Defenestraci, tedy rychlý a skrznaskrz potupný způsob zúčtování s veřejnými odpůrci, kdekdo považuje takřka za
symbol české národní historie. Jenže vyhazování z oken Češi nevynalezli. Už Bible vypráví příběh
Jezábel, která byla pro svou bezohlednost vyhozena z okna
paláce v Jizreelu. Svrhávání ze skal a jiných vyvýšených míst znalo i
starověké Řecko, o
Římě nemluvě. Záznamy o
shazování úředníků či tyranů z městských věží a oken radnic zaznamenaly kroniky ve
středověké Itálii nebo ve
Francii.
Dobovou senzací se roku 1378 stala
defenestrace v Leuvenu v tehdejším
Brabantském vévodství, defenestrací skončily i nepokoje v roce 1418 ve
slezské Vratislavi. V obou případech šlo o vyvrcholení sporů mezi řemeslníky a patriciji, kteří ovládali městské radnice. Oběti byly vždy na obou stranách, z oken radnice ale létali výhradně konšelé. A konflikt ve Vratislavi, o pouhý rok předcházející
první pražské defenestraci v roce 1419, musel
Pražanům posloužit jako
nebezpečný zdroj inspirace.
Co znamená defenestrace a odkud se vzala
Slovo
defenestrace pochází z latinského
de fenestra, tedy „z okna“. V překladu doslova znamená
„vyhození z okna“. Ačkoli dnes slouží hlavně jako
metafora (politici mluví o
„personálních defenestracích“ a IT svět o
„vyhození z projektu“), v historii to bylo míněno zcela doslova. Vyhazování lidí z oken bývalo symbolickým gestem odmítnutí autority – a často také okamžikem, kdy se dějiny prudce zlomily.
Okno totiž nebylo jen prostředek úniku, ale i místo, odkud padala moc.
Pražská defenestrace 1618 odstartovala třicetiletou válku
I když
defenestrace nebyla pražským vynálezem, přesto právě
Praha má k defenestracím zvláštní vztah – skoro by se dalo říct, že je umí dělat s
elegancí i dramatem. Dějiny prostě umějí být barvité i v detailech, které by scénáristé možná škrtli jako příliš přehnané. V roce 1618 jedna taková malá pražská událost odstartovala
třicetiletou válku,
jeden z nejdelších a nejkrvavějších konfliktů v dějinách Evropy.
Zatímco
Habsburkové prosazovali katolickou víru, čeští páni hájili své svobody.
23. května 1618 vyústil spor v
dramatickou scénu ve
Starém královském paláci na
Pražském hradě. Hlavní roli sehrála
okna České kanceláře, příhodně obrácená do jižních zahrad. Odtud čeští stavové vyhodili katolického místodržícího
Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka,
Jaroslava Bořitu z Martinic a
písaře Filipa Fabricia.
Kdo byli místodržící a proč skončili v okně
Místodržící – zástupci krále v jeho nepřítomnosti – měli v Českém království dlouhou tradici. Úřad vznikl už za vlády
Ferdinanda I. Habsburského, když byl místodržícím jeho syn
Ferdinand Tyrolský. Když panovník pobýval mimo zemi, svěřil správu
nejvyšším zemským úředníkům, kteří pak rozhodovali o běžných záležitostech království. Za vlády
Rudolfa II., který trvale sídlil v
Praze, úřad na čas zanikl a znovu se objevil až po jeho smrti. Funkce byla čestná, ale zároveň nevděčná – místodržící stáli mezi rozjitřenými tábory a v časech náboženského napětí to nebylo zrovna bezpečné místo.
Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka – katolík, diplomat a spisovatel
Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652) byl významný šlechtic, oddaný katolické víře i habsburskému dvoru. Měl pověst
vzdělance a zkušeného diplomata, který prošel celou řadou úřadů – od
karlštejnského purkrabího po
nejvyššího kancléře Českého království. Během svého osmdesát let dlouhého života byl svědkem mnoha významných událostí, ale nic se nepodobalo okamžiku, kdy byl v roce 1618 vyhozen z oken
Pražského hradu.
Místodržící padali z výšky asi šestnácti metrů – a zázračně přežili. Katolíci tvrdili, že je zachránili andělé. Protestanti mínili, že je zachránilo hlavně to, že dopadli na
smetiště, které pod okny kanceláří vzniklo díky
zavedenému zvyku vyhazování odpadků z oken.
Slavata sice pád přežil, ale s těžkými zraněními. Útočiště všem zraněným poskytla paní
Polyxena z Lobkovic v nedalekém
Lobkowiczkém paláci. Pak
Vilém Slavata odjel na
léčení do Teplic, a následně zamířil do
Pasova pod ochranná křídla
arcivévody Leopolda.
Po návratu z
exilu v Pasově byl
Vilém Slavata jmenován
říšským hrabětem a dál působil v nejvyšších funkcích. Získal
úřad nejvyššího zemského komorníka, později
nejvyššího hofmistra a od roku 1628 až do konce života byl
nejvyšším kancléřem. Na sklonku života sepsal rozsáhlé
Historické spisování, čtrnáctisvazkové paměti, které dnes patří k nejcennějším pramenům z doby třicetileté války.
Jaroslav Bořita z Martinic – muž, který se stal symbolem protireformace
Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649) byl rovněž královským místodržícím a Slavatovým kolegou. Studoval na
jezuitských školách v
Itálii a po návratu do Čech se stal horlivým zastáncem katolické církve. Když ho 23. května 1618 čeští stavové vyhodili z okna, dopadl podobně šťastně jako Slavata – do měkkého hnoje v hradním příkopu. Později se stal
jedním z nejmocnějších mužů pobělohorských Čech a jeho jméno se stalo symbolem vítězství katolické šlechty.
Filip Fabricius – muž, který přežil a ještě na tom vydělal
Třetím do party byl
Filip Fabricius (asi 1570–1632), úředník pražské dvorské kanceláře. Při
defenestraci skončil stejně jako jeho páni – v hradním příkopu. Osud se k němu ale zachoval víc než příznivě. Po porážce stavovského povstání ho císař
Ferdinand II. odměnil
titulem svobodného pána z Hohenfallu – tedy „z Vysokého pádu“, snad aby se na jeho letecké dobrodružství nikdy nezapomnělo.
Za utržené šrámy získal bohatou odměnu, takže koupil konfiskované statky, například panství
Libáň, Kropáčova Vrutice a
Řepín. K tomu přidal
několik domů a usedlostí v
Praze, a byl také jmenován
podkomořím věnných měst. Defenestrace tak nevýznamného úředníka doslova postavila na nohy.
Když se zajdete podívat na
Pražský hrad, v
zahradě Na valech dodnes najdete
dva stejné kamenné obelisky. Ty označují místa, kam pánové dopadli.
Když okno nenabízí jen výhled
Defenestrace jako politický nástroj v sobě má zvláštní paradox – je to
akt vzpoury i zoufalství, rituál i náhoda.
Praha díky nim vstoupila do
světových učebnic dějepisu, ale i do slovníků. Jen málokteré město má tak výraznou „okenní značku“.
Pražských defenestrací si všiml i
britský spisovatel Jerome Klapka Jerome, autor řady humoristických povídek a cestopisů. Jeho nejznámějším dílem jsou
Tři muži ve člunu a volné pokračování
Tři muži na toulkách. Právě tam v osmé kapitole je
Praze a
místní zálibě v defenestracích věnováno pár řádek:
„…Praha je totiž jedno z nejzajímavějších měst v Evropě,“ píše Jerome Klapka Jerome.
„Její kameny jsou prosáklé historií a bájemi; každé její předměstí určitě bylo někdy bojištěm. To je to město, co počalo reformaci a vysedělo třicetiletou válku. Ale poloviny všech svých útrap mohla být Praha patrně ušetřena, kdyby měla méně veliká a ne tak lákavě příhodná okna. První z těch mohutných katastrof uvedla v pohyb tím, že vyhodila sedm katolických konšelů z oken své radnice na píky husitů. A k té druhé dala později signál tím, že z oken starobylého hradu na Hradčanech vyhodila zase královské místodržící – to byla druhá pražská defenestrace. Od těch dob se v Praze rozhodovalo ještě o mnoha fatálních problémech; ale jelikož se vyřešily bez násilí, lze patrně usoudit, že se projednávaly ve sklepích. Okno jakožto argument by zřejmě pro každého roduvěrného Pražana znamenalo vždycky příliš silné pokušení.“
A tak až půjdete po
Staroměstském náměstí nebo kolem
Novoměstské radnice, zkuste se podívat na okna a
dějiny pražských defenestrací trochu jinak. Nejsou to jen
průhledy do minulosti, ale také němá svědectví o tom, že i dějiny někdy prostě musely vyletět ven. A jak ukazuje historie:
i když něco skončí pádem, může to otevřít novou kapitolu.
Věda a historie opravdu nejsou nuda, zvlášť s
Kudy z nudy.
Poznejte historii defenestrací, politický nástroj používaný v Praze, který měl zásadní vliv na evropskou historii.
Defenestrace v překladu znamená vyhození z okna. Historicky to byl způsob, jak se politicky zbavit nepohodlné osoby.
Třicetiletá válka začala v roce 1618 po pražské defenestraci.
Místodržící vyhození byli Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius.
I přes pád z výšky šestnácti metrů všichni místodržící přežili, pravděpodobně díky tomu, že dopadli na smetiště.
Na Pražském hradě a v zahradě Na Valech jsou kamenné obelisky, které označují místa, kam místodržící dopadli.
Vilém Slavata byl šlechtic a diplomat, který zastával řadu významných úřadů včetně nejvyššího kancléře Českého království.
Britský spisovatel Jerome Klapka Jerome v knize 'Tři muži ve člunu' zmiňuje pražské defenestrace a jejich historický význam.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.