32 let od sametové revoluce: jak jsme žili za socialismu?

Přes dnešní Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, které sídlí v malostranském Lobkovickém paláci, se tehdy v létě tisícům občanů Německé demokratické republiky podařilo dostat do svobodné části země. Většinu majetku nechali doma a v Praze nakonec museli opustit i svá auta. Malá Strana i další části historického centra se proměnily v obří skladiště trabantů, wartburgů a dalších východoevropských značek. Podle záznamů tehdejší policie jich z ulic bylo odtaženo kolem dvou tisíc. Část se vrátila do Německa, další se prodávaly v autobazarech, ale kolik přesně jich bylo a kolik se jich odvezlo pryč, to dnes nikdo neví. Zavzpomínat na divoké časy se záplavou „trabi“ můžete při návštěvě Trabant muzea v pražském Motole.
 

V čem jsme jezdili?

Dnes je na silnicích sledujeme s nostalgií, ale před listopadem jsme nejezdili téměř ničím jiným než Škodovkami, Trabanty, Wartburgy a Žigulíky. Na vysněné auto se stály několikadenní fronty, vedly se pořadníky, a kdo měl štěstí a dostal se konečně na řadu, ten na nový vůz zaplatil přibližně roční průměrný plat. V roce 1989 jezdilo v Československu 576 tisíc „stodvacítek“, 132 tisíc trabantů a 156 tisíc ruských vozů. Většina z nich už dávno dojezdila, některé ale místo na vrakovištích skončily v muzeích veteránů: přijďte se na ně podívat třeba do Automuzea v Terezíně, Trabant muzea v Praze anebo do Muzea socialistických vozů ve Velkých Hamrech u Tanvaldu.

V Národním technickém muzeu je až do 12. června 2022 k vidění výstava Výstava Jan Tatoušek – umělec v technice, architekt v designu, která přibližuje práci této legendy průmyslového designu. Připomeňme jeho motocykl Bizon, který se s označením Jawa UŘ-SST dostal roku 1967 do výroby.
 

Co jsme jedli a pili?

Na retro výstavách většinou nechybí část věnovaná socialistickým samoobsluhám. Mléko v sáčku, konzervy krevní tučnice a luncheon meat aneb hit chatařů a chalupářů, polévky Vitana, sifonové lahve a bombičky na výrobu sifonu, malinovka, citrónovka nebo kofola či Granko v retro balení a další potraviny vyvolávají až nepatřičné dojetí. Dodejme, že v obchodech toho za socialismu moc nebylo, zato o prázdné regály nouze nebyla. Znojemské okurky, játra nebo uherák představovaly luxusní zboží. A k tomu sirky Solo ze Sušice, papiňáky, mixéry Eta a všudypřítomné hliníkové příbory. Kdoví, možná skutečně byly jedovaté, ale přežili jsme!
 

Co jsme mlsali?

V záplavách dobrot se stále vracíme ke starým dobrým známým z předrevoluční éry. Více než padesát let se drží na trhu třeba Pribináček aneb Pramen zdraví z Posázaví, polárkové dorty a tvarohový Míša (rozšířený dokonce o ovocné variace v podobě nanuků i ve vaničkách), kondenzovaná slazená smetana v tubě Jesenka, Piknik a Pikao, bobnony Bon Pari společně s Lentilkami a Hašlerkami, Tatranky a Fidorky, čokolády Orion nebo mléčné výrobky Termix. A vzpomínáte na čokoládové kočičí jazýčky, barevné gumové medvídky nebo bonbony maliny a fialky, které od sebe nešly odlepit?
 

S čím jsme si hráli?

Znáte Igráčky, malé figurky představující nejrůznější profese a činnosti? Přežili sametovou revoluci a oblékli se do modernějších outfitů. Prvním hotovým prototypem hračky Igráček byl zedník s příslušenstvím, který spatřil světlo světa v roce 1976. Název podniku, a tím pádem i oblíbené figurky, byl odvozen od ruského slova hra „igra“.

Podobně jako Igráčci letěli i Mončičáci, céčka, Rubikovy kostky nebo legendární stavebnice Merkur, na kterou se za totality stály fronty. Proslavila se i tím, že z ní v roce 1961 Otto Wichterle sestavil první přístroj na výrobu kontaktních čoček. V Polici nad Metují, kde se Merkur od roku 1920 vyrábí, najdete jedinečné muzeum.
 

Co jsme nosili a v čem jsme bydleli?

Chcete si prohlédnout interiéry, zařízené v retro stylu? Vyzkoušet si tehdejší každodenní život ve skutečných kuchyních a obývácích a dokonce se podívat do zásuvek a skříní na konfekci z dederonu, krimplenu a dalších syntetických materiálů? Zajděte se podívat do chebského Retromusea s úplnou a jedinečnou přehlídkou životního stylu a designu v dobách socialistického Československa. Zjistíte, co tehdy nabízely obchodní domy Bílá labuť, Kotva, Máj anebo ikona socialistického luxusu, Dům módy na Václavském náměstí v Praze.
 

Jak jsme si vyráběli džíny?

Za tuzexové poukázky, takzvané bony, se sice dalo nakupovat jen v síti obchodů Tuzex, zato tam měli všechno to, co jste nedostali běžně: západní spotřební elektroniku, potraviny, kosmetiku, oblečení a dokonce i auta. Název vznikl ze spojení slov tuzemský export a většina lidí tam chodila „na čumendu“, protože valuty ani bony neměli. K Tuzexům patřili veksláci: překupníci, kteří směňovali bony za běžné peníze v přepočtu 1:5. Přepočítáno na tehdejší peníze vás třeba džíny vyšly na třetinu platu, ovšem jinde než v Tuzexu se dlouho sehnat nedaly. Kdo neměl džíny, musel si koupit jejich napodobeniny anebo jiné kalhoty a pak je podomácku „vylepšit“ drbáním drátěným kartáčem nebo chemickými čistidly.