Přes dnešní
Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, které sídlí v
malostranském Lobkovickém paláci, se tehdy v létě tisícům občanů Německé demokratické republiky podařilo dostat do svobodné části země. Většinu majetku nechali doma a v
Praze nakonec museli opustit i svá auta.
Malá Strana i další části historického centra se proměnily v obří skladiště trabantů, wartburgů a dalších východoevropských značek. Podle záznamů tehdejší policie jich z ulic bylo odtaženo kolem dvou tisíc. Část se vrátila do Německa, další se prodávaly v autobazarech, ale kolik přesně jich bylo a kolik se jich odvezlo pryč, to dnes nikdo neví. Zavzpomínat na
divoké časy se záplavou „trabi“ můžete při návštěvě
Trabant muzea v pražském Motole.
V čem jsme jezdili?
Dnes je na silnicích sledujeme s nostalgií, ale před listopadem jsme nejezdili téměř ničím jiným než
Škodovkami, Trabanty, Wartburgy a Žigulíky. Na vysněné auto se stály několikadenní fronty, vedly se pořadníky, a kdo měl štěstí a dostal se konečně na řadu, ten na nový vůz zaplatil přibližně roční průměrný plat. V roce 1989 jezdilo v Československu 576 tisíc „stodvacítek“, 132 tisíc trabantů a 156 tisíc ruských vozů. Většina z nich už dávno dojezdila, některé ale místo na vrakovištích skončily v
muzeích veteránů: přijďte se na ně podívat třeba do
Automuzea v
Terezíně,
Trabant muzea v Praze anebo do
Muzea socialistických vozů ve Velkých Hamrech u
Tanvaldu.
V Národním technickém muzeu je až
do 12. června 2022 k vidění výstava
Výstava Jan Tatoušek – umělec v technice, architekt v designu, která přibližuje práci této legendy průmyslového designu. Připomeňme jeho
motocykl Bizon, který se s označením Jawa UŘ-SST dostal roku 1967 do výroby.
Co jsme jedli a pili?
Na retro výstavách většinou nechybí část věnovaná socialistickým samoobsluhám.
Mléko v sáčku, konzervy krevní tučnice a
luncheon meat aneb hit chatařů a chalupářů, polévky Vitana, sifonové lahve a
bombičky na výrobu sifonu, malinovka, citrónovka nebo kofola či
Granko v retro balení a další potraviny vyvolávají až nepatřičné dojetí. Dodejme, že v obchodech toho za socialismu moc nebylo, zato o prázdné regály nouze nebyla.
Znojemské okurky, játra nebo
uherák představovaly luxusní zboží. A k tomu
sirky Solo ze Sušice, papiňáky,
mixéry Eta a všudypřítomné hliníkové příbory. Kdoví, možná skutečně byly jedovaté, ale přežili jsme!
Co jsme mlsali?
V záplavách dobrot se stále vracíme ke starým dobrým známým z předrevoluční éry. Více než padesát let se drží na trhu třeba
Pribináček aneb Pramen zdraví z Posázaví, polárkové dorty a
tvarohový Míša (rozšířený dokonce o ovocné variace v podobě nanuků i ve vaničkách), kondenzovaná slazená smetana v tubě
Jesenka, Piknik a Pikao,
bobnony Bon Pari společně s Lentilkami a Hašlerkami,
Tatranky a Fidorky,
čokolády Orion nebo
mléčné výrobky
Termix. A vzpomínáte na čokoládové kočičí jazýčky, barevné
gumové medvídky nebo bonbony maliny a fialky, které od sebe nešly odlepit?
S čím jsme si hráli?
Znáte
Igráčky, malé figurky představující nejrůznější profese a činnosti? Přežili sametovou revoluci a oblékli se do modernějších outfitů. Prvním hotovým prototypem hračky Igráček byl zedník s příslušenstvím, který spatřil světlo světa v roce 1976. Název podniku, a tím pádem i oblíbené figurky, byl odvozen od ruského slova hra „igra“.
Podobně jako
Igráčci letěli i
Mončičáci,
céčka,
Rubikovy kostky nebo legendární
stavebnice Merkur, na kterou se za totality stály fronty. Proslavila se i tím, že z ní v roce 1961
Otto Wichterle sestavil první přístroj na výrobu kontaktních čoček. V
Polici nad Metují, kde se Merkur od roku 1920 vyrábí, najdete
jedinečné muzeum.
Co jsme nosili a v čem jsme bydleli?
Chcete si prohlédnout
interiéry, zařízené v retro stylu? Vyzkoušet si tehdejší každodenní život ve skutečných kuchyních a obývácích a dokonce se podívat do zásuvek a skříní na konfekci z dederonu, krimplenu a dalších syntetických materiálů? Zajděte se podívat do
chebského Retromusea s úplnou a jedinečnou přehlídkou životního stylu a designu v dobách socialistického Československa. Zjistíte, co tehdy nabízely
obchodní domy Bílá labuť,
Kotva,
Máj anebo ikona socialistického luxusu,
Dům módy na
Václavském náměstí v
Praze.
Jak jsme si vyráběli džíny?
Za tuzexové poukázky, takzvané bony, se sice dalo nakupovat jen v síti
obchodů Tuzex, zato tam měli všechno to, co jste nedostali běžně: západní spotřební elektroniku, potraviny, kosmetiku, oblečení a dokonce i auta. Název vznikl ze spojení slov tuzemský export a většina lidí tam chodila „na čumendu“, protože valuty ani bony neměli. K Tuzexům patřili
veksláci: překupníci, kteří
směňovali bony za běžné peníze v přepočtu 1:5. Přepočítáno na tehdejší peníze vás třeba džíny vyšly na třetinu platu, ovšem
jinde než v Tuzexu se dlouho sehnat nedaly. Kdo neměl džíny, musel si koupit jejich napodobeniny anebo jiné kalhoty a pak je podomácku „vylepšit“ drbáním drátěným kartáčem nebo chemickými čistidly.