Řopíky vz. 37 v Kotelském sedle v Krkonoších

Malé opevňovací objekty, bunkry a pevnůstky se budovaly v letech 1936 – 1938 jako obranná opatření proti hrozbě německého útoku na republiku i v Krkonoších. Linie těchto lehkých opevnění se táhla od Jestřebích hor a Babí a Rýchory přes celé Krkonoše až po Harrachov.
 
Název řopík je zkratkou slov ředitelství opevňovacích prací. Půdorys řopíků je 8,7 x 3,5 metrů, tloušťka stěn byla 50 až 80 cm a odolávaly palbě kanónů ráže 105 mm ze všech vzdáleností. Osádku tvořilo vždy 7 mužů se 2 až 3 kulomety. Na jednom kilometru bylo zbudováno 6 řopíků, mezi nimiž se táhly zákopy a byly zbudovány různé střelecké úkryty. Dodnes na tyto němé svědky pohnuté válečné historie narazíte na různých místech Krkonoš, nejen mezi Kotlem a Lysou horou, ale také v úseku Studniční a Luční hory.
 

Řopíky u staré obchodní stezky

Mezi vrcholy Kotle, Lysá hora, Zlaté návrší a hraničním hřebenem leží poměrně rozsáhlá náhorní rovina s prameništěm Labe, Mumlavy a Pančavy. A navíc tudy přechází hřebeny stará obchodní "Česká" cesta. Například po vzniku skláren na obou stranách hor se tudy (v krosnách na zádech nosičů) dopravovaly polotovary k dalšímu zpracování a hotové výrobky zpět na trhy do širokého podhůří.
 
Výstavbě již zmíněného opevnění předcházel projekt a výstavba tzv. Masarykovy horské silnice, jejíž budování bylo slavnostně odstartováno v roce 1934. Začínala nedaleko Jilemnice a podél toku Jizerky a kolem Dolních a Horních Míseček měla dosáhnout vrcholu Zlatého návrší a končit smyčkou u dnešní Vrbatovy boudy. Účel byl již zcela jasný – v sousedním Německu se totiž krátce po nástupu Adolfa Hitlera k moci začala stavět takzvaná sudetská silnice z Vratislavi až prakticky k hranicím, která výrazně snižovala možnost obrany západních Krkonoš.
 

Dokončené i nedokončené

Dnes se veškeré památky na obranu Československa nacházejí v I. zóně národního parku a proto je zde zakázán vstup mimo značené cesty. U jednoho z lehkých objektů při cestě od Vrbatovy boudy k prameništi Labe je však zřízena informační tabule se základním popisem a určením této pevnůstky. Ostatní stojí v kosodřevině ve stavu, v jakém byly zanechány po odstoupení pohraničí v roce 1938 a lze na nich velice dobře sledovat postup výstavby.
 
Zatímco řopíky při Vrbatově boudě jsou po stavební stránce prakticky dokončeny, u Harrachových kamenů již většinou nebyl proveden zemní zához a kamenná rovnanina, na západním úbočí Kotle chybí omítky a izolace a na Lysé hoře nemá poslední vybetonovaná pevnůstka osazen ani rám pancéřových dveří.
 

Ústup z hor a pokusná polární stanice Němců

Obranu planiny Labe měla na podzim 1938 za úkol třetí rota 2. hraničářského praporu pod velením poručíka J. Řehoře. Spolu s četou těžkých kulometů byla ubytována v Jestřábích boudách – pěti nově chatách sloužících jako kasárna při Masarykově silnici. (Vrbatova bouda byla vystavěna až v poválečných letech). Na přelomu léta a podzimu se zvyšovala aktivita jednotek sudetoněmeckého freikorpsu. Tyto jednotky obsadily několik bud na hraničních hřebenech, například Petrovku. Velitel čety SOS štábní strážmistr Bohumil Zenger který velel úseku mezi Labskou a Špindlerovou boudou toto hlásil nadřízeným, ale s omezenými silami nebylo možno proti tomuto podniknou žádné kroky. Ústup z hřebenů nastal mezi 7. a 8. říjnem. Hory se rozzářily desítkami ohníčků ale i větších požárů, jak ustupující jednotky ničily materiál, který nemohl být odsunut. Nešťastnou náhodou však lehla popelem jedna z pěti Jestřábích bud, kde bylo vojsko ubytováno.
 
Další osudy zbylých čtyř bud stojí za zmínku – ve válečných letech sloužily jako pokusná polární základna německé armády, jelikož zdejší okolí klimaticky nejvíce připomíná arktickou tundru (v Alpách je přílišná vlhkost vzduchu). Jedním z hlavních úkolů této jednotky byl kupodivu chov vzácných loveckých bílých sokolů dovezených sem z Grónska. Později zde vzniklo výcvikové středisko speciálních jednotek Wehrmachtu, určených pro boj v severských oblastech. Osvobození se dočkaly již jen tři boudy – další byla zapálena v rušných květnových dnech roku pětačtyřicátého. Zbývající tři dožívaly bez větší údržby až do roku 1986, kdy shořely další dvě boudy. Jejich zbytek a trosky boudy poslední byly pak v září stejného roku rozebrány a okolí navráceno přírodě.