
Snad žádná umělecká činnost se nezapsala tak hluboce do podoby českých zemí jako
barokní stavitelství. Díla jeho stavitelů obohacují podobu našich měst a vesnic a dávají krajině
Moravy a
Čech originální rytmus a harmonii. Mezi osobnosti, které výrazně překročily horizont své doby patří nesmazatelně architekt
Jan Santini Aichel.
Santini Aichel (1677 – 1723) se narodil
s tělesnou vadou – byl na část těla ochrnutý a chromý. Vyrostl na
Starém Městě, kde se také ve zdejším cechu
vyučil kameníkem, což oproti otcově zednictví znamenalo pracovní a společenský postup. V učení se pravděpodobně seznámil se svým celoživotním přítelem Adamem Kulichem, pozdějším kamenickým mistrem, se kterým pracoval na řadě významných

památek. Získal práci na Hradčanech, kam se za prací také přestěhoval – bydlel v jednom z
malých domků za Jelením příkopem. Ve své činnosti
navazoval na architekta J. B. Matheye, po jehož smrti některé projekty přebral a dokončil, přebral i Matheyův okruh stavebníků a částečně navázal i na jeho styl. Roku 1707 se oženil a měl s manžellkou čtyři děti. Postupně však zemřely jak děti, tak i manželka, zůstala mu jen dcera Anna Veronika. Santini se podruhé
oženil s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic a získal tak povýšení do šlechtického stavu.
Mistr Jan Blažej Santini Aichel ve svých projektech geniálně spojoval znalosti matematiky, geometrie, numerologie i katolické symboly. Za
23 let plodného projektantského působení navrhl téměř
stovku sakrálních, palácových i hospodářských staveb. Prokázal vytříbený cit pro začlenění staveb do krajiny a vytvářel prostory s vynikající akustikou a mimořádnou
světelnou charakteristikou.