Věznice Plzeň, známá jako
Bory, byla slavnostně zprovozněna v červenci
1878 jako
první trestnice v Rakousku-Uhersku postavená přímo k tomuto účelu. Její
paprskovité architektonické řešení, inspirované anglickými a americkými vzory (Ipswich, Filadelfie), mělo umožnit lepší dohled a izolaci vězňů. Autorem projektu byl
c. k. stavební rada Emanuel Trojan, který spolu s Franzem Maurusem a Johannem Kaurou vytvořil monumentální komplex na 9,5 hektarech. I dnes je Věznice Plzeň největším zařízením tohoto typu v České republice. Její celková kapacita je
1160 obviněných a odsouzených. Ve věznici jsou oddělení s ostrahou, zvýšenou ostrahou a s dohledem. Součástí komplexu je i specializované oddělení pro vězně s poruchou osobnosti a chováním.
Úplně
prvním vězněm v borské historii se stal
obchodní příručí Bedřich Schneiberg, odsouzený na osm let těžkého žaláře. Věznice měla kapacitu 915 mužů, z toho 387 v samovazbě. Od počátku byla určena pro
těžké zločince i
politické vězně z celého mocnářství — od Čech po Štýrsko. Již v roce 1894 zde byli uvězněni účastníci procesu s „Omladinou“, včetně
Aloise Rašína a
Stanislava Kostky Neumanna.
Věznice na Borech
není běžně
přístupná veřejnosti. Její historie však žije dál – v archivech, pamětních knihách i tichých vzpomínkách těch, kteří prošli jejími branami. Vnitřní kaple, paprskové chodby i cely samovazby tvoří labyrint, kde se odehrávaly příběhy viny, pokání i nespravedlnosti. Bory nejsou jen věznicí, jsou pamětníkem lidské temnoty i touhy po světle.
Popravy na Borech – od císaře pána po samet
Za
Rakouska-Uherska se na Borech popravovalo
oběšením, zejména za
vraždy, loupeže a velezradu. Poslední poprava před vznikem republiky proběhla v roce 1918. Za první republiky byly popravy vzácné, ale věznice sloužila jako místo výkonu trestu smrti i pro
mimořádně závažné případy. Za protektorátu se popravy staly nástrojem nacistické represe. Po válce se trest smrti vrátil do rukou československé justice — na Borech byli
popravováni vrazi, násilníci i recidivisté. Poslední poprava v
Plzni proběhla v roce
1986, kdy byl oběšen vrah Bohumil Suda. O tři roky později byl trest smrti zrušen.
Tajemství borské věznice
Věznice Bory není jen komplexem zdí — je to
labyrint, který se vine jako stín nad plzeňským předměstím. Její paprskovitý půdorys, inspirovaný anglickými a americkými trestnicemi, tvoří
osmicípou hvězdu, kde každý paprsek představuje samostatné oddělení.
Centrální kupole slouží jako dohledové srdce věznice — odtud se rozbíhají chodby jako žíly systému, který nemá slabé místo. Vězeň, který se tu ztratí, se ztratí důkladně.
Chodby jsou
dlouhé,
chladné, s vysokými stropy a ozvěnou, která připomíná spíše kryptu než instituci. V některých částech se dochovaly původní dveře, mříže i vězeňské značky z dob monarchie. Vnitřní kaple, dnes přestavěná na tělocvičnu, bývala místem pokání — dnes se tu potí těla, která kdysi hledala odpuštění.
A přesto se našli tací, kteří se pokusili z tohoto labyrintu uniknout. V archivech se dochovaly zmínky o
pokusech přeřezat mříže, ukrýt se v prádelních vozících nebo využít zmatek při přesunech. Většina skončila v samotce, nikoliv na svobodě. Obdiv (minimálně spoluvězňů) vyvolal útěk
Roztislava Roztočila a Romana Čabrady (2005), který připomíná detektivku. Vězni se ukryli v papírové krabici, kterou upravili tak, aby se do ní vešli. V kamionu se dostali z věznice až za hranice. Policie je dopadla, ale jejich plán se zapsal do legend. Proběhlo ale i několik
neúspěšných pokusů (2022, 2025): Vězni se pokusili slanit z okna
pomocí prostěradel spletených do lana, s improvizovanou kotvou z kovových dílů postele. Dozorci však jejich plán odhalili včas. Inspirace Kajínkem byla zřejmá, ale výsledek méně filmový.
Známé tváře za mřížemi plzeňské věznice
- Alois Rašín – budoucí ministr financí, vězněn v roce 1894 za účast v hnutí Omladina.
- Stanislav Kostka Neumann – básník, novinář, rovněž obviněn v procesu s Omladinou.
- Antonín Hajn – poslanec, vězněn za politickou činnost.
- Karel Hojer – notorický kasař, jehož případ z 20. let 20. století vyvolal aféru ohledně spolehlivosti daktyloskopie. Byl neprávem odsouzen na základě otisku prstu, později se ukázalo, že šlo o omyl. Případ vedl k revizi metod kriminalistiky. Zachyceno je to i v Hříšných lidech města pražského (díl "Otisk")
- František Kocourek – známý boxer a odbojář, vězněn za nacistické okupace.
- Zdeněk Kovář – recidivista, jehož případ vedl k debatám o duševní zdraví a trestu smrti.
- Bohumil Suda – poslední popravený v Plzni (1986), za brutální vraždu.