7 věcí, které nevíte o… českých turistických značkách

O značkách vám zkrátka prozradíme téměř úplně všechno, dokonce i to, jak se bez našich dokonalých značek obejdete v cizině. Těm, kteří rádi chodí pěšky, nabízíme i velký rozcestník portálu Kudy z nudy. Na sezónu 2023 je v celém Česku připraveno na 44 000 kilometrů pěších tras a 40 000 kilometrů cyklotras. Celou republikou jsou protkány také značky, které mají žlutý podklad a podobají se směrovkám pro motorová vozidla – ty jsou určené cyklistům. Je jich u nás asi 10 000 kilometrů dálkových tras a zhruba 30 000 kilometrů regionálních a místních tras. Pásovým značením, které má svislé pruhy, je opatřeno asi 3 900 kilometrů cyklotras. V zimě mají běžkaři k dispozici přibližně 550 kilometrů tras, pro vozíčkáře je vyhrazeno 149 kilometrů tras. Vyznačeno je také 2 800 kilometrů jezdeckých stezek pro milovníky jízdy na koních.
 

1. Kudy vedly první značky?

První trasa Klubu českých turistů byla vyznačena v roce 1889 ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Nevedla však podél Vltavy, ale přes sedlo Kolna. Nedávno byla obnovena, a to v retro stylu, tedy s původním značkami a replikami historických směrovek. V roce 1889 vznikla také druhá trasa: má číslo 0001 a její nejstarší úsek, nazvaný podle zakladatele KČT Cesta Vojty Náprstka, vede z Berouna přes obec Svatý Jan pod Skalou do Karlštejna. Mezi nejstarší trasy patřila také Krakonošova stezka, vybudovaná v letech 1889–1894 z Bedřichova do Horní Rokytnice, Posázavská stezka, Riegrova stezka údolím Jizery, Palackého stezka a také první dálková trasa přes Brdy na Šumavu; ta byla dokončena v roce 1912.
 

2. Vypadaly první značky jinak?

První značky byly o něco větší než dnes: střední pruh měl šířku 10 centimetrů a lemovaly ho tenčí bílé pruhy se šířkou čtyř centimetrů. Dnešní značky mají rozměry 10 x 10 cm, všechny vodorovné pruhy jsou stejně široké, prostřední udává barvu trasy a krajní bílé slouží k tomu, aby byly lépe vidět.
 

3. Proč jsou značky barevné?

Až do první světové války se pro turistické značení používala výhradně červená. Později se začalo značit i barvou modrou a od roku 1916 se používaly čtyři barvy, jak je známe dnes. Značky mají svou logiku: červeně jsou vyznačené dálkové nebo hřebenové trasy, zkrátka ty nejnáročnější. Modré značky lemují významnější trasy, zelená barva je určená pro místní trasy a žlutá vás bude provázet na zkratkách, spojnicích a kratších cestách. Na důležitějších křižovatkách, v obcích a u zajímavých lokalit značky doplňují rozcestníky; na nich jsou tabulky s názvem místa a informací o nadmořské výšce, krátké texty a také směrovky k dalším místům na trasách.
 

4. Jak vypadají jednotlivé značky a kolik jich ročně přibude?

Jak jsme již zmínili Česko křižuje více než 44 tisíc kilometrů pěších a lyžařských turistických tras s 67 tisíci směrovkami a více než 40 tisíc kilometrů cyklotras. Díky Klubu českých turistů jsou trasy jednotně značené, pravidelně udržované a aktualizované. Ročně přibude asi 400 až 500 kilometrů nových tras a naopak 200 až 300 kilometrů se ruší. V roce 2022 Klub českých turistů obnovil značení na zhruba 16 000 kilometrech tras a zrušil ho či přeložil na 260 kilometrech tras.

Všichni určitě známe pěší turistické značky vyznačeny v terénu pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pásů – dvou bílých a prostředního, který určuje barvu značené trasy. Je buď červený, modrý, zelený nebo žlutý. Konec značené trasy symbolizuje místo pruhu čtvereček, odbočka k hradu nebo zajímavému místu vypadá jako L a vrchol či vyhlídku připomíná trojúhelníček. Pro cyklisty se používá dvojí značení cest – silniční a terénní. Jezdci v terénu (například na horách) se orientují podle podobných značek jako pěší turisté, avšak barevné pruhy jsou uprostřed žlutých pásů. Oproti pěším turistům se pro cyklisty používá místo žluté značky bílá. Pro silniční cyklisty se používají žluté tabulky se symbolem kola, podobné jako pro motoristy. Značky obsahují kromě čísla trasy také názvy cílů a vzdálenosti k nim. Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Do systému patří i jezdecké stezky (hipostezky) pro jezdce na koních - jedná se o barevný kruh v bílém čtverci. Odlišné jsou také naučné stezky značené bílým čtvercem se šikmým zeleným pruhem.
 

5. Jak se značky malují?

S kontrolami tras a obnovou značek pomáhá Klubu českých turistů přibližně 1750 dobrovolníků. Trasy se kontrolují každé tři roky; obnovují se chybějící značky, prořezává se porost kolem nich a mapuje se schůdnost cest. K základní výbavě značkařů proto nepatří jen barvy a štětce, ale také šablony pro značky, škrabky, zahradnické nůžky nebo pilky. Tu a tam je potřeba vyznačit nové úseky, třeba k novým rozhlednám, k čemuž se využívají stromy, kameny nebo pařezy, ve volné krajině je občas nutný i speciální značkařský kolík a samolepicí značky, které se používají hladké povrchy.

Pokud vás tato činnost láká a sami byste se chtěli stát značkařem, není to zas tak jednoduché. Značkařem se stane ten, kdo v doprovodu vedoucího či instruktora z řad KČT značení provede vyznačkování (obnovu) značené trasy v délce minimálně 10 km. Tím získá kvalifikaci zaškoleného značkaře, která ovšem neumožňuje samostatné značkování v terénu. Pokud byste sami chtěli vést skupinu značkařů, můžete v dalším roce od roku, kdy se stanete zaškoleným značkařem, absolvovat školení a po úspěšně složených zkouškách se stát vedoucím značkařem.
 

6. Koho české značky inspirovaly?

Podobné značky se používají na Slovensku, v rumunském Banátu, v Chorvatsku na ostrově Krk kolem Bašky nebo na ostrově Žirje. Od roku 2007 se české značky rozšířily na území bývalého prvorepublikového Československa na Podkarpatské Rusi; na směrových tabulkách se tam objevuje cyrilice i latinka. Nejdál do světa se naše značky dostaly do Brazílie do oblasti kolem města Batayporã, které založil Jan Antonín Baťa.
 

7. Jak chodit bez našich značek?

Turistické značky nám závidí celý svět, na druhou stranu díky dokonalosti českého systému občas v zahraničí bloudíme, váháme anebo nestíháme. Leckde – třeba u sousedů na Slovensku, v Polsku, Rakousku, Německu ale také ve Francii, Itálii a jinde v Evropě i ve světě – se totiž nepoužívá údaj o vzdálenosti v kilometrech, ale v čase. Je to užitečné, ale bohužel jsme zvyklí na něco jiného.

Na závěr proto připojujeme krátký návod, jak se v časových údajích vyznat: pro výpočet času se využívá evropský standart DIN 33466 a tedy koeficienty: za hodinu byste měli vystoupat 300 výškových metrů, po rovině ujít čtyři kilometry a sestoupat 500 výškových metrů. K výslednému času se připočítávají ještě rezervní minuty navíc podle vzdálenosti. Když je cíl blíž než 45 minut chůze, připočítává se rezervních pět minut, když je na jeho dosažení potřeba hodina až dvě, přidává se patnáct minut, a když je dál než dvě hodiny, rezerva je 30 minut. Pokud v cestě jsou ferraty, ledovce nebo extrémně strmé výstupy, čas se ještě o něco prodlužuje. Podobně je tomu na stezkách pro děti nebo naučných stezkách: tam se zase počítá se zdržením kvůli čtení informací na panelech podél cesty a také kvůli hrám malých výletníků.