7 věcí, které nevíte o… vitrážích

1. Vitráž, vitraj, vitrage nebo vitrail?

Říká se jim všelijak (a dokonce ani kunsthistorici a řemeslníci v tom nemají úplně jasno), výsledek je ale stejný: umělecky pojatá mozaika z kousků barevných skel, zasazených do olova. Stejně se označuje výtvarná technika, jejímž výsledkem je právě vitráž. Anebo vitraj? Je jedno, jak vitrážím budete říkat, výslovnost je vlastně pořád stejná. Jisté ale je, že řemeslo s tisíciletou tradicí vyžaduje mistrovství, které na profesionální úrovni ovládal a ovládá jen málokdo.

Vitráže vlastně byly klasická z nouze ctnost: protože až do 18. století nebyla známá technologie výroby plochého skla, při výrobě okenních výplní se vyfoukly skleněné koule, ty se ještě rozžhavené zploštily a výsledné kulaté kousky se sesazovaly dohromady s pomocí olova a cínu. Pro životnost vitráží byla příprava olova stejně důležitá jako výběr a kvalita skla: mají totiž životnost jen kolem osmdesáti let a zdánlivě věčné vitráže se tak musí pečlivě udržovat a nepřetržitě opravovat.
 

2. Umění a historie

Vitráže v sobě spojují několik řemesel a uměleckých disciplín: pohybují se někde mezi užitým uměním, restaurátorstvím a volnou tvorbou. Vyprávění o vitrážích by mohlo začít klasickou větou „již za starých Římanů…“, ale to by zřejmě byla chyba: nejstarší kousky podobné vitrážím pocházejí z dob 3000 let před Kristem a byly objeveny už při vykopávkách ve starověkém Egyptě a Mezopotámii. V Římě kdysi proudilo světlo přes barevné mozaikové výplně do antických lázní, v 6. století zdobila vitráž interiér byzantského chrámu Hagia Sofia v dnešním Istanbulu. V Evropě se vitráže začaly vyrábět asi v 9. století a jejich zlatý věk přišel v době gotiky, kdy se stavěly velké katedrály.

Vitráží se dokonce týkají i první zmínky o českém skle: v Kronice mnicha sázavského, první české klášterní kronice, je roku 1162 zmínka o opatu Regnardovi ze Sázavského kláštera, který se vyznal „v umění vysazovati skelnou mozaiku“.
 

3. Vitráže už dávno nejsou jen kostelní okna

Novověk vitrážím příliš nepřál, vzkřísil je teprve romantismus a secese. Na přelomu 19. a 20. století nebyly ozdobné výplně oken jen výsadou honosných secesních sídel, ale i solidnějších činžovních domů na periferiích. Vitrážím se věnovala také řada umělců zvučných jmen, namátkou Matisse, Braque, Chagall či Alfons Mucha: pro Novou arcibiskupskou kapli v katedrále sv. Víta na Pražském hradě navrhl vitráž, inspirovanou počátky křesťanství v Čechách. Mnozí architekti dnes s vitrážemi pracují jako s nedílnou součástí interiéru, takže díla kombinovaná se sklomalbou zdobí kanceláře nejrůznějších společností, hotely a veřejné prostory i rodinné vily a domy.
 

4. Vitrážista Jiřička

Legendou mezi pražskými vitrážisty byl Josef Jiřička (1903–1969). Do Prahy sice podle rodinné legendy přišel bos, ale už v roce 1937 byla jeho firma oceněna zlatou medailí na světové výstavě v Paříži a vzápětí byla pověřena zhotovením nových oken pro katedrálu sv. Víta na Pražském hradě.

Syn Josefa Jiřičky, rovněž Josef, vytvořil například vitráže pro kostely sv. Bartoloměje v Kolíně, katedrálu sv. Bartoloměje v Plzni, chrámy v Rakovníku či Mostě, v Praze pak pro Staronovou synagogu či Anežský klášter. Třetí v generaci mistrů Jiřičků Martin mimo jiné navrhl a zhotovil vitráže do gotické kaple Staroměstské radnice a Pinkasovy synagogy. V současné době v tradici rodiny Jiřičků pokračuje Umělecké sklenářství Jiřička – Coufal pod vedením restaurátora Petra Coufala. Díky tomu se například o vitrážová okna od Jože Plečnika v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech už sedmdesát let stará jediná firma. Čtyřiadvacet oken sice bylo vyrobeno už v roce 1941, ale kvůli riziku poškození byla osazena až po skončení druhé světové války.
 

5. Největší vitrážové okno v Česku

Největší českou vitráží je chrámové okno v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Bylo zhotoveno v letech 1937–39 podle návrhu Maxe Švabinského, nazývá se Poslední soud, zdobí jižní stranu příčné lodi a rozkládá se na ploše 160 metrů čtverečních.

Ve svých pamětech Max Švabinský píše, že inspirací pro Poslední soud byla okna v katedrále v Chartres, prý nejkrásnější, jaká kdy viděl.
 

6. Vitráž pro nádraží v New Yorku a vitrážové muzeum

V unikátní vitrážové muzeum se proměnil kostel sv. Jiljí v Libyni u Lubence na Lounsku. Za jeho proměnou stojí společnost Skloart Jitky a Richarda Kantových, kteří se ve vystavených vitrážích snaží zachytit vývoj uměleckého sklenářství od románské doby po současnost.

Největším exponátem vitrážového muzea je prosvětlený vitrážový strop, v jehož borduře jsou uvedena jména všech dárců, kteří na projekt finančně přispěli. Kromě prohlídky muzea si můžete domluvit i exkurzi v běžném provozu dílny a vidět, jak se vitráže vyrábí dnes.

Je na co se dívat: unikátní vitráže vyrobené v rodinné dílně v Lubenci nově například zdobí strop newyorského nádraží Penn Station. Podsvícená trojdílná stropní freska v nádražní hale Moynihan Train Hall zobrazuje černošské pouliční tanečníky, kteří se vznášejí po obloze. Vitráž má celkovou rozlohu 80 metrů čtverečních a navrhl ji americký umělec Kehinde Wiley, přenos jeho malby na sklo pak trval sedm měsíců. Při malbách na sklo se barvy nanášejí v jemných odstínech a pak se opakovaně vkládají do pece k docílení požadované barevné intenzity.

Z ateliéru Kantových vyšla řada dalších zajímavých děl, například vitráže pro synagogu v Žatci, 13,5 metru vysoký skleněný obelisk ve fontáně na třídě T. G. Masaryka v Karlových Varech, vitráže pro karlovarský hotel Akvamarine a Grandhotel Pupp, skleněné obrazy s chmelovými motivy pro restauraci v Chrámu chmele a piva v Žatci, vitrážové stropy pro hotel Julián v Praze anebo výtah karlovarského hotelu Quisisana Palace.
 

7. Venkovský kostelík a vitráže z katedrály

Mešno je malá vesnička kousek od Spáleného Poříčí s krásným novogotickým kostelem Nejsvětější Trojice. Byl postaven z bílých cihel v letech 1901–1902 v místě původního gotického kostela zničeného požárem, a to podle plánu stavitele Arnošta Živného, ředitele dostavby pražského chrámu sv. Víta. Mešno roku 1749 koupila metropolitní kapitula u sv. Víta na Pražském hradě a důkazem tohoto propojení jsou tři okna s vyobrazením Karla IV. a Elišky Pomořanské od Jana Zachariáše Quasta. Vitráže, původně osazené v Císařské kapli chrámu sv. Víta, dnes jsou k vidění v krásném, ale nenápadném venkovském kostele. Další Quastovy práce můžete obdivovat například na oknech kostela Navštívení Panny Marie ve Vimperku anebo v zámecké kapli na Sychrově.