Světoznámá soška Pražského Ježíška v kostele, zasvěceném Panně Marii Vítězné a svatému Antonínovi Paduánskému, je každoročně cílem statisíců věřících z Čech i z celého světa. Kostel je zároveň kulturní a uměleckou památkou světového významu.
Půvabná soška malého Ježíška, vystavená úctě lidí v
kostele Panny Marie Vítězné v Praze na
Malé Straně, přijímá denně návštěvníky z desítek zemí světa. Lidé zde prosí o
pomoc, uzdravení, mír, někteří s důvěrou očekávají narození dítěte, a mnozí se vrací, aby poděkovali.
Pravicí dítě
žehná, zatímco levice drží
zemský globus završený křížem – celý náš svět spočívá v jeho ruce. Pražské Jezulátko pochází ze Španělska. Legenda vypráví, že se Ježíšek zázračně ukázal jistému mnichovi, který podle jeho podoby vymodeloval tuto sošku. Jezulátko přivezla ze
Španělska vévodkyně Marie Manriquez de Lara, která se roku 1556 vdala za pana Vratislava z Pernštejna. Sama ji pak odevzdala jako svatební dar své
dceři Polyxeně z Lobkovic. Ta ji velmi uctívala a zakusila od ní mnohokrát útěchu a pomoc. Polyxena ji jako
vzácný dar věnovala roku 1628 klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné. Karmelitáni umístili sošku v
kapli noviciátu, aby se mladí řeholníci učili ctnostem od malého Ježíše. Novicové si sošku velmi oblíbili a konali před ní každodenní pobožnosti. V roce 1631 obsadili Sasové
Prahu a Karmelitáni uprchli z kláštera.
Klášter byl vypleněn a Jezulátko bylo poničeno a hozeno mezi haraburdí.
Znovunalezení Jezulátka
V roce 1637 se řeholníci vrátili do
Prahy. Mezi nimi byl také
otec Cyril od Matky Boží, původem Lucemburčan, který si vzpomněl na dobu svého noviciátu a na
mocnou přímluvu Jezulátka. Sošku našel mezi starým haraburdím. S bolestí však zjistil, že má ulomené obě ruce. Při modlitbě se mu zdálo, že mu Ježíšek říká: „Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi, dejte mi moje ruce a já vám dám svůj pokoj, jak mne budete ctít, tak já vám budu žehnat!“
Otec Cyril nakonec dosáhl toho, že Jezulátku byly vyrobeny nové ručičky.
Malý Ježíšek začal žehnat klášteru, místním lidem i celé
Praze. Byla mu připisována
zázračná uzdravení a mimo jiné i
záchrana Prahy při obležení Švédy roku 1639. V roce 1641 byla soška umístěna do kaple v kostele, vlevo za vchodem (dnes kaple sv. Kříže). V roce 1655 byla soška slavnostně korunována pražským biskupem. Kaple už nestačila, protože zástupy ctitelů překážely vstupu do kostela. Proto byla soška v roce 1741 přemístěna na dnešní místo na pravé straně uprostřed lodi kostela a roku 1776 zde byl pro ni vybudován důstojný oltář.
Oblékání Jezulátka
Uvnitř kostela se nachází i muzeum, kde je vystavena řada kultovních předmětů a část vzácného souboru textilií z šatníčku Jezulátka.
Oblékání Jezulátka zdůrazňuje jeho pravé lidství – tak jako matka obléká své dítě, tak sestry karmelitky oblékají Ježíška. Roucha samotná však naznačují jeho božství, jeho kněžský a královský majestát. Jezulátko se jako kněz u oltáře převléká do oděvů barvy daného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Obecně se používají čtyři základní barvy:
- Bílá - barva slávy, čistoty a svatosti – pro slavnosti, dobu velikonoční a vánoční
- Červená - barva krve a ohně – pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. Kříže
- Fialová - barva pokání – pro dobu postní a adventní
- Zelená - barva života a naděje – pro liturgické mezidobí (nejčastější barva)
První vrstvou oděvu je
spodní košilka. Přes řízu se obléká
barevná košilka. Navrch se obléká
pláštík, který se barvou i vzorem shoduje s košilkou. Levá strana splývá volně přes rameno, zatímco pravá přední strana je nad žehnající rukou přeložena, čímž se stává viditelnou spodní část pláštíku. Na závěr se na ruce a na krk navlékají
okruží, pokud nejsou součástí košilky. Do levé dlaně se Ježíškovi vkládá královské
jablko a nad hlavou má připevněnou
korunu.
Šatník sošky čítá okolo tří set oděvů, ne všechny jsou ale použitelné. Většina šatů jsou dary z vděčnosti.
Část Ježíškova šatníku je možno shlédnout ve volně přístupném muzeu.
Chrámové muzeum
V
muzeu Pražského Jezulátka najdete vybrané
historické šaty Pražského Jezulátka i oděvy z celého světa. Prohlédnout si můžete také
betlémy z různých zemí. Do muzea se vchází přes kostel, vpravo od hlavního oltáře. Muzeum Pražského Jezulátka představuje návštěvníkům především tradici oblékání sošky Pražského Jezulátka. Najdete zde
vybrané historické textilie a šaty darované věřícími z různých zemí. Součástí expozice jsou mimo jiné:
- šaty od císaře Ferdinanda II.
- pláštík darovaný spisovatelem Paolem Coelho
- korunka darovaná papežem Benediktem XVI. při jeho návštěvě kostela v roce 2009
- historická rokoková korunka Pražského Jezulátka
- šaty z Koreje, Mexika, Filipín, Itálie, Polska a dalších zemí
- fotografie z převlékání Pražského Jezulátka
- fotografie sošky v šatech různých liturgických barev v její skutečné velikosti
- výstava betlémů z různých zemí světa
Z historie kostela
Kostel je zčásti renesanční, zčásti
raně barokní stavbou, kterou nechali postavit v letech 1611–1613 německy mluvící luteráni. Má podobu sálové baziliky římského typu. Dne 21. července
1613 byl kostel zasvěcen Nejsvětější Trojici. Jméno architekta není doloženo, je však pravděpodobné, že jím byl dvorní stavitel císaře Rudolfa II.
Giovanni Maria Filippi, rodem Ital.
Po
bitvě na Bílé hoře roku 1620, která znamenala
vítězství císařské a katolické strany v českých zemích, předal císař Ferdinand II. kostel řádu bosých karmelitánů. Dne
8. září 1624 byl chrám zasvěcen Panně Marii Vítězné jako dík za vítězství na Bílé Hoře.
Bosí karmelitáni vybavili kostel
oltáři od nejlepších dostupných umělců 17. a 18. století. Oltář sv. Josefa – Obraz na oltáři, představující sv. Josefa umírajícího v přítomnosti Panny Marie a Krista, namaloval roku 1720
Petr Brandl. Vzhled interiéru byl v 18. století podřízen jednotnému promyšlenému konceptu, který pochází pravděpodobně od architekta Ferdinanda Schora. Od roku 1641 byla v kostele
natrvalo umístěna soška Pražského Jezulátka.
Katakomby pod kostelem
Mniši v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně pochovávali těla do rozsáhlých katakomb pod kostelem. Celkem zde bylo uloženo přes tři sta rakví. Spočinuli tu řeholní sestry, šlechtici i rytíři. Katakomby pod chrámem nechal vybudovat v roce 1630 Řád bosých karmelitánů. Vznikla krypta o délce 67 metrů, která se rozkládá pod celým kostelem.
Vstup do nejstarší části katakomb se nachází za oltářem v severní nedostavěné věži za starodávnými dveřmi. Po zdolání asi dvou desítek schodů se návštěvníkovi naskytne pohled do větší kaple, ve které jsou od podlahy až po strop zazděny rakve zemřelých příslušníků řádu. Na okraji místnosti je oltář, kde se v minulosti konaly zádušní mše. Od něj vede dlouhá úzká chodba s klenutým stropem. Po ní lze dojít až ke schodům, kde byl původní vchod do krypty. Ten je dnes přikryt velkým kamenem a lze ho vidět v kostele pár metrů od vchodu. Do chodby ze stran ústí menší místnosti. Jsou to bývalé soukromé hrobky šlechty, které byly později začleněny do celého systému. Dohromady jich je patnáct, ale v žádné už dnes rakve nenajdete, přitom ještě v 90. letech jich zde bylo přes tři sta. Důmyslný systém průduchů zajišťoval dobrou cirkulaci suchého vzduchu a těla tak byla přirozeně mumifikována. Na přelomu století byla zahájena sanace katakomb, protože některé průduchy byly neopatrně zasypány a citlivé mikroklima se změnilo. Většina ostatků byla ve špatném stavu, a byla proto převezena do sbírek Muzea hlavního města Prahy.
V současnosti (r. 2018) chětjí karmelitáni vybudovat nový vstup do katakomb, aby turisté nemuseli procházet celým kostelem, který je už dnes často přeplněn.