Žižkov, dnes součást městské části
Praha 3, vznikl v druhé polovině
19. století jako
rychle a levně vystavěná dělnická čtvrť s typickými pavlačovými domy s malými byty, aby ubytoval rostoucí počet dělníků v blízkosti nově budovaných pražských továren. Jeho rozvoj souvisel s
bouráním pražských hradeb, rozvojem
železnice a
průmyslu v okolí, a byl řízen tehdejšími stavebníky a podnikateli, jako byl Karel Hartig. Žižkov se stal centrem, kde od počátku žila
sociálně slabší vrstva obyvatel
Prahy. Tato dělnická minulost a sociální složení položily základ pro nekonformní životní styl a jisté "buřičství", které je s Žižkovem spojeno i dnes.
Zápalky, šrouby a plyn: průmyslový Žižkov, který zmizel
Na konci 19. století se Žižkov
proměnil z polí a vinic v rušnou
průmyslovou čtvrť. Vyráběla se tu
munice,
kamna,
pancéřové pokladny i světlotisk. Usedlost
Parukářka byla přestavěna na továrnu, kde se už roku 1825 vyráběly nárazové zápalky pro pěchotní zbraně. Významná byla i
plynárna z roku 1865, která po šedesát let zásobovala Prahu, než ji nahradil podnik v Michli.Jedna z nejslavnějších fabrik stála na úpatí
Vítkova, v místě dnešního
divadla Ponec.
Rudolf Stabenow Metallwerke, obklopená viniční usedlostí Miranka, chrlila
šrouby, matky, okapy i kolena ke kamnům. Kvůli nedostatku prostoru se později přesunula do
Čelákovic. V Husinecké ulici sídlila firma
Husník a Häusler, průkopníci
vodotisku. Vedle velkých podniků vznikaly
stovky dílen v pavlačových domech – ševci, krejčí, hodináři, holiči i výrobci trofejí. Dělnická energie Žižkova byla všudypřítomná, i když dnes zůstává jen v paměti domů a ulic.
Žižkov pod rouškou noci: zlodějíčci, švindlíři a svéráz
Na přelomu století byl Žižkov nejen dělnickou čtvrtí, ale i místem, kde se dařilo všem, kdo uměli přežít. Tehdejší
periferie se rychle plnila dělníky, přistěhovalci a nejrůznějšími živly. V pavlačových domech se šířily drby rychleji než pára z polévky, a v temných uličkách se pohybovali
kapsáři, podvodníci, kasaři i lehké ženy, které znaly jména všech štamgastů. Místní si říkali „Žižkováci“ a byli hrdí na svou svéráznost. Čtvrť měla vlastní rytmus, vlastní pravidla a vlastní legendy – od
Haškova Švejka po skutečné
příběhy z policejních spisů.
Ostatně policie tu měla plné ruce práce – v hospodách se řešila politika, fotbal i poslední zatčení. Žižkov byl drsný, hlučný, ale opravdový. A právě tahle směsice svobody, špíny a hrdosti mu dodala pověst „
Žižkovské republiky“, kde se žilo podle vlastních pravidel.
Legendy a případy ze starého Žižkova
Paní s nožem v kabelce
V roce 1907 byla na Seifertově ulici zatčena žena, která v kabelce nosila kuchyňský nůž „pro případ, že by ji někdo urazil“. Tvrdila, že se tak chrání před sousedkou, která ji pomlouvala v místní hospodě. Případ skončil domluvou, ale v kronikách zůstal jako „ženský duel bez krve“.
Zloděj s kočárkem
Známý žižkovský kapsář František „Kočárkář“ V. si v roce 1911 pořídil dětský kočárek, do kterého ukládal ukradené zboží. Vydával se za otce na procházce, zatímco v kočárku vozil šperky, peněženky a dokonce i ukradené boty. Byl dopaden díky tomu, že se pokusil ukrást policejní čepici.
Hospoda U Šnorů a Haškův Švejk
Jaroslav Hašek často navštěvoval hospodu U Šnorů, kde údajně vznikly první náčrty Osudů dobrého vojáka Švejka. Místní štamgasti se stali předobrazem postav jako Bretschneider nebo Palivec. Hašek tu prý jednou zaplatil účet básní místo penězi.
Žižkovský „Romeo“ a podvodné zásnuby
V roce 1903 se jistý Antonín K. vydával za důstojníka a sliboval sňatek několika ženám z okolí Sladkovského náměstí. Vždy si vypůjčil peníze „na uniformu“ a zmizel. Byl dopaden, když se omylem zasnoubil se sestrou jedné ze svých obětí.
Vražda v pavlačovém domě
Kniha Jak hřešil Žižkov před sto lety uvádí případ vraždy z roku 1909, kdy se v pavlačovém domě odehrála hádka mezi dvěma nájemníky kvůli vodě ve společné kuchyni. Jeden z nich druhého udeřil železnou tyčí. Případ byl tehdy označen jako „tragédie z nedostatku soukromí“.
Procházka mezi pavlačemi a strmými ulicemi
Vydejte se na Žižkov pěšky, jinak to ani nejde. Tady se chodí do kopce i z kopce, často zároveň. Ulice jako
Jeronýmova,
Štítného nebo
Blahníkova se kroutí jako vzpomínky na staré časy, a každá z nich skrývá pavlačové domy, které pamatují dělnické rodiny, řemeslníky i první kavárenské snílky.
Kostnické náměstí se rozkládá ve dvou výškových úrovních, schody vedou kolem
trafostanice a kamenné zídky lemují parčík jako rám obrazu.
Vnitrobloky jsou stísněné, ale plné života. Tady se sušilo prádlo, čerpala voda ze studny a vedly se debaty přes zábradlí...
Cestou křížem krážem Žižkovem nemůžete minout
Žižkovskou televizní věž, ikonickou stavbu s výhledem na celou
Prahu a miminky od
Davida Černého. Na
vrchu Vítkov se tyčí
Národní památník s
jezdeckou sochou Jana Žižky. Ten odtud hledí na město, které nese jeho jméno. V klikatých ulicích se ukrývá i kostel sv. Prokopa,
Divadlo Járy Cimrmana, Vila Tereza s poetickou minulostí, nebo
Dům Radost (býv. odborových svazů), postavený na místě někdejší plynárny. Žižkov má ale i další významné památky, jako je například:
Každá památka je jako zastavení v čase, každá dlaždice pamatuje jiný příběh. A když se unavíte, stačí zabočit do některé z legendárních hospod. Tady se totiž historie nejen čte, ale i zapíjí.
... po procházce do hospody
Na Žižkově se nechodí jen za památkami, ale i za atmosférou, která se nejlépe nasává u výčepu. Po výstupu Jeronýmovou nebo šmejdění v pavlačových dvorech si sedněte do jedné z
legendárních hospod, kde se historie mísí s přítomností. V podniku
U Slovanské lípy teče pivo už přes 130 let,
U Sadu se potkávají štamgasti s turisty, a v
Planeta Žižkov se servíruje guláš s výhledem na minulost. Tady se neřeší jen fotbal a politika, ale i to, kdo má nejlepší utopence v ulici. Hospody jsou kronikou čtvrti – každý stůl má svůj příběh, každý půllitr svou pointu. Třeba
hospoda U Vystřelenýho oka, založená roku 1993 v bývalých sklepech na brambory a uhlí, je dodnes kulturním fenoménem s výzdobou od Martina Velíška. Atmosféra
spojuje štamgasty, umělce i snílky v duchu Žižkova, který nikdy neztratil oko pro svobodu.