztah k vodě je trochu zvláštní. Moře nemáme, ale rádi o něm sníme. Nosíme námořnická trička, zpíváme o dálkách a dokonce i William Shakespeare nás ve své Zimní pohádce poslal na mořské pobřeží, když část děje umístil do „Bohemie“ omývané slanou vodou. Zeměpisci se mohou chytat za hlavu, ale české fantazii to vlastně docela sluší. Stojíme na břehu Labe a víme, že voda odtud jednou doteče až do Severního moře. Máme vzpomínky na nejstarší český parník, máme ale i další parníky, remorkéry, říční hotely, přístavy, přívozy, hladové kameny i historické smlouvy, které nám otevřely cestu k mořské dopravě.
 
A právě proto stojí za to si 25. června Den námořníků připomenout i uprostřed Evropy. Ne proto, že bychom najednou byli ostrovní velmoc. Ale protože lodě, řeky a lidé kolem nich spojují svět víc, než si při běžném výletě uvědomujeme. Stačí dojít k řece, nastoupit na loď, nechat se přívozem převézt na protější břeh nebo zkusit rozluštit nápis na hladovém kameni. A najednou je moře o kousek blíž.