Na západní špici jednoho z nejstarších pražských ostrovů,
Štvanice, stojí výrazná
industriální budova secesního vzhledu. Jedná se o budovu s kopulovitou věží postavenou v letech 1903–1914 pro provoz nízkotlaké
jezové průtočné vodní elektrárny. Architekt
Alois Dlabač se při jejím návrhu inspiroval motivy francouzské zámecké architektury. Jedná se o
jednu z nejstarších průmyslových vodních elektráren na
Vltavě.
Budova je
technickou památkou – elektrárna zde byla postavena již koncem 19. století při řešení zesplavnění Vltavy. Tehdy vznikla myšlenka budování malých vodních elektráren, které by dodávaly energii pražským domácnostem
a osvětlovaly by město. Vodní elektrárna Štvanice je
poslední průtočnou elektrárnou na vodní cestě od Lipna do Prahy. Na západní straně budovy dominuje čtyřhranná pětiposchoďová věž o výšce 22 m. Její
poslední patro je kruhové, řešené na způsob altánu, střecha je kopulovitá se špicí výšky 8 m.
Stavba komplexu
o výkonu 1,42 MW probíhala v letech
1907 až 1913 a prováděla jí
firma Müller a Kapsa. Přímo na špičce ostrova je umístěna malá vodní elektrárna, která prošla v roce 1984 komplexní rekonstrukcí. V roce 2002 byla prohlášena
kulturní památkou.
Pohyblivý jez Štvanice
Pohyblivý jez umístěný
nad plavební komorou Štvanice je
největším zařízením tohoto druhu v České republice. Doplňuje zdymadlo Štvanice a je zařazen mezi technické zajímavosti města Prahy. Nachází se
v zákrutu řeky Vltavy severně od centra Prahy,
pod vrchem Letná, na říčním kilometru 50,69. Jedná se o celkem rozsáhlé dílo. Sestává z Helmovského jezu
na levém rameni Vltavy,
soustavu plavebních komor v levé části pravého ramene a pohyblivého jezu v jeho pravé části. Pod ním je vybudován
sportovní kanál Štvanice pro vodní slalom. Z
Hlávkova mostu i z okolních nábřeží jsou zajímavé pohledy na řeku, vodní dílo, ostrov Štvanice i na jeho konci umístěnou malou vodní elektrárnu. Zdymadlo Štvanice je upomínka na velkoryse pojatý záměr
splavnění Vltavy uvnitř Prahy, realizované v letech 1907-1922.